IV. ÚS 1612/16
IV.ÚS 1612/16 ze dne 19. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Kamila Šaraye, zastoupeného Mgr. Michalem Machkem, advokátem se sídlem Dlouhá 3355/6, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016 č. j. 29 NSČR 131/2015-P128-67, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 1. 2015 č. j. 1 VSOL 1334/2014-P128-48 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 2014 č. j. KSOS 36 (13) INS 954/2012-P128-14, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 4 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II

Krajský soud v Ostravě v insolvenčním řízení dlužnice Eiffage Construction Česká republika, s.r.o. (dále jen "dlužnice") o přihlášce stěžovatele (věřitel č. 115, číslo přihlášky P128) napadeným usnesením - s odkazem na § 178 a § 185 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon") - odmítl v plném rozsahu přihlášku pohledávky stěžovatele (výrok I.) a určil, že právní mocí tohoto usnesení účast stěžovatele v insolvenčním řízení končí (výrok II.). Krajský soud vyšel z toho, že stěžovatel přihláškou pohledávky ze dne 15. 2. 2012, opravenou podáním ze dne 5. 3. 2012, přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice pohledávky ve výši 51 622 024 Kč (dále jen "pohledávka č. 1") a ve výši 1 200 000 000 Kč (dále jen "pohledávka č. 2"). Insolvenční správce při přezkumném jednání konaném dne 3. 5. 2012 obě přihlášené pohledávky stěžovatele popřel. Stěžovatel následně podal dne 15. 6. 2012 insolvenční žalobu, kterou se domáhal určení pohledávky č. 1 ve výši 17 961 687,04 Kč. Insolvenční soud konstatoval, že stěžovatel žalobou na určení pohledávky uplatnil pouze část pohledávky č. 1 ve výši 17 961 687,04 Kč, což je méně než 50 % přihlášené zcela popřené pohledávky č. 1, a proto se k pohledávce č. 1 podle § 178 insolvenčního zákona nepřihlíží. Zcela popřenou pohledávku č. 2 pak žalobou na určení pohledávky stěžovatel neuplatnil vůbec. Vrchní soud v Olomouci napadeným rozhodnutím usnesení krajského soudu potvrdil.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. Zejména uvedl, že tak činí s odkazem na vlastní judikaturu (rozsudek sp. zn. 29 Odo 742/2006), v níž vysvětlil, že změna žaloby je včasná jen v případě, že ji věřitel učinil ve třicetidenní lhůtě určené k podání žaloby o určení pravosti pohledávky. Změnou žaloby se rozumí nejen změna právního důvodu uplatňovaného nároku, ale i změna výše pohledávky. Nejvyšší soud také (s odkazem na kontext vlastní judikatury - k tomu srov. sp. zn. 29 NSČR 30/2009) připomněl, že důvod k popření judikatorních zásad, formulovaných k možnosti změny žaloby na určení pohledávky (toliko ve lhůtě stanovené zákonem pro podání žaloby) na poli práva konkursního není dán ani v právu insolvenčním. Ke stěžovatelově argumentaci, že žalobu na určení pohledávky ve výši, v jaké byla přihlášena do insolvenčního řízení, nepodal z důvodu vzájemného nepochopení mezi ním a jeho předchozím právním zástupcem, dovolací soud konstatoval, že nejde o výtku adresovanou soudu, ale o poukaz na (stěžovatelem tvrzené) porušení povinností jeho právního zástupce, které přípustnost dovolání rovněž založit nemůže.

III

Stěžovatel shrnul dosavadní procesní vývoj a v prvé řadě poukázal na to, že krajský soud a vrchní soud napadená usnesení řádně neodůvodnily, neboť se nevypořádaly se všemi jeho námitkami, čímž zatížily svá rozhodnutí vadou, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí věci. Stěžovatel se domnívá, že krajský soud nebyl oprávněn činit závěr o tom, že nastala skutečnost podle § 178 odst. 1 insolvenčního zákona minimálně do doby než budou vydána pravomocná rozhodnutí v řízeních vedených před tímto soudem (pod sp. zn. 13 ICM 1735/2012 a 15 Cm 54/2010), jež by mohla ovlivnit rozšíření podané incidenční žaloby ve vztahu k částce, resp. mohla vést k uhrazení téměř 67 % přihlášené pohledávky. Stěžovatel také uvedl, že pochybení krajského soudu týkající se nepřesvědčivosti vypořádání se se stěžovatelovou argumentací nenapravil ani odvolací soud, který pouze "stroze odkázal" na judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 742/2006, který stěžovatel považuje v souzené věci za neaplikovatelný, neboť nevychází z právní úpravy provedené insolvenčním zákonem, ale z právní úpravy provedené již neúčinným zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Stěžovatel konečně připomněl změnu v osobách jeho právních zástupců, a to pro vzájemné nepochopení, čímž mu bylo upřeno právo na právní pomoc zakotvené v čl. 37 odst. 2 Listiny.
IV

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází do úvahy pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).

Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo. V napadených rozhodnutích civilní soudy srozumitelně vysvětlily důvody pro jejich přijetí. Z pohledu všemi soudy uvedených konstatování se argumentace stěžovatele nutně jeví jako neadekvátní; stěžovatel posouzení věci ze strany soudů (v určitém smyslu) ignoruje. O tom konec konců vypovídá právě jeho opakující se argumentace, která se věcně míjí s důvody rozhodnutí civilních soudů i relevantním právním posouzením věci.

Konkrétně Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že již Krajský soud v Ostravě se po právním posouzení věci dostatečně jasně vypořádal se stěžovatelovým návrhem. Obdobně postupoval také Vrchní soud v Olomouci, který opětovně připomněl právní důsledky skutečnosti, že stěžovatel podal v zákonem stanovené lhůtě incidenční žalobu pouze ohledně částky 17 961 687,04 Kč, tedy méně než 50 % přihlášené částky, tedy, že se ve smyslu § 185 insolvenčního zákona k přihlášce pohledávky nepřihlíží. Ústavní soud nemá ke shora uvedené argumentaci obou soudů co dodat.

Pochybení Ústavní soud neshledal ani v argumentaci Nejvyššího soudu, která reflektovala jednotlivé stěžovatelovy námitky; dovolací soud přiléhavě vysvětlil důvody pro své rozhodnutí, užití judikatury a současně také zásady pro přejímání judikatorních závěrů ustavených při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání, a to pro potřeby práva insolvenčního. Ústavní soud ostatně nemá co dodat ani k vysvětlení podanému dovolacím soudem ke stěžovatelem uváděnému důsledku vzájemných vztahů mezi ním a jeho právním zástupcem při vyhotovování incidenční žaloby či v jiných fázích souzené věci. Ústavní soud dodává, že jeho přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura nevykazuje ústavněprávní deficity.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. dubna 2017

JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.