IV. ÚS 1610/16
IV.ÚS 1610/16 ze dne 22. 2. 2017

Překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu při aplikaci moderačního ustanovení § 150 o.s.ř.

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl dne 22. února 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obec Proboštov, se sídlem v Proboštově, nám. Svobody 700, zastoupené JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem se sídlem v Teplicích, ul. 28. října 851/26, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016 č. j. 22 Cdo 3669/2015-220 a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 2. 2015 č. j. 9 Co 408/2014-195, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a za účasti 1) Okresního soudu v Teplicích a 2) Statutárního města Teplice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
I. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 2. 2015 č. j. 9 Co 408/2014-195 byl porušen článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 2. 2015 č. j. 9 Co 408/2014-195 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016 č. j. 22 Cdo 3669/2015-220, se ruší.
Odůvodnění

I. Návrh

1. V ústavní stížnosti ze dne 13. 5. 2016 se obec Proboštov (dále jen "první žalovaná" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu vydané v řízení o určení vlastnického práva.

2. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, byť to ze znění petitu přímo nevyplývá, že směřuje především proti nákladovému výroku I usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 2. 2015 č. j. 9 Co 408/2014-195.

II. Skutkové okolnosti

3. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 19 C 36/2013, vyplývají následující skutečnosti.

4. Dne 26. 5. 2014 rozsudkem č. j. 19 C 36/2013-157 Okresní soud v Teplicích (dále jen "nalézací soud") zamítl žalobu, kterou se statutární město Teplice (dále jen "žalobce") proti první žalované a proti druhé žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových domáhalo určení vlastnictví ke specifikovaným pozemkům v k. ú. Proboštov u Teplic. Výrokem II nalézací soud uložil žalobci povinnost zaplatit první žalované na náhradě nákladů řízení částku 16 456,- Kč, neboť dospěl k závěru, že nelze vycházet z požadované tarifní hodnoty 7 782 000,- Kč, ale z tarifní hodnoty 50 000,- Kč podle § 9 odst. 4 písm. b) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), protože v řízení jde o věc, jejíž hodnotu lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi.

5. Dne 18. 2. 2015 usnesením č. j. 9 Co 408/2014-195 Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") k odvolání první žalované do výroku o náhradě nákladů řízení rozsudek nalézacího soudu ze dne 26. 5. 2014 č. j. 19 C 36/2013-157 ve výroku II změnil tak, že žalobce je povinen nahradit první žalované náklady řízení ve výši 36 154,- Kč k rukám jejího právního zástupce JUDr. Jaroslava Savka, advokáta v Teplicích. Odvolací soud dospěl k závěru, že předmětem řízení je věc penězi ocenitelná a při stanovení odměny advokáta podle advokátního tarifu vycházel z tarifní hodnoty 12 915 700,- Kč, která byla určena znaleckým posudkem. Odvolací soud dospěl k závěru, že náklady právního zastoupení, které první žalovaná vyúčtovala ve výši 361 548,- Kč, jsou naprosto nepřiměřené délce sporu, vynaloženému úsilí první žalované na svou obranu i chování žalobce v průběhu sporu. Po zvážení všech okolností odvolací soud dospěl k závěru, že je namístě použití § 150 o. s. ř., a úspěšné první žalované zčásti právo na náhradu nákladů řízení nepřiznat. Odvolací soud považoval za přiměřenou v tomto případě částku rovnající se pouze desetině účtovaných nákladů řízení, tj. částku 36 154,- Kč a z toho důvodu změnil rozsudek nalézacího soudu ve výroku II.

6. Dne 3. 2. 2016 usnesením č. j. 22 Cdo 3669/2015-220 Nejvyšší soud (dále též jen "dovolací soud") dovolání první žalované proti usnesení odvolacího soudu ze dne 18. 2. 2015 č. j. 9 Co 408/2014-195 jako nepřípustné odmítl (výrok I) a první žalované uložil povinnost nahradit Statutárnímu městu Teplice (žalobce) náklady dovolacího řízení ve výši 3 485,- Kč (výrok II). Dovolací soud konstatoval, že první žalovaná neuvedla žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak v smyslu § 237 o. s. ř.; navíc je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou dovolacího soudu k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. Jestliže odvolací soud v projednávané věci při rozhodování o náhradě nákladů řízení přihlédl ke všem okolnostem uplatnění nároku, k tomu, že žalobce nemohl odstranit tvrzenou spornost pozemků jinak, nežli podáním žaloby na určení vlastnictví, na výzvy soudu reagoval, dostavoval se k jednání a jeho chování nepřispívalo k případnému zvyšování nákladů řízení, a aplikoval proto § 150 o. s. ř. s tím, že náklady řízení, které první žalobkyni v této souvislosti vznikly, jsou naprosto nepřiměřené délce sporu, vynaloženému úsilí první žalované na její obranu i chování žalobce v průběhu sporu, není jeho úvaha zjevně nepřiměřená. K tvrzené překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu v důsledku aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. dovolací soud poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 2456/13 (N 168/74 SbNU 451) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2014 sp. zn. 28 Cdo 1669/2014, a uvedl, že překvapivá aplikace § 150 o. s. ř. a odepření možnosti účastníků aplikaci tohoto ustanovení zpochybnit, zakládá vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, smí však dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

III. Argumentace stěžovatelky

7. V ústavní stížnosti, v níž z převážné části a na újmu řádné argumentace ústavněprávní, stěžovatelka rekapitulovala skutkové okolnosti a průběh řízení před civilními soudy, polemizovala s náhradově nákladovým výrokem odvolacího soudu a tvrdila, že napadeným rozhodnutím dovolacího soudu bylo její dovolání proti nezákonnému a extrémně nespravedlivému rozhodnutí odvolacího soudu odmítnuto nedůvodně, v důsledku čehož dovolací soud odmítl poskytnout ochranu jejímu právu na spravedlivý proces. Stěžovatelka poukázala na řadu rozhodnutí Ústavního soudu a tvrdila, že odvolací soud ani soud dovolací tyto judikáty nevzaly při svém rozhodování v úvahu.

8. Stěžovatelka opakovaně uvedla, že odvolací soud jí nedal žádným způsobem předem najevo, že má v úmyslu použít pro posouzení náhrady nákladů řízení ustanovení § 150 o. s. ř. a náhradu jí nepřiznat. Namítla též, že důvody zvláštního zřetele, které jsou předpokladem aplikace citovaného ustanovení, odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl. Poukázala na rozsudek dovolacího soudu ze dne 25. 2. 2014 sp. zn. 22 Cdo 3542/2013, dle něhož důvody zvláštního zřetele hodné musí být dány na straně žalobce i žalovaného, a úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tyto důvody jsou dány, musí vycházet z posouzení všech okolností dané věci.

IV. Vyjádření účastníků řízení

9. Dovolací soud ve vyjádření ze dne 20. 12. 2016 k ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost považuje za neopodstatněnou. Jeho odmítavé rozhodnutí je založeno na závěru, že nebyly naplněny předpoklady přípustnosti podaného dovolání, neboť stěžovatelka nevymezila žádnou relevantní otázku, kterou by se mohl dovolací soud zabývat.

10. Odvolací soud ve vyjádření ze dne 1. 12. 2016 k ústavní stížnosti zcela odkázal na závěry obsažené v napadeném usnesení dovolacího soudu a ústavní stížnost označil za nedůvodnou.

11. Nalézací soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

12. Statutární město Teplice, jako vedlejší účastník řízení, ve vyjádření ze dne 9. 12. 2016 k ústavní stížnosti uvedlo, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu nedošlo k zásahu do práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Poukázalo na judikaturu Ústavního soudu, zejména na nález (správně usnesení) ze dne 17. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 283/04 a nález ze dne 2. 5. 2002 sp. zn. III. ÚS 455/01 (N 57/26 SbNU 113) a navrhlo, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.

13. S ohledem na obsah vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti, Ústavní soud tato vyjádření nezasílal stěžovatelce k případné replice.
V. Posouzení podmínek řízení

14. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.

VI. Upuštění od ústního jednání

15. Ústavní soud neočekával od ústního jednání další objasnění věci, pročež od něj upustil dle ustanovení § 44 věty první zákona o Ústavním soudu.

VII. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

16. Ústavní soud shledal ústavní stížnost opodstatněnou a zcela jí vyhověl z následujících důvodů.

17. Stěžovatelka tvrdila, že nemohla předpokládat, že odvolací soud v této věci použije ustanovení § 150 o. s. ř. a neměla možnost se k jeho aplikaci vyjádřit. Odvolací soud nezkoumal a ani nevzal v úvahu majetkové poměry účastníků řízení, dle nichž žalobce Statutární město Teplice mělo rozpočtované příjmy na rok 2013 ve výši cca 795 mil. Kč, zatímco stěžovatelka ve výši cca 34 mil. Kč.

18. Odvolací soud byl toho názoru, že není povinen poučovat účastníky o tom, jaké bude jeho posouzení nákladů řízení. Rozhodování o nákladech řízení je součástí konečného rozhodnutí a náleží k rozhodnutím, ke kterému soud přistupuje z úřední povinnosti a není vázán návrhy účastníků. Jeho povinností je rozhodnout o nákladech řízení podle příslušné právní úpravy a případně použít moderační právo ust. § 150 o. s. ř., shledá-li pro to podmínky.

19. Dovolací soud se otázkou aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. odvolacím soudem nezabýval, přičemž připustil, že překvapivá aplikace cit. ustanovení a odepření možnosti účastníků aplikaci tohoto ustanovení zpochybnit, zakládá vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, smí však dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

20. Ústavní soud je toho názoru, že ústavní stížnost směřuje především proti rozhodnutí odvolacího soudu, který podle tvrzení stěžovatelky jí neposkytl prostor se vyjádřit k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř.

Obecné principy

21. Ústavní soud se k problematice nákladů řízení staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoliv i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o nákladech řízení většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Nicméně rozhodování o nákladech řízení je součástí řízení jako celku, a i na něj proto dopadají požadavky spravedlivého procesu, k nimž náleží i požadavek na vytvoření prostoru pro to, aby účastníci řízení mohli účinně uplatňovat námitky a argumenty způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tato povinnost je o to naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání. Takový postup odvolacího soudu vede k situaci, kdy je účastník řízení nucen vznášet takové námitky poprvé vlastně až v řízení před Ústavním soudem, které je však ze své povahy zaměřeno na posuzování jiných skutečností, než jsou okolnosti umožňující aplikaci § 150 o. s. ř., a z jiných hledisek, než jsou hlediska obecného práva [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2738/10 (N 235/59 SbNU 391) a ze dne 16. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 2456/13 (N 168/74 SbNU 451), a v nich citovaná další rozhodnutí Ústavního soudu, dostupná na http://nalus.usoud.cz].

22. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 8. 7. 2014 sp. zn. 28 Cdo 1669/2014 (dostupné na http://www.nsoud.cz) uvedl, že užití moderačního práva soudu rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, nutně vyžaduje, aby jednak byl dán účastníkům řízení odpovídající prostor vyjádřit se k možnému použití ustanovení § 150 o. s. ř. a jednak také následné dostatečné odůvodnění aplikace uvedené normy zohledňující okolnosti daného případu ve všech jeho souvislostech.

23. Evropský soud pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") v rozsudku ze dne 5. 9. 2013 ve věci Čepek proti České republice, stížnost č. 9815/10 (dostupný na http://hudoc.echr.coe.int, v českém překladu na http://portal.justice.cz/) uvedl, že i část civilního řízení, týkající se nákladů řízení, musí být zohledněna při určení, zda toto řízení ve svém celku vyhovělo požadavku spravedlnosti; na rozhodování o nákladech řízení je proto čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva") aplikovatelný.

24. Pojem spravedlivého procesu zahrnuje podle Evropského soudu také právo na kontradiktorní řízení, z nějž vyplývá právo účastníků seznámit se s každým důkazem nebo vyjádřením, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a musí mít možnost se k nim vyjádřit. Zásada kontradiktornosti řízení vyžaduje, aby soudy nezakládaly svá rozhodnutí na skutkových nebo právních otázkách, které nebyly projednány během soudního řízení a způsobily takový obrat, že ho nemohl předpokládat ani bdělý účastník. Uvedené zásady se vztahují i na spory v oblasti nákladů. Jde sice o druhotný aspekt procesu, což může odůvodnit skutečnost, že soud není povinen umožnit projednání všech skutkových a právních skutečností určujících pro jeho rozhodování o tomto aspektu sporu. Zásada kontradiktornosti však nesmí být zcela pominuta. I když možnost účastníků vyjádřit své stanovisko k otázce nákladů může být omezena, neměli by být překvapeni nečekaným a nepředvídaným obratem.

Aplikace obecných zásad na projednávaný případ

25. Není sporu o tom, že odvolací soud měl pravomoc použít z moci úřední moderační ustanovení § 150 o. s. ř. Jediným sporným bodem z hlediska práva na kontradiktorní řízení je skutečnost, že účastníci nebyli informováni o tom, že odvolací soud má v úmyslu použít ustanovení § 150 o. s. ř. V souladu s judikaturou Ústavního soudu byl odvolací soud, který měl v úmyslu použít ustanovení § 150 o. s. ř., povinen "vytvořit procesní prostor" umožňující účastníkům řízení vyjádřit své stanovisko k případnému použití tohoto ustanovení. I když zkušený právní zástupce ví o tom, že soud může použít ustanovení § 150 o. s. ř., a může kdykoliv z vlastního popudu sdělit stanovisko svého klienta k této otázce, může nicméně v této záležitosti očekávat, že bude výslovně vyzván, aby se k této otázce vyjádřil. V projednávaném případě význam náhrady nákladů řízení nebyl zanedbatelný, neboť podle stěžovatelky náklady řízení před nalézacím soudem činily 361 548 Kč (odměna advokáta) a náklady odvolacího řízení činily 30 310 Kč, přičemž jí byla přiznána jen částka 36 154 Kč.

26. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem plynoucím z judikatury Ústavního soudu, Evropského soudu i Nejvyššího soudu k dodržování požadavků spravedlivého procesu při rozhodování o nákladech řízení, k povaze okolností, za nichž dovolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, a vzhledem k významu této věci pro stěžovatelku, je Ústavní soud toho názoru, že z práva na kontradiktorní řízení v předmětné civilní věci vyplývá, že stěžovatelka měla právo být odvolacím soudem výslovně vyzvána, aby ve vhodném okamžiku vyjádřila své stanovisko ohledně případného použití ustanovení § 150 o. s. ř. Jelikož k tomu nedošlo, dospěl Ústavní soud k názoru, že právo stěžovatelky na spravedlivý proces bylo porušeno, došlo tedy k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

27. Ve vztahu k ústavní stížností napadenému usnesení dovolacího soudu ze dne 3. 2. 2016 č. j. 22 Cdo 3669/2015-220, Ústavní soud neshledal žádné porušení některého z ústavně zaručených základních práv a svobod. Nicméně z důvodu právní jistoty bylo nezbytné spolu s usnesením odvolacího soudu zrušit i toto rozhodnutí.

28. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti zcela vyhověl a napadená rozhodnutí odvolacího soudu a dovolacího soudu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 22. února 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.