IV. ÚS 161/04
IV.ÚS 161/04 ze dne 13. 5. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV.ÚS 161/04

Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu

IV. ÚS 161/04

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti T. S., zastoupeného V. K., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 3 Tdo 1307/2003, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 7. 2003, čj. 10 To 229/2003-217, a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 28. 3. 2003, čj. 2 T 565/2002-198,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 8. 5. 2004 se T. S. (dále jen stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil shora uvedená rozhodnutí obecných soudů.

I.

Stěžovatel byl předsedou představenstva společnosti SENQUAR, a.s. se sídlem v Litomyšli. Usnesením ze dne 25. 6. 2002 policejní rada Policie ČR, Okresního ředitelství Svitavy, zahájil jeho trestní stíhání pro trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zákona, kterého se měl dopustit v období od března 1997 do května 1998 skutkem v usnesení specifikovaným. Proti tomuto usnesení stěžovatel podal stížnost, jež byla zamítnuta usnesením okresního státního zástupce ve Svitavách ze dne 7. 8. 2002.

Dne 4. 11. 2002 podal okresní státní zástupce obžalobu k Okresnímu soudu ve Svitavách pro trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zákona.

Dne 22. 11. 2002 Okresní soud ve Svitavách vydal trestní příkaz, kterým stěžovatele uznal vinným trestným činem v obžalobě popsaným a podle § 147 odst. 1 tr. zákona mu uložil trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Proti tomuto trestnímu příkazu podal stěžovatel odpor.

Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 28. 3. 2003 bylo o vině a trestu rozhodnuto shodně jako v trestním příkazu.

Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 7. 2003 bylo odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítnuto.

Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 2003 bylo dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že skutek, za nějž byl odsouzen, nebyl v době spáchání trestným činem, trestní právo bylo aplikováno retroaktivně v jeho neprospěch a proces vedoucí k jeho odsouzení byl nespravedlivý. Dovolával se ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 2 odst. 3, čl. 90 odst. 1, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 odst. 1, čl. 6 odst. 1, čl. 7 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 9 odst. 1, čl. 14 odst. 1 a čl. 15 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech č. 120/1976 Sb. (dále jen "Pakt").

Ohledně tvrzené nespravedlivosti procesu vyjádřil stěžovatel názor, že obecnými soudy zjištěný skutkový stav, pokud jde o k objektivní schopnost společnosti SENQUAR, a.s. odvádět příslušné platby, byl v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Uvedená společnost měla v době od 20. 10. 1997 do 16. 12. 1997 blokovaný účet u Komerční banky a.s. na základě exekuce vedené okresní správou sociálního zabezpečení, přičemž z účtu bylo odepsáno celkem 449.992,- Kč. Tato skutečnost byla zjištěna při odročeném hlavním líčení dne 28. 3. 2003, tedy až po výslechu znalkyně Ing. M. J. (dne 22. 1. 2003), která v průběhu hlavního líčení výslovně uvedla, že o blokaci účtu nevěděla. V odvolacím řízení se státní zástupce k této námitce připojil a navrhl zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k doplnění dokazování, zejména k doplnění znaleckého posudku. Podle stěžovatele by odpovídalo zásadě kontradiktornosti trestního procesu, pokud by odvolací soud návrhu obou procesních stran vyhověl a umožnil námitky obou stran důkladně prozkoumat, zejména když soud prvního stupně ve svém rozhodnutí opakovaně konstatoval, že společnost v roce 1998 neměla dostatek finančních prostředků na žádném ze svých zdrojů. Výrok o vině je téměř výhradně opřen o znalecký posudek Ing. M. J., který nebyl procesně použitelný, neboť k jeho zadání a vypracování došlo v rámci postupu podle § 158 odst. 3 tr. řádu, tj. před zahájením trestního stíhání. V případě pochybností pak mělo být rozhodnuto ve prospěch obviněného.

Stěžovatel dále - pokud jde o porušení "zákazu trestu bez zákona" - namítl, že ust. § 147 tr. zákona se stalo účinným až od 1. 1. 1998. Jednání uskutečněné před tímto datem nemohlo být posuzováno jako trestný čin podle § 147 tr. zákona, ani jako trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku podle § 255 tr. zákona, neboť neodvedené finanční prostředky byly stále vlastnictvím zaměstnavatele a tudíž nešlo o cizí majetek. Po 1. 1. 1998 pak nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu podle § 147 tr. zákona, neboť po tomto datu nebyly odvedeny platby v celkové výši kolem 26.000,- Kč a nebyl tudíž naplněn znak "většího rozsahu", když i podle soudu prvního stupně společnost vůbec neměla dostatek prostředků k placení zákonných odvodů. Stěžovatel namítl, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nichž vyplývá možnost posouzení jednání spočívajícího v neodvádění daní a pojistného za zaměstnance před 1. 1. 1998 podle § 255 tr. zákona, byla publikována až v roce 1998 a později. V této souvislosti poukázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Veeber proti Estonsku, 2003. V závěru poukázal na nyní platné znění § 12 odst. 12 a § 11 odst. 2 tr. řádu a dovodil, že dílčí útoky, kterých se dopustil před 1. 1. 1998, byly dílčími skutky a jako takové byly v době zahájení trestního stíhání dne 25. 6. 2002 již promlčeny.

III.

Nejvyšší soud, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že s ohledem na stěžovatelem uplatněný dovolací důvod vymezený ust. § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu na případné výhrady týkající se skutkových zjištění nemohl reagovat, když nemohl ani shledat extrémní nesoulad mezi soudy řádně zjištěným skutkovým stavem a z něj vyvozeným právním hodnocením.

Dále uvedl, že při svém rozhodování vycházel mj. z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS 21/2000, uveřejněného jako nález č. 188 Svazku 20 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, z něhož plyne, že před novelou trestního zákona zákonem č. 253/1997 Sb. bylo předmětné jednání postihováno jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku dle § 255 tr. zákona a ve vztahu k němu je tedy nutno novelou přijatá ustanovení § 147 a § 147a tr. zákona považovat za lex specialis. Poukázal též na svoji konstantní judikaturu (rozhodnutí sp. zn. 4 Tz 63/2000, 3 Tz 155/2000, 5 Tdo 456/2002), podle níž, jestliže plátce neodváděl zálohy na daň, pojistné na sociální zabezpečení a pojistné na zdravotní pojištění již před nabytím účinnosti zák.č. 253/1997 Sb., kterým byl trestný čin dle § 147 tr. zák. zaveden do právního řádu, a v tomto jednání pokračoval i po nabytí jeho účinnosti (a tak tomu v posuzované věci bylo) a jeho jednání lze posoudit jako jeden pokračující trestný čin (§ 89 odst. 3 tr. zák.), všechny dílčí útoky, které splňují patřičné zákonné znaky, je možno kvalifikovat jako jeden trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 tr.zák. Před účinností zák.č. 253/1997 Sb. bylo jednání spočívající v neodvádění uvedených plateb posuzováno jako trestný čin podle § 255 tr.zák. Pokračování v trestném činu, trestné činy trvající a hromadné tvoří jeden skutek a pro posouzení jejich trestnosti je rozhodná doba jejich ukončení. Z toho pak vyplývá, že se posuzují podle přísnějšího trestního zákona účinného v době ukončení trestného činu i tehdy, když část skutku spadá do doby účinnosti dříve platného trestního zákona (pro pachatele příznivějšího), pokud bylo i dříve trestné. Ustanovení § 147 tr.zák. je vůči skutkové podstatě § 255 tr.zák. (jak již uvedeno v cit. nálezu Ústavního soudu) ve vztahu speciality.

Závěrem Nejvyšší soud vyjádřil přesvědčení, že v řízení před ním ani v něm vydaným rozhodnutím nebyl porušen trestní zákon resp. trestní řád a stejně tak ani základní práva či svobody stěžovatelem namítané a ani žádné jiné ústavně garantované právo či svoboda. Navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Krajský soud v Hradci Králové, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že s tvrzením stěžovatele o porušení základních práv nesouhlasí a poukázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Nejvyšší státní zastupitelství, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že pokud o námitky směřující proti skutkovým zjištěním učiněným obecnými soudy ve vztahu k objektivní schopnosti společnosti SENQUAR a.s. odvádět příslušné platby, dle jeho názoru není úkolem Ústavního soudu posuzovat kvalitu skutkových zjištění učiněných obecnými soudy v takovém rozsahu, jako to např. činí odvolací soud; každé porušení § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu nemůže být důvodem ke zrušení soudního rozhodnutí v rámci ústavní stížnosti.

Nejvyšší státní zástupkyně dále uvedla, že trestnost pachatele trestného činu podle § 147 tr. zákona je vskutku podmíněna tím, že v době, kdy příslušné platby neodváděl, měl potřebné finanční prostředky reálně k dispozici. Vlivem blokace bankovního účtu obviněného na jeho reálnou možnost odvádět platby pojistného se soudy obou stupňů zabývaly a dospěly k závěru, že obviněný měl finanční prostředky k tomu, aby odvody dodatečně uhradil ihned po ukončení blokace. K tomuto závěru dospěly na podkladě zhodnocení provedených důkazů postupem podle § 2 odst. 6 tr. řádu a ze skutečnosti, že důkazy by popř. bylo možno hodnotit i jiným způsobem, nelze dovozovat porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele.

Nejvyšší státní zástupkyně dále připomenula, že k poměrně krátkodobé blokaci bankovního účtu došlo v období říjen - prosinec 1997, přičemž platby pojistného stěžovatel neodváděl již od dubna 1997. Ve vztahu k roku 1998 nalézací soud skutečně konstatoval, že v roce 1998 již společnost neměla dostatek finančních prostředků na žádném ze svých zdrojů. Za této situace měl nalézací soud hlouběji zkoumat dopad tohoto nedostatku prostředků na objektivní schopnost stěžovatele odvádět povinné platby. Na druhé straně však z tohoto skutkového zjištění nevyplývá, že by stěžovatel resp. společnost SENQUAR neměla k dispozici vůbec žádné finanční prostředky a že by povinné platby (podle samotného stěžovatele šlo o nikoliv mimořádně vysokou částku 26 000 Kč) nemohl alespoň částečně uhradit. Nelze tudíž hovořit o extrémním rozporu skutkového základu napadených soudních rozhodnutí s provedenými důkazy. Námitku týkající se platební neschopnosti firmy v roce 1998 stěžovatel uvedl poprvé až v ústavní stížnosti, když v odvolání ani dovolání tyto skutečnosti nenamítal, což mělo dopad na rozsah přezkumné povinnosti obecných soudů. Pokud se týká znaleckého posudku, nalézací soud provedl v souladu se zásadami ústnosti a bezprostřednosti (§ 2 odst. 11 a 12 tr.ř.) osobní výslech znalkyně (stěžovatel ostatně na str. 9 ústavní stížnosti polemizuje se způsobem, jakým soud výpověď znalkyně hodnotil) a námitky ohledně použitelnosti znaleckého posudku proto považuje za bezpředmětné.

Pokud se týká druhého okruhu námitek směřujících proti právnímu posouzení jednání obviněného soudy, zásadní význam má otázka, zda jednání spočívající v neodvádění plateb uvedených v nynějším ustanovení § 147 odst. 1 tr. zákona bylo trestně postižitelné již před 1. 1. 1998. V tomto směru poukázala Nejvyšší státní zástupkyně na obsah nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 21/2000. Tento nález sice řeší primárně otázku ústavnosti nynějších ustanovení § 147 a § 147a tr. zákona, v závěru však Ústavní soud konstatoval, že před účinností těchto ustanovení bylo neodvádění sražených finančních prostředků specifikovaných v § 147 tr. zákona postihováno jako trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku. Na této praxi neshledal Ústavní soud nic protiústavního a pouze konstatoval, že kauzu, která měla být předmětem postihu, vystihoval spíše institut zpronevěry. S ohledem na tento názor Ústavního soudu proto považuje za bezpředmětné námitky stěžovatele týkající s beztrestnosti jeho jednání před 1. 1. 1998 a ztotožňuje se se stanoviskem, které k těmto námitkám zaujal již Nejvyšší soud.

Z výše uvedeného pak dle vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství vyplývá nedůvodnost i dalších námitek stěžovatele. Jestliže plátce předmětné platby neodváděl již před 1. 1. 1998 a po nabytí účinnosti novely trestního zákona zákonem č. 253/1997 Sb. v tomto jednání pokračoval a jeho jednání lze posoudit jako jeden pokračující trestný čin, lze všechny dílčí útoky, které splňují patřičné zákonné znaky, kvalifikovat jako trestný čin podle § 147 tr. zákona. Pokračující trestné činy tvoří jeden skutek a pro posouzení jejich trestnosti je rozhodná doba jejich ukončení. Posuzují se proto podle přísnějšího trestního zákona účinného v době ukončení trestného činu i tehdy, když část skutku spadá do účinnosti dřívějšího zákona, který byl pro pachatele příznivější. Odkazy stěžovatele na ust. § 12 odst. 12 a § 11 odst. 2 tr. řádu jsou v tomto směru nepřípadné. Po 1. 1. 2002 nedoznalo žádné změny ust. § 89 odst. 3 tr. zákona, podle kterého je jedním trestným činem takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. Ustanovení § 12 odst. 12 a § 11 odst. 2 tr. řádu umožňují oddělené projednávání dílčích útoků pokračujícího trestného činu orgány činnými v trestním řízení, nemají však dopady tvrzené stěžovatelem a v žádném případě z nich nevyplývá, že by u každého dílčího útoku běžela samostatná promlčecí doba. Skutečnost, že část jednání obviněného spadala do období před 1. 1. 1998 tudíž nebránila tomu, aby jeho jednání bylo právně kvalifikováno jako jeden trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zákona. Nedošlo proto k porušení čl. 40 odst. 6 Listiny ani žádných jiných v ústavní stížnosti citovaných ustanovení, jež vylučují retroaktivní použití trestněprávních norem v neprospěch pachatele. Námitky stěžovatele týkající se předvídatelnosti trestního postihu by byly na místě tehdy, kdyby samotné normy upravující odvádění plateb pojistného byly nejasné (např. ohledně vzniku platební povinnosti, výše pojistného) a teprve na podkladě jejich pozdějšího výkladu by byla dovozována protiprávnost jednání stěžovatele. Tak tomu v daném případě nebylo, neboť povinnost stěžovatele k odvodu plateb byla jednoznačně dána a pokud stěžovatel stržené finanční prostředky neodváděl, počínal si vědomě protiprávně. Pokud by se stěžovatel domníval, že jeho jednání je postižitelné pouze administrativními sankcemi a není trestným činem, bylo by situaci nutno posuzovat podle zásad o tzv. negativním právním omylu o trestních normách. Takovýto omyl nezbavuje pachatele trestní odpovědnosti, neboť platí zásada, že neznalost trestního zákona pachatele neomlouvá. Ani tuto část námitek tudíž nelze považovat za důvodnou. Dále není zcela jasná souvislost některých stěžovatelem citovaných ustanovení Ústavy, Listiny a mezinárodních smluv, s projednávanou věcí. Není např. jasné, v čem má spočívat porušení zásady rovnosti účastníků soudního řízení (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 14 odst. 1 Paktu) nebo porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, obsahující zákaz denegatio iustitiae, když odvolací i dovolací soud se stěžovatelovými námitkami meritorně zabývaly.

Závěrem Nejvyšší státní zastupitelství vyjádřilo přesvědčení, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení v ústavní stížnosti citovaných ustanovení Listiny a navrhlo, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou bez ústního projednání odmítl.

Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdalo.

IV.

Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu ve Svitavách, sp. zn. 2 T 565/2002, a poté, co se seznámil s jeho obsahem a vzal v úvahu výše uvedená tvrzení a vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout a to z následujících důvodů.

Stěžovatel tvrdil, že právní posouzení jeho věci obecnými soudy bylo založeno na skutkovém stavu, jehož zjištění bylo v extrémním rozporu s provedenými důkazy, resp. z provedených důkazů nijak nevyplývá a je s nimi v rozporu, což má za následek nesprávné právní hodnocení skutku. Rozhodnutí obecných soudů jsou údajně postavena na procesně nepoužitelném znaleckém posudku. Odvolací soud přes návrh státního zástupce nezrušil rozsudek soudu I. stupně a nevrátil věc tomuto soudu k doplnění dokazování a ani sám dokazování nedoplnil, zejména pokud jde o objektivní schopnost SENQUAR, a.s. odvádět příslušné platby.

Ústavní soud připomíná základní principy, jež vyplývají z jeho judikatury (resp. z judikatury Evropského soudu pro lidská práva) ve vztahu k aplikaci a interpretaci tzv. obyčejného práva a k hodnocení důkazů obecnými soudy. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, aby se zabýval skutkovými nebo právními omyly, jichž se údajně dopustily obecné soudy, kromě případů a v rozsahu, kdy by mohly poškodit práva a svobody přiznané v Ústavě, Listině, Úmluvě či jiných aktech zakotvujících základní lidská práva a svobody a jimiž je Česká republika vázána. Jsou to na prvním místě vnitrostátní orgány a obzvláště soudy, aby interpretovaly a aplikovaly vnitrostátní právo (viz např. věc Streletz, Kessler a Krenz proti Německu a věc K.-H.W. proti Německu, Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 2/2001, str. 49 a násl., a dále např. nález III. ÚS 23/93, uveřejněný pod č. 5, ve svazku 1, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Zvláštními aspekty práva na spravedlivý proces v řízení trestním jsou dále požadavky zakotvené v čl. 6 odst. 3 Úmluvy a proto Ústavní soud musí při posuzování, zda trestní řízení bylo spravedlivé, vycházet z kombinace obou textů, tj. obsažených v čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 Úmluvy. Z jejich ustanovení ovšem nevyplývá jakékoliv právo stěžovatele na určitý způsob hodnocení důkazů. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (viz např. rozsudek ve věci Solakov proti bývalé jugoslávské republice Makedonie, uveřejněný v Soudní judikatuře 1/2002 - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, str. 50 a násl.) lze dovodit, že všeobecně je na vnitrostátních obecných soudech, aby posoudily důkazy, jež mají k dispozici, jakož i relevanci důkazů, které chce předložit obhajoba. Z cit. článku nevyplývá ani nutnost provést veškeré důkazy ve prospěch obžalovaného; jeho hlavním účelem je, jak naznačují slova "za stejných podmínek", úplná "rovnost zbraní" ve věci. Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení jako celek, včetně způsobu, jakým byly prováděny důkazy, bylo spravedlivé. Musí též přihlédnout k tomu, že ústavně garantovaná zásada řádného procesu, vyjádřená v článku 38 odst. 2 a v článku 6 Listiny, mj. vyžaduje, aby přijímaná rozhodnutí státních orgánů byla řádně zdůvodněna.

Pokud jde o námitky stěžovatele vztahující se ke skutkovým zjištěním, zejména že obecnými soudy zjištěný skutkový stav ve vztahu k objektivní schopnosti společnosti SENQUAR, a.s. odvádět příslušné platby, byl v extrémním rozporu s provedenými důkazy, Ústavní soud dále uvádí: Je skutečností, že znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, byl vyžádán i vypracován před zahájením trestního stíhání stěžovatele. Tento postup je v souladu s ustanovením § 158 odst. 3 písm. b) trestního řádu, které od účinnosti novely trestního řádu provedené zákonem čís. 265/2001 Sb. umožňuje, aby již ve fázi před zahájením trestního stíhání byl vyžádán znalecký posudek, a to s jediným zákonným omezením spočívajícím v tom, že "toho je třeba pro posouzení věci", kterážto podmínka v daném případě splněna byla, neboť u uvedeného trestného činu je při posouzení trestní odpovědnosti zaměstnavatele za neodvádění plateb za zaměstnance třeba brát v úvahu i rozsah finančních prostředků, které měl zaměstnavatel v kritickou dobu k dispozici a tuto skutečnost nelze zpravidla objasnit jiným způsobem, než právě znaleckým zkoumáním, jako tomu bylo v dané trestní věci. Podle novelizované úpravy je posudek znalce přibraného již ve stadiu prověřování zásadně použitelný i v dalších stadiích řízení, a to bez ohledu na to, zda šlo o neodkladný či neopakovatelný úkon. Vzhledem k tomu, že na znalecký posudek se vztahují obecná ustanovení § 105 až 111 trestního řádu včetně výslechu znalce podle § 108 trestního řádu, nic nebránilo ani tomu, aby znalkyně byla již v průběhu prověřování, které je součástí přípravného řízení (§ 12 odst. 10 tr.ř.), i vyslechnuta. Pro posouzení ústavnosti celého řízení ve vztahu k této námitce je však klíčová skutečnost, že znalkyně byla vyslechnuta znovu ve stadiu po zahájení trestního stíhání a i v řízení před soudem, takže stěžovatel měl možnost klást jí otázky; u výslechu znalkyně dne 14. 10. 2002 byl přítomen stěžovatelův obhájce, který znalkyni položil všechny otázky, jež považoval za potřebné zodpovědět; totéž platí o hlavním líčení před soudem prvého stupně provedeným 22. 1. 2003. Princip rovnosti zbraní nebyl tedy v posuzované věci narušen. K námitce stěžovatele, že ač soud sám v odsuzujícím rozsudku konstatuje, že "v roce 1998 neměl již subjekt dostatek finančních prostředků" (str. 3 rozsudku), posoudil i jednání v roce 1998 jako další útoky trestného činu podle § 147 trestního zákona, Ústavní soud uvádí, že se nejedná o závěr soudu, nýbrž o citaci závěru znaleckého posudku, který znalkyně - jak soud konstatuje - dále rozvedla ve svých výpovědích v přípravném řízení i v řízení před soudem prvního stupně. Znalkyně upřesnila, že v měsíci lednu 1998, kdy měly být realizovány odvody za měsíc prosinec 1997, stěžovatel potřebnými finančními prostředky nedisponoval, ke konci měsíce února 1998 však již měl možnost, byť i opožděně, povinné dávky za zaměstnance odvést. Při formulaci výroku o vině tyto skutečnosti soud vzal v úvahu a z celkových částek neodvedených Všeobecné zdravotní pojišťovně a Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra dávky za měsíc prosinec 1997 vyloučil a ve vztahu k Okresní správě sociálního zabezpečení Svitavy byl stěžovatel uznán vinným neodvedením dávek toliko za měsíc únor 1998. Pokud se jedná o námitku stěžovatele, že znalkyně při zpracování znaleckého posudku neměla k dispozici informaci o blokaci bankovního účtu stěžovatele v době od 20.10.1997 do 16.12.1997, odkazuje Ústavní soud na odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, ve kterém jsou rozvedeny a odůvodněny možnosti stěžovatele odvádět povinné dávky za zaměstnance, byť i opožděně, a to i po úhradě dlužných částek ve prospěch Okresní správy sociálního zabezpečení Svitavy a odblokování bankovního účtu. Stav finančních prostředků, které měl stěžovatel v průběhu roku 1997 a na počátku roku 1998 k dispozici, je zřejmý z přehledu zůstatků finančních prostředků na bankovním účtu a v pokladně, který byl vypracován znalkyní. I když v době blokace bankovního účtu nemohl s prostředky na tomto účtu stěžovatel disponovat, k 31.12.1997, tj. již po odblokování účtu, měl k dispozici finanční prostředky k provedení dodatečného odvodu za období blokace účtu. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že námitku týkající se platební neschopnosti v roce 1998 uvedl stěžovatel poprvé až v ústavní stížnosti. Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyžaduje, aby námitky porušení práv, které uvádí v ústavní stížnosti, stěžovatel uplatnil u příslušné soudní instance. Jinak řečeno Ústavní soud považuje právní prostředky nápravy za vyčerpané, pokud stěžovatel uplatnil námitky porušení práv, které uvádí v ústavní stížnosti, v řízení před obecnými soudy. Pokud takto stěžovatel nepostupoval, k nově uplatněným námitkám Ústavní soud nemůže v řízení o ústavní stížnosti přihlížet.

Podle stěžovatele skutek, z něhož byl obviněn, nebyl trestným činem v době, kdy byl spáchán (tj. v období do 31. 12. 1997), neboť § 147 se stal účinnou součástí trestního zákona až od 1. 1. 1998. Jeho jednání po 1. 1. 1998 pak nebylo trestným činem podle § 147 tr. zákona, neboť nenaplňovalo jeden ze znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu, tj. větší rozsah výše škody. Interpretace trestního práva obecnými soudy se neopírala o jakoukoliv judikaturu a nebylo možné ji předvídat v době, kdy ke spáchání skutku došlo. Jinak řečeno, byl mu uložen trest bez dostatečného právního podkladu, čímž byl porušen princip zákonnosti trestných činů a trestů a zákaz retroaktivity trestního zákona.

V této souvislosti považuje Ústavní soud za účelné připomenout základní principy, které vyplývají z judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve vztahu k čl. 7 Úmluvy, jak byly formulovány zejména v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci S.W. proti Spojenému království u roku 1995, zejména odst. 34-36 (a obdobně též v rozsudku ve věci C.R. proti Spojenému království z roku 1995), z jehož odůvodnění lze citovat následující:

34. Záruka zakotvená v čl. 7, která je neodmyslitelným prvkem právního státu, zaujímá prvořadé místo v systému ochrany Úmluvy, jak je zdůrazněno skutečností, že podle čl. 15 Úmluvy od ní nelze odstoupit ani v případě války nebo jakéhokoliv jiného veřejného ohrožení státní existence. Jak vyplývá z jeho předmětu a účelu, musí být interpretován a aplikován takovým způsobem, který poskytuje efektivní ochranu proti svévolnému stíhání, odsouzení a potrestání.

35. Jak Soud uvedl v rozsudku ze dne 25. 5. 1993 ve věci Kokkinakis proti Řecku, článek 7 se neomezuje na zákaz retroaktivní aplikace trestního práva v neprospěch obžalovaného; obecněji zahrnuje také zásadu, že pouze zákon může definovat trestný čin a stanovit trest (nullum crimen, nulla poena sine lege) a zásadu, že trestní právo nesmí být extenzivně vykládáno k újmě obžalovaného, například použitím analogie. Z těchto principů vyplývá, že trestný čin musí být v zákoně jasně definován. Ve svém výše uvedeném rozsudku Soud dodal, že tento požadavek je splněn, pokud daná osoba může seznat ze znění příslušného ustanovení a v případě potřeby s jeho výkladem soudy, která jednání a opomenutí ji učiní trestně odpovědnou. Soud tak naznačil, že v čl. 7 použitý pojem "právo - law" má na mysli tentýž pojem, na který Úmluva odkazuje v jiných ustanoveních, tj. pojem, který zahrnuje psané stejně jako nepsané právo a v sobě zahrnuje kvalitativní požadavky, zejména týkající se přístupnosti a předvídatelnosti (viz nedávný rozsudek ve věci Tolstoy Miloslavsky proti Spojenému království, 1995).

36. Jakkoliv jasně může být zákonné ustanovení formulováno, v každém právním systému, včetně trestního práva, existuje nevyhnutelný prvek soudní interpretace. Vždy bude existovat potřeba objasňovat sporné otázky a přizpůsobovat se měnícím se okolnostem. Postupný vývoj trestního práva prostřednictvím soudní judikatury je pevně zakořeněnou a nezbytnou součástí právní tradice v členských státech Úmluvy. Článek 7 Úmluvy nemůže být interpretován tak, že by zakazoval postupné vyjasňování pravidel trestní odpovědnosti od případu k případu, za předpokladu, že výsledek je konsistentní s podstatou trestného činu a může být rozumně předvídatelný.

Konstitutivní znaky trestného činu však nelze měnit v neprospěch obviněného a tento musí být, v případě potřeby na základě kvalifikované právní rady, způsobilý v rozumné míře předvídat progresivní vývoj trestního práva cestou jeho interpretace.

S ohledem na výše uvedené principy Ústavnímu soudu nepřísluší, aby se vyslovoval k trestní odpovědnosti stěžovatele, protože takové posouzení náleží na prvním místě obecným soudům, nýbrž aby přezkoumal z hlediska čl. 7 odst. 1 Úmluvy, zda skutek stěžovatele v době, kdy byl spáchán, představoval trestný čin definovaný dostatečně přístupně a předvídatelně právem, přičemž z druhé věty čl. 7 odst. 1 Úmluvy plyne, že nejenom skutkové podstaty trestných činů, ale také tresty musí být v principu stanoveny zákonem před spácháním daného trestného činu. Pokud jde o existenci zákonného podkladu odsouzení, námitkami stěžovatele směřujícími proti právnímu posouzení jeho jednání se zabýval jak soud druhého stupně, tak především Nejvyšší soud. Všechny námitky stěžovatele týkající se posouzení jeho jednání jako pokračujícího trestného činu podle § 147 trestního zákona uplatněné v ústavní stížnosti, jsou opakováním argumentů, kterými stěžovatel odůvodnil dovolání. Tyto námitky byly beze všech pochybností vyvráceny již v řízení před Nejvyšším soudem, který se s nimi řádně vypořádal, jak je zřejmé z odůvodnění napadeného usnesení, jímž bylo dovolání stěžovatele odmítnuto. Ústavní soud tyto závěry dovolacího soudu akceptuje. Ústavní soud dodává, že poukaz stěžovatele na ustanovení § 12 odst. 12 trestního zákona a § 11 odst. 11 trestního řádu, je nepřípadný. Tato ustanovení umožňují od účinnosti novely trestního zákona č. 265/2001 Sb. oddělené projednání dílčích útoků pokračujícího trestného činu orgány činnými v trestním řízení, nemají však důsledky tvrzené stěžovatelem; především z nich nevyplývá, že by u každého dílčího útoku pokračujícího trestného činu běžela samostatná promlčecí doba. I pokud by tomu tak bylo, spácháním každého dalšího útoku by se promlčení trestního stíhání přerušovalo a počala by běžet nová promlčecí doba (§ 67 odst. 3 písm. b), odst. 4 trestního zákona), takže by nemohlo dojít k promlčení žádného z dílčích útoků, které společně naplňují skutkovou podstatu jednoho pokračujícího trestného činu ve smyslu ustanovení § 89 odst. 3 trestního zákona. Rovněž námitkou stěžovatele, že před 1.1.1998 nebylo možno podřadit jeho jednání pod ustanovení § 255 trestního zákona, jež zní: § 255

Porušování povinnosti při správě cizího majetku

(1) Kdo jinému způsobí škodu nikoli malou tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo peněžitým trestem.

(2) Odnětím svobody na šest měsíců až pět let bude pachatel potrestán

a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 jako osoba, která má zvlášť uloženu povinnost hájit zájmy poškozeného, nebo

b) způsobí-li takovým činem značnou škodu., neboť neodvedené dávky sražené zaměstnancům nebyly pro něho věcí "cizí", se Nejvyšší soud zabýval, a to se závěrem, že se jedná o námitku nedůvodnou. Ústavní soud k tomuto problému a pouze na okraj dodává, že zaměstnanci náleží za vykonanou práci hrubá mzda (plat) určená podle příslušných právních předpisů, uvedená v pracovní smlouvě nebo v příloze k této smlouvě. V termínu stanoveném pro výplatu mzdy je sice zaměstnanci vyplacena pouze ta část hrubé mzdy, která zbývá po provedení zákonných srážek zaměstnavatelem podle ustanovení § 121 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, to však nic nemění na skutečnosti, že v den výplaty se zaměstnanec stává vlastníkem celé hrubé mzdy, ze které je povinen platit především zálohu na daň z příjmů fyzických osob, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné veřejného zdravotního pojištění. Vzhledem k zákonné úpravě ve zvláštních právních předpisech tyto povinné odvody z hrubé mzdy nerealizuje každý zaměstnanec sám, nýbrž jsou mu stanovené dávky sraženy z hrubé mzdy zaměstnavatelem, který je povinen v den, který je v organizaci určen pro výplatu mezd za příslušný měsíc, tyto částky za zaměstnance odvést oprávněným příjemcům (viz např. § 8 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů). V den výplaty mzdy se tak zaměstnavatel stává správcem části hrubé mzdy náležející zaměstnanci, se stanovenou zákonnou povinností s tímto cizím majetkem určitým způsobem nakládat. Pokud zaměstnavatel tuto zákonem mu uloženou povinnost neplnil v době před nabytím účinnosti novely trestního zákona č. 253/1997 Sb., závěr, že naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 255 trestního zákona, samozřejmě za předpokladu, že se tohoto jednání dopustil v rozsahu tímto zákonným ustanovením požadovaném, považuje Ústavní soud za ústavně akceptovatelný. Z uvedeného konstatování ovšem nutno dále dovodit, že odsouzení stěžovatele mělo zákonný podklad v trestním právu platném v době spáchaného skutku a že v tomto směru nebyl článek 7 odst. 1 Úmluvy (resp. jemu odpovídající čl. 39 Listiny) porušen. Právní kvalifikaci pokračujícího trestného činu, jehož některé dílčí útoky byly spáchány před 1.1.1998 a další po tomto datu, tj. již za účinnosti ustanovení § 147 trestního zákona, podrobně odůvodnil v napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud, přičemž Ústavní soud tomuto jeho odůvodnění nemá důvodu z pozice strážce ústavnosti cokoli vytýkat. Pro úplnost Ústavní soud poukazuje na nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/2000, posuzující ústavnost novelou trestního zákona zavedené skutkové podstaty trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 trestního zákona. V tomto nálezu Ústavní soud dospěl k závěru, že toto ustanovení je ústavně konformní, protože chrání důležitý zájem státu na řádném odvedení poplatníkům sražených finančních prostředků a není v rozporu s ustanovením čl. 8 odst. 2, věty druhé Listiny, podle něhož nikoho nelze zbavit osobní svobody pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Citované ustanovení Listiny se totiž týká jen závazku vzniklého na základě smluvního vztahu. Povinnost plátce odvádět za poplatníka daň z příjmů ze závislé činnosti, pojistné na zdravotní pojištění a pojistné na sociální zabezpečení včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti však nevzniká na základě smluvního závazku, ale jde o povinnost stanovenou přímo zákonem, bez možnosti stran smluvně dohodnout jiná práva a povinnosti, než zákon uvádí (srov. též judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tz 155/2000).

Součástí principu zákonnosti trestných činů a trestů dle čl. 7 odst. 1 Úmluvy je i princip předvídatelnosti odsouzení, který zahrnuje zejména požadavky na kvalitu zákona a dle něhož občan má "právo na právo", tj. právo na právo určité kvality. Ve smyslu tohoto principu zákon musí být pro občana dostupný a musí být formulován s dostatečnou přesností na to, aby občanovi umožnil přizpůsobit chování; jak již uvedeno občan musí mít možnost za daných okolností v dostatečné míře předvídat, v případě potřeby za pomoci znalých poradců, důsledky, jež může určitý čin přinést. Důsledky ovšem nemusí být předvídatelné s absolutní jistotou. Jistota, ačkoliv je žádoucí, je někdy provázena nadměrnou rigiditou; avšak právo se musí umět přizpůsobit změnám situace. Mnoho zákonů tak nevyhnutelně používá více či méně vágní formulace, jejichž interpretace a aplikace závisejí na praxi (viz rozsudek ve věci Hertel proti Švýcarsku, 1998, uveřejněný v Přehledu rozsudků Evropského soudu pro lidská práva č. 1/1999, str. 15 a násl., a dále i tam citovaný rozsudek ve věci Sunday Times proti Spojenému království, 1979).

Z výše uvedeného, dle přesvědčení Ústavního soudu, nelze dovodit, že odsouzení stěžovatele nebylo předvídatelné. Stěžovatel si nepochybně byl vědom své zákonné povinnosti odvádět příslušné dávky správci daně, zdravotní pojišťovně a správě sociálního zabezpečení. Mohl tedy rozumně předpokládat, že výše uvedené zájmy státu jsou chráněny trestním právem a že neplnění této zákonné povinnosti může být postiženo podle trestního zákona.

K tvrzení stěžovatele, že obecné soudy aplikovaly trestní právo retroaktivně v jeho neprospěch, když ust. § 147 tr. zákona, jež zní:

§ 147

Neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti

(1) Kdo jako plátce ve větším rozsahu nesplní svoji zákonnou povinnost za poplatníka odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo peněžitým trestem.

(2) Odnětím svobody na jeden rok až osm let bude pachatel potrestán, získá-li činem uvedeným v odstavci 1 prospěch velkého rozsahu.,

se stalo účinným až od 1. 1. 1998 a jednání kladené mu za vinu se uskutečnilo před tímto datem, Ústavní soud uvádí:

Zákaz retroaktivity (zpětné působnosti) zákona je (zpětným) odrazem principu zákonnosti trestných činů a trestů. Vztahuje se na případ, kdy se na čin v době spáchání beztrestný aplikuje zákon, který nabyl účinnosti po spáchání činu, ale též na případ zpětné aplikace pozdějšího přísnějšího zákona jak v otázce viny, tak trestu.

Ústavní soud si je vědom problémů spojených s retroaktivitou vyplývající ze samotné povahy soudní interpretace zákona. "Je-li judikatura pramenem práva a dotváří, popř. doplňuje zákon, je tento pramen práva vždy nutně retroaktivní. Na rozdíl od zákonodárce, soudce nemůže oddělit tvorbu (změnu) práva od jeho aplikace. Otázkou tedy je, jak lze sloučit zákaz retroaktivity, který nepřipouští žádný obrat, žádnou změnu zákona cestou jeho extenzivního výkladu v neprospěch obviněného s retroaktivním účinkem, a skutečnost, že soud připouští, že je nevyhnutelné přiznat soudci pravomoc přizpůsobit výkladem zákon novým okolnostem. Rozlišování mezi zpřesňováním zákona a rozšiřováním jeho skutkových podstat, je, ........, v praxi velmi problematické. ......... Nový výklad zákona však nutně musí být na začátku retroaktivní. (Bohumil, Repík: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, Orac 2002, str. 39 a násl.).

Za daných okolností je proto Ústavní soud přesvědčen, že v případě stěžovatele nedošlo ke zpětné aplikaci tr. zákona na čin, který v době spáchání nebyl trestný nebo byl trestný podle mírnějšího zákona, a že tudíž stěžovatelovo odsouzení podle § 147 tr. zákona nebylo důsledkem retroaktivní aplikace tohoto ustanovení na chování, jež dříve nebylo trestné. Stěžovatelův případ se podstatně odlišuje od jím citovaného rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Veeber proti Estonsku (č. 2 - z 21. ledna 2003). V posledně uvedeném případě pan Veeber byl podle trestního zákona účinného od 13. ledna 1995 uznán vinným z trestných činů daňových spáchaných v období 1993 - 1996. Soud posuzoval, zda aplikace tr. zákona na skutky spáchané před tímto datem porušila záruky zakotvené v čl. 7 Úmluvy, resp. zda skutky pana Veebera v době, kdy byly spáchány, byly trestnými činy definovanými dostatečně přesně a předvídatelně národním právem. Soud zdůraznil, že důležitým znakem původní skutkové podstaty bylo předchozí uložení trestu za daňový delikt a že bez jeho naplnění nemohlo dojít k trestnímu obvinění stěžovatele. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud tvrzení stěžovatele, že obecné soudy aplikovaly trestní právo retroaktivně v jeho neprospěch, považuje za zjevně neopodstatněné

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. května 2005

Michaela Židlická, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.