IV. ÚS 1607/13
IV.ÚS 1607/13 ze dne 12. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti 1) Josefa Dědiče a 2) Jiřiny Dědičové, zastoupených Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem, se sídlem Pařížská 204/21, Praha 1 - Josefov, proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové, ze dne 4. 5. 2009, č. j. 7 C 101/99-440, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, ze dne 18. 5. 2011, č. j. 38 Co 259/2010-566, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, č. j. 23 Cdo 4177/2011-601, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí s tvrzením, že jim soudy neposkytly soudní ochranu, na kterou mají dle čl. 90 Ústavy České republiky a ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") právo. Dle jejich mínění soudy prvního a druhého stupně nesprávně posoudily otázku existence jejich právního nároku a nedostatečně objasnily skutkový stav věci. Dále se stěžovatelé domnívají, že postupem všech v záhlaví specifikovaných soudů došlo k zásahu do jejich práva na projednání a rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů, zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny.

Z rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 4. 5. 2009, č. j. 7 C 101/99-440, plyne, že se stěžovatelé domáhali vrácení kupní ceny v částce 1.057.297,00 Kč s tím, že z této částky je žalovaný povinen zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, částku 753.740,00 Kč oproti vydání vozidla Honda Accord 2,0i. Žalobci (stěžovatelé) od počátku tvrdili, že předmětný automobil již při zakoupení a v záruční době trpěl vadou spočívající ve špatné a proměnlivé sbíhavosti kol, v důsledku vadné (samovolně se měnící) geometrie náprav, což se od počátku projevovalo nadměrným a nerovnoměrným sjížděním pneumatik. Uvedli, že tuto vadu v záruční době opakovaně reklamovali a požadovali její odstranění, což žalovaný sliboval.

Před soudem prvního stupně bylo mezi účastníky sporné zejména to, zda vznikl právní vztah z titulu odpovědnosti za vady dle § 409 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen "obchodní zákoník"), zejména dle § 436 obchodního zákoníku, tedy zda předmětné vozidlo bylo vadné ve smyslu § 420 a § 422 a násl. obchodního zákoníku, neboť nebylo dodáno v řádném stavu, zejména v obvykle odpovídající jakosti a provedení dle účelu jeho užívání jako osobního vozidla pro běžný provoz v automobilové dopravě. Po provedeném dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci tvrzení o existenci dané vady neprokázali, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. Z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 5. 2011, č. j. 38 Co 259/2010-566, plyne, že se odvolací soud ztotožnil jak se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, tak i s jeho právními závěry.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, ve kterém namítali, že soudy prvního a druhého stupně vycházely z nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, což mělo za následek nesprávné právní posouzení věci. Nejvyšší soud, jakožto soud dovolací, konstatoval, že dovolatelé brojili zejména proti hodnocení důkazů provedených znaleckými posudky. V tom směru dále pokračoval, že hodnocení soudu nepodléhají odborné znalecké závěry ve smyslu jejich správnosti a soud hodnotí pouze jejich přesvědčivost, co do jejich úplnosti, logické odůvodněnosti a jejich souladnosti s ostatními provedenými důkazy. Uvedl, že je povinností soudu posoudit skutkový stav závisející na odborných znalostech prostřednictvím odborného znaleckého posudku, přičemž jeho závěry nelze bez dalšího zpochybňovat.

V ústavní stížnosti stěžovatelé namítali, že se soud druhého stupně vůbec nevypořádal s některými odvolacími důvody, které uplatnili, zcela je neprojednal a svá zjištění ani názor neprezentoval ve svém rozhodnutí. Stěžovatelé argumentují, že znalecké posudky nemohou být podkladem pro soudní rozhodnutí, a že skutečnosti odůvodňující žalobu jsou patrné především z protokolu o měření vypracované panem Vladimírem Drejnarem a ze znaleckého posudku ing. Vlastimíra Tihona č. 3221/844/2007, které se jako jediné zabývaly otázkou uchycení náprav, což je dle jejich závěru konstrukční vada a způsobuje samovolné změny geometrie kol a v důsledku toho nadměrné opotřebení pneumatik. Dle názoru stěžovatelů se soudy všech stupňů příliš zaměřily na jiné znalecké posudky a posudky shora zmíněné dostatečně nereflektovaly. To stěžovatelé považují za zásadní pochybení. Na základě toho měly soudy nesprávně právně posoudit nárok stěžovatelů, neboť chybně vyhodnotily důkazy a dostatečně se nezabývaly objasněním sporných skutkových okolností případu.
Ústavní soud přezkoumal všechna tři rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud, a to opakovaně, konstatoval, že nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů. Jeho úkolem není nahradit skutkové a právní posouzení věci, které přísluší obecným soudům, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 Sb. NU 41 (45-46)]. Do mezí, v nichž obecné soudy vykonávají nezávisle svou činnost, zasahuje jen ve výjimečných případech, a to zejména v případech, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich nijak nevyplývají. V tomto smyslu Ústavní soud rovněž svou konstantní rozhodovací praxí určil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavně právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 Sb.NU 377). K takové situaci však v projednávané věci nedošlo. Z pohledu ochrany ústavnosti Ústavní soud přezkoumal všechna shora specifikovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že se pohybují v příslušných mezích. Argumentace stěžovatelů směřuje vůči vadám při zjišťování skutkových okolností, kterých se obecné soudy měly dopustit preferencí některých znaleckých posudků nad jinými. Ústavní soud konstantně setrvává na stanovisku, že jeho zásah v rámci řízení o ústavních stížnostech se omezuje na taková pochybení v poznávacím procesu zjišťování skutkového stavu, kdy se jedná o důkazy opomenuté, o důkazy získané a posléze i použité v neproporcionálním rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv přijatelného logického a empirického základu, jak bylo již uvedeno výše. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz nález sp. zn. IV. ÚS 570/03).

Ústavní soud považuje postup obecných soudů za odůvodněný. Soudy všech stupňů dostatečně jasně vysvětlily, jak zvážily všechny navrhované důkazy, a to včetně důkazních prostředků preferovaných stěžovateli. Obecné soudy se také vypořádaly s námitkami stěžovatelů a provedené důkazy hodnotily v souladu s limity, které jim určuje čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud podotýká, že soudy nejsou povinovány se vypořádat se všemi námitkami účastníků řízení do nejmenších podrobností, nicméně své úvahy musí vysvětlit a reagovat, byť stručně, na námitky a tvrzení, která účastník řízení uvádí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn, I. ÚS 1531/11). Ústavní soud proto v tomto smyslu považuje postup obecných soudu za ústavně konformní.

Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti dále napadají neodůvodněné průtahy. Ústavní soud z databáze Infosoud a stěžovateli přiložených dokumentů ověřil, že řízení bylo zahájeno v roce 1999 a k nařízení jednání došlo teprve v roce 2005. Bez meritorního posouzení tohoto značného časového rozpětí však dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelé v tomto bodě nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi (viz např. usnesení ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3239/12) vychází z toho, že odpovídající ústavní obranou proti jinému zásahu veřejné moci, který představují také zbytečné průtahy, je výrok zakazující příslušnému státnímu orgánu pokračovat v porušování práva, resp. svobody, a současně přikazující obnovit stav před porušením. Ústavní soud nedisponuje pravomocí pouze konstatovat zásah do ústavních práv stěžovatelů, zejména v situaci, kdy namítaný zásah již odezněl a soudy vynesly svá rozhodnutí. Navíc, při vědomí existence možnosti vyslovit neodůvodněnost průtahů obecným soudem rozhodujícím o náhradě škody dle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (viz např. usnesení ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3239/12, případně usnesení ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3781/12). Takový postup představuje odpovídající procesní prostředek, kterého stěžovatelé měli využít. Vzhledem k ukončení průtahů vydáním příslušných rozhodnutí obecných soudů tak důvod ústavní stížnosti v tomto bodě odpadl a současně musel Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout, neboť stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný a částečně odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako návrh nepřípustný, neboť stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. září 2013

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.