IV. ÚS 1595/17
IV.ÚS 1595/17 ze dne 15. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 15. června 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu JUDr. Kateřiny Tomkové, advokátky, se sídlem Biskoupky 33, 664 91 Ivančice, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. března 2017 č. j. 39 ICm 1391/2012, 13 VSOL 118/2013-215 (KSBR 39 INS 15844/2011), za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a za účasti a) města Oslavany, se sídlem náměstí 13. prosince 51/2, 664 12 Oslavany, IČ: 00282286, a b) Mgr. Lukáše Pachla, se sídlem 696 74 Velká nad Veličkou 463, jako insolvenčního správce dlužníka G&C PACIFIC NIUE Limited, se sídlem Dalton House 60, Windsor Avenue, SW19 2RR, Londýn, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, c) Krajského soudu v Brně a d) Nejvyššího soudu, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavní soud obdržel dne 22. května 2017 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se JUDr. Kateřina Tomková (dále jen "stěžovatelka") domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, neboť má za to, že jím bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod. Označené rozhodnutí stěžovatelka považuje za tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci. Konkrétně stěžovatelka namítá porušení článku 1 odst. 1, článku 2 odst. 3, článku 4 a článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zásah do článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení článku 2 odst. 2, článku 4 odst. 4, článku 11 odst. 1 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil:

1) U Krajského soudu v Brně (dále také jen "insolvenční soud") probíhá pod sp. zn. KSBR 39 INS 15844/2011 insolvenční řízení ve věci dlužníka G&C PACIFIC NIUE Limited, se sídlem Dalton House 60, Windsor Avenue, SW19 2RR, Londýn, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, evidenční číslo 6701826 (dále jen "dlužník").

2) Do tohoto insolvenčního řízení přihlásilo město Oslavany (jako věřitel dlužníka) pod přihláškou č. 9 celkem 14 pohledávek. Stěžovatelka do insolvenčního řízení dlužníka přihlásila pod přihláškami č. 26-28 a č. 31 celkem čtyři pohledávky.

3) Během přezkumného jednání konaného dne 16. dubna 2012 Mgr. Lukáš Pachl (dále jen "insolvenční správce dlužníka") popřel pohledávky města Oslavany č. 2 až 14.

4) Dne 15. května 2012 město Oslavany (dále jen "žalobce") podalo k insolvenčnímu soudu žalobu na určení pravosti pohledávek č. 1 až 14 ve smyslu § 198 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Žalobce se touto cestou (v tzv. incidenčním řízení) domáhal uspokojení svých pohledávek v insolvenčním řízení dlužníka.

5) Rozsudkem ze dne 14. května 2012 č. j. 39 ICm 1391/2012-102, KSBR 39 INS 15844/2011-C3-11 Krajský soud v Brně žalobu zčásti zamítl, a ve zbytku určil, že pohledávky žalobce č. 12 až 14 jsou po právu (a jako takové tedy mohou být poměrně uspokojeny v insolvenčním řízení).

6) K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 28. ledna 2014 č. j. 39 ICm 1391/2012, 13 VSOL 118/2013-143 (KSBR 39 INS 15844/2011) rozhodnutí insolvenčního soudu potvrdil.

7) K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. června 2016 č. j. KSBR 39 INS 15844/2011, 39 ICm 1391/2012, 29 ICdo 41/2014-164 zčásti odmítl, zčásti mu pak vyhověl, a v tomto rozsahu rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

8) Rozsudkem ze dne 21. března 2017 č. j. 39 ICm 1391/2012, 13 VSOL 118/2013-215 (KSBR 39 INS 15844/2011) Vrchní soud v Olomouci změnil rozhodnutí insolvenčního soudu ze dne 14. května 2012 a určil, že pohledávky žalobce č. 3, 6, 8 a 9 (v celkové výši 2 305 776,20 Kč) jsou po právu, ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

9) Proti poslednímu označenému rozhodnutí podává stěžovatelka ústavní stížnost.

10) Dne 17. května 2017 podal žalobce (město Oslavany) proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 21. března 2017 dovolání. Řízení o dovolání doposud probíhá.

III. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předně uvádí, že nebyla účastníkem incidenčního řízení o určení pravosti pohledávek žalobce. Stěžovatelka je ale jednou z věřitelů, kteří do insolvenčního řízení dlužníka přihlásili své pohledávky. Z tohoto důvodu má za to, že ústavní stížností napadené rozhodnutí odvolacího soudu zasahuje do majetkové sféry jí i ostatních věřitelů dlužníka. Napadeným rozhodnutím dochází ke zmenšení míry uspokojení pohledávek stěžovatelky (neboť zde existuje další pohledávka, kterou bude třeba uspokojit z majetkové podstaty dlužníka), v čemž stěžovatelka spatřuje zásah do svého základního práva na ochranu vlastnictví ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny.

Stěžovatelka dále tvrdí, že k ochraně jejích práv jí prý zákon žádný jiný procesní prostředek neposkytuje. Za této situaci jí proto nezbývá, než rozhodnutí odvolacího soudu jako jiný zásah orgánu veřejné moci napadnout ústavní stížností ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

V ústavní stížnosti dále stěžovatelka snáší jednotlivé stížnostní námitky proti samotnému průběhu incidenčního sporu. Především namítá, že pro zánik právní osobnosti dlužníka podle britského práva nelze v incidenčním sporu, resp. v celém insolvenčním řízení, vůbec pokračovat. Stěžovatelka také napadá postup insolvenčního správce dlužníka, jemuž vyčítá údajnou pasivitu v průběhu řízení. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí stěžovatelka brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu o nepromlčení pohledávek žalobce č. 3, 6, 8 a 9, který považuje za rozporný se zásadou souladu práv (a jejich výkonu) s dobrými mravy, k čemuž podrobně odkazuje na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.
IV. Dříve, než Ústavní soud může přistoupit k samotnému přezkumu tvrzeného jiného zásahu orgánů veřejné moci, je povinen zhodnotit, zda jsou splněny procesní podmínky, jež takový přezkum připouštějí. V projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že tyto podmínky splněny nejsou, neboť návrh byl podán osobou, jíž nesvědčí aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti.

Ústavní soud již dříve konstatoval, že podmínkou aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti je účastenství v řízení před orgánem veřejné moci, jehož rozhodnutí mělo způsobit tvrzený zásah do základních práv fyzické či právnické osoby (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. října 1996 sp. zn. III. ÚS 137/96, jež je veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/). Tato osoba přitom musela být buď účastníkem řízení jako celku, nebo musela mít uvedené procesní postavení alespoň ve vztahu k určité dílčí fázi řízení, která měla samostatnou povahu a v jejímž rámci bylo vydáno rozhodnutí, které je způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do jejích základních práv (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. března 2015 sp. zn. III. ÚS 597/15).

V případě, že daná osoba neměla postavení účastníka řízení, lze ji považovat za aktivně legitimovanou k podání ústavní stížnosti pouze za předpokladu, že napadeným rozhodnutím či jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo pravomocně rozhodnuto o jejích právech a povinnostech, a ústavní stížnost by představovala jediný prostředek, kterým by se mohla dovolat svého práva (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 10. ledna 1996 sp. zn. Pl. ÚS 30/95, či ze dne 23. dubna 1996 sp. zn. II. ÚS 15/95).

Co se týče otázky účastenství v incidenčním sporu podle § 198 odst. 1 insolvenčního zákona, vymezuje předmětné ustanovení okruh účastníků řízení jednoznačně. Účastníky takového řízení jsou na straně jedné věřitel pohledávky popřené insolvenčním správcem (žalobce) a na straně druhé insolvenční správce (žalovaný).

Sama stěžovatelka uvádí, že nebyla účastníkem incidenčního sporu, tedy řízení, z něhož vzešlo rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje svoji ústavní stížnost. V takovém případě může být její aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti založena pouze za předpokladu, že napadeným rozhodnutím bylo pravomocně rozhodnuto o jejích právech a povinnostech, a ústavní stížnost by současně představovala jediný prostředek, kterým by se mohla dovolat svého práva.

Insolvenční řízení představuje zcela specifický druh řízení, který je spojován s několika zásadami. Podle ustanovení § 5 písm. a) insolvenčního zákona je jednou z těchto zásad i zásada nejvyššího (a poměrného) uspokojení věřitelů. Míra uspokojení každého jednoho věřitele je přitom odvislá mimo jiné od toho, jaké pohledávky budou v průběhu insolvenčního řízení přihlášeny (resp. jaká bude výše těchto pohledávek), zda budou tyto pohledávky v důsledku jejich přezkoumání insolvenčním správcem dlužníka popřeny, zda věřitel svoji popřenou pohledávku uplatní v incidenčním sporu a jaký bude konečný výsledek takového řízení. Vedle toho je míra uspokojení jednotlivých věřitelů zásadně ovlivněna i rozsahem majetkové podstaty dlužníka, která se v průběhu insolvenčního řízení může měnit v závislosti na tom, zda dojde k vyloučení či vynětí některého majetku z majetkové podstaty např. v důsledku podání odpůrčí žaloby.

Jinými slovy v průběhu insolvenčního řízení dochází (může docházet) jak ke zvětšování majetkové podstaty dlužníka, tak i k jejímu zmenšování, které má zákonitě vliv na míru uspokojení jednotlivých věřitelů. Samotnou skutečnost, že ke zmenšení majetkové podstaty dlužníka dojde v důsledku rozhodnutí v některém z řízení, jež s insolvenčním řízením souvisejí, však nelze bez dalšího považovat za rozhodnutí o právech a povinnostech věřitelů, kteří nebyli účastníky takového řízení.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že stěžovatelka nesplňuje podmínku aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti.

Ohledně tvrzení stěžovatelky, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu představuje tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci, Ústavní soud konstatuje, že související argumentaci stěžovatelky shledává jako zastírající pravý důvod podání ústavní stížnosti. Tím je nespokojenost stěžovatelky s výsledkem incidenčního sporu.

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vykládá pojem "jiného zásahu orgánu veřejné moci" tak, že jde zpravidla o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok tohoto orgánu vůči základním, ústavně zaručeným, právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci tohoto orgánu a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Z této fakticity musí ale posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, nelze čelit jinak než ústavní stížností, resp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu, popř. příkaz k obnovení stavu před porušením ústavně zaručeného základního práva v důsledku takového zásahu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. srpna 2016 sp. zn. II. ÚS 949/16). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu uvedená kritéria nesplňuje a z tohoto důvodu jej nelze považovat za jiný zásah, jak se nesprávně domnívá stěžovatelka.

Závěrem Ústavní soud dodává, že v předmětné věci nadále probíhá řízení o dovolání proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do probíhajícího řízení před obecnými soudy, neboť tak by fakticky předbíhal vydání konečného rozhodnutí ve věci samé. Zároveň nelze ani předjímat výsledek dovolacího řízení, který může mít zásadní vliv na podobu rozhodnutí odvolacího soudu.

Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka není aktivně legitimována k podání ústavní stížnosti proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu. Proto nezbylo, než návrh podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako podaný někým zjevně neoprávněným.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. června 2017

Jan Musil v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.