IV. ÚS 1578/17
IV.ÚS 1578/17 ze dne 18. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti a) nezl. Mojmíra Václava Koláře, b) Pavla Koláře, zastoupených JUDr. Leošem Brantálem, LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Hasičská 551/52, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, č. j. 28 Cdo 4046/2016-589, a rozsudkům Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 2. 2016, č. j. 71 Co 365/2015-495, a Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 30. 4. 2015, č. j. 114 EC 387/2010-427, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Okresní soud ve Frýdku - Místku zamítl rozsudkem ze dne 30. 4. 2015, č. j. 114 EC 387/2010-427, žalobu o zaplacení 132 000 Kč s příslušenstvím ve výroku II. co do částky 127 752 Kč s příslušenstvím a výrokem III. uložil žalobcům (stěžovatelům) povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalovaným, vedlejšímu účastníkovi Jindřichu Procházkovi a vedlejší účastnici Jindřišce Procházkové na náhradě nákladů řízení 75 642 Kč. Rozsudek nalézací soud odůvodnil tím, že právo na vydání bezdůvodného obohacení za neoprávněné užívání bytu o velikosti 3 + 1 ve 3. podlaží domu č. p. X v M., v období od 1. 1. 2008 do 31. 12. 2008, je částečně promlčené. Vedlejším účastníkům (žalovaným) zaniklo právo na bydlení dne 16. 7. 2007, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 6. 2007, č. j. 62 C 129/2004-146, kterým bylo přivoleno k výpovědi společného nájmu bytu. Stěžovatelé jako spoluvlastníci předmětného domu podali žalobu až dne 20. 12. 2010 a jejich právo na zaplacení bezdůvodného obohacení tak je ohledně období od 1. 1. 2008 do 19. 12. 2008 promlčené podle § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.

Krajský soud v Ostravě rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil rozsudkem ze dne 11. 2. 2016, č. j. 71 Co 365/2015-495; dospěl k závěru, že je věcně správné, jelikož stěžovatelům částečně marně uplynula subjektivní dvouletá promlčecí lhůta. Ohledně vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy odvolací dospěl k závěru, že námitka zásadně (až na výjimky) neodporuje dobrým mravům; souzená věc takovou výjimkou není a stěžovatelům nic nebránilo, aby žalobu podali včas. Současně probíhající řízení o vyklizení bytu není důvodem pro odkládání podání žaloby o vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud uzavřel, že vedlejší účastníci se po právu bránili skrze vznesení hmotněprávní námitky promlčení.

Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost usnesením ze dne 29. 3. 2017, č. j. 28 Cdo 4046/2016-589, s odůvodněním, že nenaplňuje podmínky podle § 237 o. s. ř. K posouzení vznesené námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy Nejvyšší soud uzavřel, že byla vyřešena v souladu s jeho ustálenou judikaturou (např. rozsudkem ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4221/2009), která zastává, že dobrým mravům námitka zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje.

Proti napadeným rozhodnutím se stěžovatelé brání ústavní stížností a namítají porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), neboť mají za to, že obecné soudy protiústavně upřednostnily ochranu právní jistoty vedlejších účastníků, kteří zneužívali svých práv na úkor stěžovatelů a v řízení vznesli námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, na základě níž obecné soudy žalovaný nárok stěžovatelů zamítly. Stěžovatelé tvrdí, že vedlejší účastníci vytvořili a následně udržovali protiprávní stav, který vedl k promlčení nároku - bránili se proti vyklizení předmětného bytu v exekuci skrze tvrzení o existenci užívacího práva; k tomu odkázali na nález ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2062/14, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že: "pokud subjekt práva vytvoří a následně udržuje protiprávní stav, v důsledku kterého dojde k promlčení nároku, pak je vznesená námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy." Stěžovatelé napadli také výroky o nákladech řízení, jelikož jejich výše dosáhla hodnoty žalované jistiny, a to zejména proto, že v mezidobí byla zrušena tzv. přísudková vyhláška, podle které neměly náklady řízení překročit částku 35 000 Kč (nález ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15). Stěžovatelé namítají, že stanovení výše nákladů řízení na základě vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), je v rozporu s principy spravedlnosti a legitimního očekávání. Obecné soudy podle názoru stěžovatelů zasáhly do jejich ústavně chráněného práva na spravedlivý proces.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost je ovšem částečně nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 a částečně zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

Stěžovatelé v rozsahu, ve kterém napadají výroky o nákladech řízení, nevyčerpali opravné prostředky, které jim zákon k ochraně práva poskytuje podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť dovolání bylo co do nákladů řízení odmítnuto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako podání opožděné. Podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti je řádné vyčerpání všech dostupných opravných prostředků, což se ve vztahu k nákladovému rozhodnutí nestalo.

Ústavní soud navíc do rozhodování o nákladech řízení obvykle nezasahuje, neboť samotný "spor" o náhradu nákladů, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity porušení základních práv a svobod (viz nález ze dne 12. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 1531/07).

V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), které ovšem podle judikatury Ústavního soudu neznamená, že je jednotlivci zaručeno právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajištěno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (nález ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 687/06). Právě v tomto duchu obecné soudy v řízení postupovaly.

Stěžovatelé ve své stížnosti pominuli, že účinně vznesená námitka promlčení způsobuje nevymahatelnost práva. Z pohledu žalobce je proto její vznesení vnímáno jako "nespravedlivé", neboť nesplnění povinnosti zůstává bez následku, a to v důsledku zákonem stanoveného plynutí času - promlčení. V konkrétním případě právní řád po uplynutí dvou let legitimně upřednostňuje ochranu právní jistoty žalovaného před právem stěžovatelů na vydání bezdůvodného obohacení. V právní úpravě námitky promlčení se projevuje římskoprávní zásada vigilantibus iura skripta sunt - bdělým náleží práva. Stěžovatelé věděli po celou dobu (již od 1. 1. 2008), že vedlejší účastníci užívají předmětný byt bez právního důvodu a že vzniká na jejich straně bezdůvodné obohacení, jehož vydání měli vymáhat včas podanou žalobou. Nic na tom nemění ani současně probíhající řízení o vyklizení bytu. Není porušením práva na spravedlivý proces, pokud obecné soudy akceptují námitku promlčení a žalobu zamítnou, jestliže jsou k takovému postupu splněné předpoklady - jako v nyní souzené věci. Výjimkou z tohoto postupu může být vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy.

Námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy tehdy, je-li její uplatnění výrazem zneužití práva na úkor žalobce v situaci, ve které oprávněný marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a následek v podobě nevymahatelnosti práva by byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem žalované povinnosti a s důvody, pro které žalobce právo včas neuplatnil (viz nález ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 718/11). V posuzované věci je však zřejmé, že stěžovatelé podali žalobu opožděně vlastní vinou - k tomu srovnej odůvodnění rozsudku odvolacího soudu: "Žalobci již od samého počátku věděli, že žalovaní bydlí v bytě bez právního důvodu, když předmětný byt řádně nevyklidili a měli tak dostatek informací k prokázání vědomosti o tom, že bezdůvodné obohacení vzniká a znali také jeho rozsah. (...) Žalobcům nic nebránilo podat žalobu před uplynutím subjektivní promlčecí doby, a pokud tak neučinili, je nutno tuto skutečnost přičíst k jejich tíži."

Nosné důvody kasačního nálezu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2062/14, na které stěžovatelé odkazují, nejsou pro tuto věc použitelné, jelikož vedlejší účastníci (žalovaní) nevytvořili a následně neudržovali protiprávní stav, v důsledku něhož nastalo promlčení nároku. Protiprávní jednání vedlejších účastníků mělo vliv na vznik práva z bezdůvodného obohacení, na jehož plnění stěžovatelé žalovali, nikoliv však na marné uplynutí promlčecí lhůty.

Stejně tak uplatněná procesní obrana vedlejších účastníků, která jim v jiných řízeních (exekuci) náležela, a kterou využili, nepředstavuje vyvolání protiprávního stavu, v jehož důsledku by bylo možné nepřihlédnout k vznesené námitce promlčení pro její rozpor s dobrými mravy.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh částečně nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) a částečně zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. července 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.