IV. ÚS 1571/16
IV.ÚS 1571/16 ze dne 10. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Ing. Ivana Gregora, zastoupeného Mgr. Miroslavem Kohoutem, advokátem se sídlem 1. máje 97/25, Liberec 3 - Jeřáb, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015 č. j. KSUL 43 INS 104/2008, 43 ICm 3005/2013, 29 ICdo 61/2015-94, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2014 č. j. 43 ICm 3005/2013, 104 VSPH 275/2014-55 (KSUL 43 INS 104/2008) a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 2. 2014 č. j. 43 ICm 3005/2013-36, KSUL 43 INS 104/2008 a o návrhu na zrušení § 2 písm. g) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a o způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění

I

Stěžovatel v ústavní stížnosti a jejím doplnění navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Spolu s ústavní stížností podal návrh na zrušení § 2 písm. g) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a o způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon").

II

Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce (dále jen "stěžovatel") domáhal vůči žalovanému (insolvenčnímu správci dlužníka GLASSWORKS CHŘIBSKÁ s. r. o.; dále jen "žalovaný") určení, že pohledávka stěžovatele ve výši 345 267 Kč, přihlášená do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, je zajištěna majetkem dlužníka. Insolvenční soud dovodil, že nevykonatelná pohledávka stěžovatele [vycházející z dohody o obchodní spolupráci ze dne 3. 3. 2005 (dále jen "dohoda")] není zajištěnou pohledávkou, neboť nejde o žádný z případů taxativně vypočtených v ustanovení § 2 písm. g) insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. 1. 2014). Krajský soud odkázal též na důvodovou zprávu k novele insolvenčního zákona (tj. k zákonu č. 294/2013 Sb.), když zdůraznil, že změna dikce § 2 písm. g) insolvenčního zákona toliko potvrdila, že tam provedený výčet byl výčtem taxativním i před dnem 1. 1. 2014.

Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu. Odvolací soud přisvědčil insolvenčnímu soudu, že dohodu nelze přiřadit žádnému ze zajišťovacích prostředků taxativně vyjmenovaných v ustanovení § 2 písm. g) insolvenčního zákona (ve znění účinném před i po 1. 1. 2014).

Nejvyšší soud napadeným rozsudkem dovolání stěžovatele zamítl. Dovolací soud konstatoval přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. a v prvé řadě připomněl, že bodem 2. článku I části první zákona č. 294/2013 Sb. bylo s účinností od 1. 1. 2014 v § 2 písm. g) za slova "a to" vloženo slovo "jen", přičemž se ve výše zmíněné důvodové zprávě mimo jiné konstatuje, že: "Změna (doplnění) § 2 písm. g) insolvenčního zákona má za cíl potvrdit, že výčet přednostně uspokojovaných zajištění v tomto ustanovení je výčtem taxativním, bez zřetele k tomu, že vnitrostátní úprava zná nebo bude znát i jiné typy zajištění, jež ovšem podle své povahy právo přednosti nezasluhují (a jejich prosazení v insolvenčním řízení by naopak smysluplné řešení dlužníkova úpadku mařilo)". Nejvyšší soud dále podrobněji připomněl závěry formulované k výkladu právních norem Ústavním soudem ve stanovisku jeho pléna sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96 a poukázal na vlastní judikaturu. Poznamenal, že výčet zajišťovacích prostředků obsažených v § 2 písm. g) insolvenčního zákona, ve znění účinném před 1. 1. 2014, nevzbuzuje ani v rovině jazykového výkladu ani v rovině výkladu e ratione legis pochyb o tom, že co do "práva přednosti", jež se z něj podává pro takto zajištěné věřitele, je výčtem taxativním. Současně konstatoval, že důvodová zpráva potvrzuje záměr zpřesnit text již platného pravidla, nikoli snahu toto pravidlo změnit; pochybnosti o tomto nesdílí ani literatura. Dovolací soud také zdůraznil, že obdobným způsobem bylo vykládáno ustanovení § 28 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání a připomněl vlastní rozsudek sp. zn. 29 Odo 1194/2006, v němž uvedl, že tam obsažená úprava je úpravou kogentní a výčet situací, kdy lze konkursnímu věřiteli přiznat postavení odděleného věřitele, je taxativní. Tedy stěžovateli nemohl svědčit ani princip legitimního očekávání, když s přihlédnutím k posledně označenému rozhodnutí mohl nejvýše legitimně očekávat, že výklad § 2 písm. g) insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2013, bude podán ve stejném duchu jako výklad § 28 odst. 1 č. 328/1991 Sb. Nejvyšší soud uzavřel s tím, že i podle § 2 písm. g) insolvenčního zákona ve znění účinném před 1. 1. 2014 se jedná o výčet taxativní.

Dovolací soud dále uvedl, že zjevně neobstojí ani stěžovatelovo připomenutí základní zásady insolvenčního řízení vyjádřené v § 5 písm. c) insolvenčního zákona, neboť stěžovatel nemá v souzené věci postavení zajištěného věřitele proto, že mu je nepřiznává insolvenční zákon, a nikoli z toho důvodu, že by jeho práva omezil insolvenční soud svým rozhodnutím nebo insolvenční správce svým postupem. Nejvyšší soud konečně dodal, že je zcela zřejmé, že jakákoli část dohody, byť i jen vzdáleně nepřipomíná ujednání o smluvně zřízeném zástavním právu (srov. § 152 a násl. o. z., ve znění účinném v době uzavření dohody) ani jakýkoli jiný prostředek zajištění z těch, jež jsou taxativně vypočteny v § 2 písm. g) insolvenčního zákona (ve znění účinném před i po 1. 1. 2014).

III

V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl průběh soudního řízení a zdůraznil, že jeho předmětem byla "otázka druhu pohledávky", kterou přihlásil do insolvenčního řízení. Poukázal na to, že se smluvní strany dohody řídily především soukromoprávní zásadou smluvní volnosti a zvolily si tak pro ně přijatelný způsob zajištění pohledávky, i když tento nebyl výslovně upraven zákonem. Stěžovatel se také domnívá, že soudy nesprávně a v rozporu se zákazem libovůle interpretovaly § 2 písm. g) insolvenčního zákona, když měly vyjít z toho, že se jedná o ustanovení s demonstrativním výčtem, postupovaly zcela v rozporu se základní zásadou insolvenčního řízení podle § 5 písm. c) téhož zákona a souzená věc navíc nebyla vyřešena bez zbytečných průtahů.
IV

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí i elektronického spisu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí.

Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo. Ústavní soud konstatuje, že závěry civilních soudů nelze považovat za mechanické a formalistické, neboť zřetelně uvedly a vysvětlily důvody pro předmětná rozhodnutí.

Pouhá polemika stěžovatele se závěry soudů při aplikaci podústavního práva nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. Civilní soudy přitom dostatečně vysvětlily důvody svého postupu podle insolvenčního zákona. Z pohledu všemi soudy uvedených jasných konstatování se argumenty stěžovatele nutně jeví jako spekulativní a liché. Opakující se argumentace obsahově a věcně jakoby nebrala v potaz důvody a relevantní judikaturu, jež vedly civilní soudy k jejich rozhodnutí.

Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovateli ani v jeho argumentaci příkladmo uvedeným rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 351/04, když tento judikát není připomínán přiléhavě, neboť v souzené věci důvody pro zrušení napadených soudních rozhodnutí z důvodů v citovaném nálezu Ústavního soudu nenastaly. Jednotlivé soudy postupovaly konzistentně a interpretovaly dotčená ustanovení v intencích dosavadní známé judikatury. Ústavní soud musí připomenout, že Nejvyšší soud poukázal na to, že dohodu jako celek ani v jejích jednotlivých částech nelze považovat za ujednání o smluvně zřízeném zástavním právu, a to i s ohledem na znění § 152 a násl. o. z. v době uzavření dohody. Skutečnost, že stěžovatel v předmětné dohodě zvolil, resp. se dohodl na jim v ústavní stížnosti připomínaném "přijatelném způsobu zajištění pohledávky", nemůže však být tím důvodem, který by se měl stát rozhodným pro posouzení věci soudy, ba navíc by měl ovlivnit intepretaci dotčených ustanovení insolvenčního zákona.

Ústavní soud usuzuje, že stěžovatel se mu snaží vnutit roli další soudní instance, která bude reflektovat jeho opakované výtky, jež soudní orgány již přesvědčivě popřely. Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovateli opětovně připomínal podstatnou a vyčerpávající argumentaci civilních soudů, kterou sám - z hlediska ústavnosti nemá důvod korigovat. Považuje ji za logickou, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.

Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Akcesorický návrh na zrušení ustanovení § 2 písm. g) insolvenčního zákona podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti, a proto byl také odmítnut.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2017

JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.