IV. ÚS 1566/17
IV.ÚS 1566/17 ze dne 2. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Photon SPV 11 s. r. o. se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 14, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2017, č. j. 7 Afs 29/2017-27, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2016, č. j. 11 A 18/2015-90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Městský soud v Praze zamítl rozsudkem 15. 12. 2016, č. j. 11 A 18/2015-90, stěžovatelčinu žalobu na ochranu před nezákonným zásahem; uvedl, že zásahovou žalobou se lze domáhat vydání rozhodnutí ministra financí podle § 260 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu pouze v případech, kdy je zřejmé, že jiné dostupné prostředky nebudou k ochraně před likvidačními účinky tzv. solárního daňového odvodu postačovat. Stěžovatelka přitom vůbec nevyužila dostupných prostředků ochrany, např. posečkání s úhradou daně podle § 156 a § 157 daňového řádu.

Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 9. 3. 2017, č. j. 7 Afs 29/2017-27, kasační stížnost zamítl. Kasační soud uvedl, že rozsudek městského soudu je přezkoumatelný a věcně správný. Stěžovatelka neprokázala, že vynaložené náklady spojené s fotovoltaickou elektrárnou jsou obvyklé a přiměřené, takže nevyužila dostupných prostředků ochrany ve smyslu § 156 a 5487§ 157 daňového řádu.

Proti výše uvedeným rozhodnutím se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 19. 5. 2017, navrhuje jejich zrušení a uložení povinnosti ministru financí, aby vydal rozhodnutí podle § 260 daňového řádu. Namítá zásah do práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a 5 a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva a svobod. Zásah do těchto práv spatřuje zejména v tom, že jí obecné soudy neposkytly ochranu, k úspěšnosti žaloby vyžadovaly vyčerpání i opravného prostředku podle § 156 a násl. daňového řádu a neumožnily jí prokázat existenci tzv. rdousícího efektu solárního odvodu. Stanovením přísných podmínek pro úspěšnost žaloby měly v dané věci obecné soudy fakticky odepřít právo na soudní ochranu při výběru daní. Nevydáním rozhodnutí o prominutí daně podle § 260 daňového řádu porušil ministr financí její legitimní očekávání, které je založeno nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS. 17/11 (tzv. "solární nález"). Nejvyšší správní soud měl aktivovat rozšířený senát ohledně výkladu příslušné právní úpravy (odchýlení se od závěrů "solárního nálezu").
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje důkazy svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, neznamená-li současně porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem; zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy - tzv. právo na spravedlivý proces. Z napadeného rozhodnutí však žádné takové porušení ústavního práva zjevně nevyplývá.

Nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS. 17/11, usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013-56, i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2015, č. j. 1 Afs 171/2015-41, se podrobně věnují solárním daňovým odvodům a jejich dopadům. Ústavní soud proto jen stručně uvádí, že jedním z možných způsobu zmírnění tzv. rdousícího efektu solárního daňového odvodu je postup podle § 260 d. ř. umožňující prominutí daně ministrem financí. Obecné soudy již zastaly názor, že v nečinnosti ministra nelze bez dalšího spatřovat nezákonný zásah. Kromě toho stěžovatelka byla povinna využít všech opravných prostředků, včetně institutu posečkání s úhradou daně podle § 156 a § 157 d. ř. Podmínky pro rozhodnutí podle § 260 d. ř. nesplnila, jelikož neosvědčila právě využití všech podpůrných možností nápravy a domáhala se přímo rozhodnutí o prominutí solárního daňového odvodu, což ovšem není možné (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3275/16, IV. ÚS 3448/15, III. ÚS 964/16, III. ÚS 965/16, III. ÚS 3548/16).

Současná právní úprava a rozhodovací praxe nabízí stěžovatelce možnosti obrany proti rdousícímu efektu daně a uvádí i konkrétní postup, jímž se má proti němu bránit. Stěžovatelka nevznesla žádné námitky, které by mohly již zavedenou rozhodovací praxi, jak obecných soudů, tak Ústavního soudu, změnit. K námitce (ne)postoupení věci rozšířenému senátu Ústavní soud uvádí, že pro to nebyly splněny podmínky podle § 17 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, neboť judikatura dopadající na posuzovanou věc není nejednotná a obecné soudy neshledaly, že by byl nutný judikatorní odklon či obrat (k tomu blíže viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 11. 2008, č. j. 6 Ads 19/2005-123, nebo ze dne 12. 6. 2007, č. j. 2 Afs 52/2006-86).

K tvrzení o porušení základního práva na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny Ústavní soud připomíná, že zdanění je v zásadě zásahem do práva zaručeného citovaným článkem, neboť zbavuje dotčenou osobu majetku, zejména částky peněz, kterou musí platit. Tento zásah je ospravedlnitelný, dojde-li k němu na základě zákona a při dodržení spravedlivé rovnováhy mezi požadavky obecného zájmu a nutností chránit základní práva jedince. Požadavek spravedlivé rovnováhy může být porušen, ukládá-li se dané osobě či subjektu přílišné břemeno, anebo je zásadním způsobem zasahováno do jeho finanční situace (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 1. 2004 ve věci Orion Břeclav, s. r. o. proti České republice, stížnost č. 43783/98), což se ovšem v tomto případě zjevně nestalo.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími bylo porušeno některé z ústavně zaručených práv, a proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. srpna 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.