IV. ÚS 1566/12
IV.ÚS 1566/12 ze dne 23. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti 1. Ing. O. Č., 2. M. H. a 3. J. H., všech zastoupených doc. JUDr. Milanem Pekárkem, CSc., advokátem, AK se sídlem v Brně, Stamicova 18, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2012 č. j. 28 Cdo 4321/2011-241, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 7. 2011 sp. zn. 37 Co 204/2009 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2008 č. j. 61 C 139/2004-190 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Návrhem doručeným osobně dne 27. 4. 2012 se Ing. O. Č., M. H. a J. H. (dále též jen "žalobci" případně "stěžovatelé") domáhali, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o určení vlastnictví k nemovitostem a věc vrátil Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

II. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 61 C 139/2004 vyplývají následující skutečnosti.

Dne 27. 11. 2008 nalézací soud zamítl návrh na určení, že žalobci A) a B) jsou každý z ideální 1/2 spoluvlastníky, a dále že žalobci A) a B) jsou spoluvlastníky každý z ideální 1/4 a žalobce C) z ideální 1/2, specifikovaných pozemků v Brně, k. ú. Komín (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Dne 12. 7. 2011 Krajský soud v Brně k odvolání žalobců rozsudek nalézacího soudu ze dne 27. 11. 2008 potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Dne 9. 2. 2012 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 12. 7. 2011 odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).

III. V ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že nesouhlasí s důvody zamítnutí jejich žaloby nalézacím soudem a polemizovali s jeho právními názory; nesouhlasili ani s právními závěry odvolacího soudu a dovolacího soudu odvolávajícího se na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05.

Stěžovatelé dále uvedli, že restituční titul "odnětí vlastnického práva bez právního důvodu" je ve své podstatě nonsens, neboť vlastnické právo bez právního důvodu nemůže zaniknout. Vložení tohoto restitučního titulu do restitučního zákona neznamenalo, že tím zaniklo oprávnění vlastníka bránit své vlastnické právo v obecném právním režimu; opačný výklad by vedl k diskriminaci této skupiny vlastníků a zbavení práva na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces - a právě toho se dopustily všechny tři ve věci rozhodující soudy.
IV. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.

Podstatu tvrzení stěžovatelů o porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod Ústavní soud spatřuje především v nesouhlasu s právním posouzením jejich věci obecnými soudy. V této souvislosti Ústavnímu soudu nezbývá než poukázat na výše již citované a obecnými soudy při rozhodování aplikované stanovisko pléna ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.), dle jehož bodu II. výroku "Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy." Uvedené stanovisko se promítlo i do nálezu ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. II. ÚS 14/04 (N 22/40 SbNU 169).

Výše uvedeným stanoviskem pléna a nálezem byl při rozhodování této ústavní stížnosti senát Ústavního soudu vázán, a to přesto, že soudce zpravodaj v nyní projednávané věci pro citované stanovisko nehlasoval, publikoval k němu svůj nesouhlas, přičemž ani dnes nemá důvodu takto vyjádřený disent přehodnocovat. Jak totiž bylo zřetelně vyjádřeno v nálezu ze dne 11. 6. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 11/02 (N 87/30 SbNU 309) "... nemá-li se sám Ústavní soud jako ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je výkon libovůle orgánům veřejné moci striktně zapovězen, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR). "

Vzhledem k tomu, že podmínky pro změnu vlastní judikatury, blíže konkretizované ve výše již citovaném stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, dle přesvědčení senátu v současné době nejsou dány, postrádal by i případný vyhovující nález v dané věci jakoukoliv efektivnost, neboť i po případné kasaci stěžovaných rozhodnutí byly by obecné soudy povinny respektovat právní názory v tomto stanovisku prezentované (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky) a v konečném důsledku by takový nález vedl pouze ke zbytečným průtahům v řízení a zvýšeným nákladům řízení, což obé dotklo by se práv stěžovatelů negativně.

V projednávaném případě Ústavní soud také dospěl k závěru, že ve věci rozhodující soudy nalézací, odvolací i dovolací uvedly dostatečně jasně základní důvody, z nichž vycházely, a v jejich postojích neshledal žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 23. července 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.