IV. ÚS 1564/10
IV.ÚS 1564/10 ze dne 9. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele ANIDOR s. r. o., se sídlem Bystré, Sulkovská 80, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem Advokátní kanceláře Perthen, Perthenová, Švadlena a partneři s. r. o., se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, o ústavní stížnosti proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, č. j. 22 Co 415/2009-341 ze dne 9. 3. 2010 a proti relevantní části výroku I. rozsudku Okresního soudu ve Svitavách č. j. 7 C 147/2008-119 ze dne 14. 4. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Dne 31. 5. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výroku I. v záhlaví citovaného rozsudku krajského soudu, jímž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby stěžovatele okresním soudem co do částky 30.000,- Kč a zrušení výroku I. v záhlaví citovaného rozsudku okresního soudu v tom rozsahu, v jakém byl potvrzen odvolacím soudem. Stěžovatel má totiž za to, že těmito výroky (jejich relevantními částmi) bylo porušeno jeho základní subjektivní právo garantované mu zejména čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Prvostupňový soud přitom zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení 60.000,- Kč, kterou se stěžovatel domáhal na žalovaném jednak z důvodu vyplacení finanční částky odpovídající mzdě žalovaného za 2 měsíce, která mu ovšem neměla být vyplacena (jedná se o částku 30.000,- Kč), protože v rozhodném období nebyl zaměstnancem stěžovatele a jednak z důvodu vyplacení částky dalších 30.000,- Kč z konkurzní podstaty úpadce VITKA Brněnec, a. s. Okresní soud přitom vycházel, zjednodušeně řečeno, z tehdy účinných pracovněprávních předpisů a předpisů upravujících konkurz a vyrovnání. Akcentoval přitom zvláštní ochranu zaměstnance, na níž bylo i tehdy konkurzní (pracovní) právo založeno. S tímto pohledem se v zásadě ztotožnil i odvolací soud, byť co do částky vyplacené z konkurzní podstaty napadený rozsudek zrušil a vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení, neboť zamítnutí žaloby ve vztahu k této části bylo předčasné a prvostupňový soud musí v tomto ohledu doplnit dokazování.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí (jejich jednotlivé výroky). Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával zejména ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadená rozhodnutí i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z ústavní stížnosti vyplývá, že co do svého smyslu směřuje především proti tomu, jak obecné soudy posoudily žalobní žádání stěžovatele.

K této otázce uvádí Ústavní soud následující.

Jak již bylo řečeno výše, Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy), není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti a atrahovat na sebe právo přezkumného dohledu. Proto ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže totiž ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; to proto, že Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu obecných soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k jejich přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. k posouzení otázky, zda v řízeních (rozhodnutími v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

K věci samé pak Ústavní soud odkazuje zejména na odůvodnění ústavní stížností napadeného odvolacího rozhodnutí. Ústavní soud má za to, že jeho závěry jsou nejen z ústavního hlediska přijatelné - na čemž nemění ničeho ani skutečnost, že některé otázky jsou obecnými soudy nahlíženy rozdílně - ale zároveň poukazují až na poněkud zarážející účelovost argumentační taktiky stěžovatele, jež mnohdy nabývá podoby takřka naprosté negace jeho vlastních tvrzení.

Dle výše uvedených skutečností tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími (jejich jednotlivými výroky) nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 9. července 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu

Za správnost vyhotovení: V. Matulová



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.