IV. ÚS 1542/12
IV.ÚS 1542/12 ze dne 9. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 9. srpna 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky H. K. Š., zastoupené JUDr. Marií Minářovou, advokátkou se sídlem Ludmily Konečné 14, Brno, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co 262/2011-871 ze dne 8. 2. 2012 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 82 P 135/2004-799 ze dne 20. 4. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 25. 4. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Ze spisu Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") sp. zn. 82 P 135/2004, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že rozsudkem tohoto soudu č. j. 82 Nc 31/2003-48 ze dne 6. 2. 2004 byli nezletilý Jiří (jedná se o pseudonym) a nezletilý Jan (jedná se o pseudonym), v rámci řízení o úpravě práv a povinností rodičů k nezletilým dětem na dobu před a po rozvodu manželství, svěřeni do výchovy matky (stěžovatelky). Tento rozsudek byl následně změněn rozsudkem městského soudu č. j. 82 P 135/2004-343 ze dne 13. 11. 2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") č. j. 37 Co 55/2008-420 ze dne 12. 8. 2008, jimiž byl nezletilý Jiří svěřen do výchovy otce D. Š. (dále jen "vedlejší účastník"). Dne 10. 12. 2009 podalo Statutární město Brno, Úřad městské části města Brna, Brno-Líšeň, návrh na vydání předběžného opatření, kterým by byl nezletilý Jan (dále též jen "nezletilý") předán do péče vedlejšího účastníka. Usnesením městského soudu č. j. 84 Nc 2423/2009-7 ze dne 11. 12. 2009 bylo tomuto návrhu vyhověno; toto rozhodnutí následně potvrdil krajský soud usnesením č. j. 16 Co 4/2010-39 ze dne 12. 1. 2010. Dne 11. 1. 2010 byl městskému soudu doručen návrh vedlejšího účastníka na změnu rozsudku tohoto soudu č. j. 82 Nc 31/2003-48 ze dne 6. 2. 2004 tak, aby byl nezletilý svěřen do výchovy vedlejšího účastníka a matce bylo stanoveno výživné. Městský soud posléze rozsudkem č. j. 82 P 135/2004-799 ze dne 20. 4. 2011 svěřil nezletilého Jana do výchovy vedlejšího účastníka (výrok I.), zavázal matku přispívat na výživu nezletilého (výrok II.) a uhradit dluh na výživném (výrok III.), dále rozhodl o nákladech řízení (výrok IV. a VI.) a vyslovil, že se styk nezletilého se stěžovatelkou neupravuje (výrok V.). Krajský soud následně k odvolání stěžovatelky i vedlejšího účastníka rozsudkem č. j. 44 Co 262/2011-871 ze dne 8. 2. 2012 výroky I. a II. rozsudku městského soudu potvrdil a výroky III., IV. a V. změnil, přičemž určil, že stěžovatelka je oprávněna stýkat se s nezletilým vždy v sudém kalendářním týdnu v roce v pátek od 16:00 do 19:00 hod.

Posledně uvedená rozhodnutí městského a krajského soudu napadla stěžovatelka ústavní stížností, v níž vyjádřila nesouhlas se svěřením nezletilého do výchovy vedlejšího účastníka, přičemž poukázala na právo matky být se svým dítětem a pečovat o něj a současně na právo dítěte na péči své matky. Dle stěžovatelky spočíval skutečný důvod odnětí nezletilého z její péče v nesprávném postupu OSPOD ÚMČ Brno-Líšeň, který navrhl vydání předběžného opatření, aniž by si ověřil tvrzení vedlejšího účastníka, eventuálně nezletilého, o jejím zdravotním stavu a o tom, že nezletilý Jan byl ohrožen na psychickém a fyzickém vývoji. Nezletilý Jan se v důsledku tohoto postupu ocitl pod přímým vlivem vedlejšího účastníka, o němž již bylo v minulosti zjištěno, že se syny manipuluje. Městský soud tím, že nařídil a následně periodicky prodlužoval trvání předběžného opatření, aniž by se zabýval otázkou, zda důvody, o něž bylo opřeno, stále trvají a aniž by zohlednil zjištění, která vyšla najevo v předchozích řízeních, prodlužoval odloučení dítěte od jeho matky, a to bez jakéhokoliv zákonného podkladu. Ačkoliv měl městský soud k dispozici znalecký posudek, jednání ve věci samé nařídil až po uplynutí osmi měsíců, což odcizení nezletilého matce dále prohloubilo. Kromě toho městský soud nerozhodl o umístění nezletilého mimo přímý vliv vedlejšího účastníka, přestože měl pro takový postup dostatečnou oporu ve znaleckém posudku z oboru psychologie. Krajskému soudu pak stěžovatelka vytýkala, že o odvolání proti usnesením o prodlužování předběžného opatření rozhodoval ryze formalisticky a o odvolání proti rozsudku městského soudu rozhodl s odstupem více jak 9 měsíců. Stěžovatelka měla za to, že úprava styku s nezletilým je zcela formální a nedostatečná, ačkoliv její osobnost jednoznačně poskytovala dostatečné záruky řádné péče o nezletilého; stěžovatelka v této souvislosti zdůraznila, že spolupracovala s orgánem sociálně právní ochrany dětí a usilovala o udržení kontaktu s nezletilým. Na podporu své argumentace odkázala stěžovatelka na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 363/03, I. ÚS 618/05 a IV. ÚS 2244/09 a předložila aktuální zprávy SVP HELP ME o ambulantní spolupráci ze dne 19. 3. 2012 a Manželské a rodinné poradny ze dne 23. 3. 2012. Stěžovatelka měla za to, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 10, čl. 32 odst. 4 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 14 odst. 2 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte a čl. 6 a čl. 7 Evropské úmluvy o výkonu práv dítěte, proto navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem rozsudek městského soudu č. j. 82 P 135/2004-799 ze dne 20. 4. 2011 a rozsudek krajského soudu č. j. 44 Co 262/2011-871 ze dne 8. 2. 2012 zrušil.
II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí; pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.

Podstatou ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutími obecných soudů, jimiž byl nezletilý Jan svěřen do výchovy otce a jimiž byl upraven styk stěžovatelky s nezletilým. Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že ve věcech práva rodinného zasahuje jen v případech skutečně extrémních (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1796/07, II. ÚS 2311/08, III. ÚS 1328/08 či IV. ÚS 2887/09, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Je věcí obecných soudů, aby při zohlednění všech konkrétních okolností daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který musí být vždy předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Přezkum činnosti obecných soudů ze strany Ústavního soudu se v těchto případech omezuje toliko na posouzení ústavní konformity jejich postupu.

V odůvodnění rozsudku městský soud s poukazem na provedené dokazování vyložil, proč svěřil nezletilého právě otci, přičemž oporu nalezl zejména v závěrech znaleckého posudku PhDr. J. M. I krajský soud ve vazbě na provedené důkazy podrobně vylíčil, proč rozhodnutí městského soudu ve výroku o změně výchovného prostředí jako věcně správné potvrdil a z jakých důvodů upravil styk s nezletilým způsobem ve výroku rozsudku uvedeným. Rozhodnutí obou soudů byla založena na skutečnostech majících oporu ve skutkovém stavu a důkazech obsažených ve spise a byla řádně a přesvědčivě odůvodněna. Za těchto okolností nebylo možno z hlediska ústavněprávního obecným soudům nic vytknout a Ústavní soud nemohl jejich úvahy, vzhledem k výše popsaným limitům své přezkumné činnosti, jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily závěr, s nímž se stěžovatelka neztotožnila, není sama o sobě způsobilá konstituovat neoprávněný zásah do jejích ústavně zaručených práv. Nálezy, na něž stěžovatelka odkazovala, byly přijaty za odlišných skutkových okolností a na nyní projednávanou věc nedopadaly.

Námitkami vůči postupu obecných soudů při vydání předběžného opatření a jeho následného prodlužování, jakož i proti usnesení městského soudu č. j. 82 P 135/2004-678 ze dne 9. 9. 2010, jímž byl zamítnut návrh stěžovatelky na předání nezletilého do péče zařízení Fondu ohrožených dětí "Klokánek", se Ústavní soud nemohl meritorně zabývat, neboť tato rozhodnutí nebyla ústavní stížností napadena, a i kdyby napadena byla, pak by ústavní stížnost ve vztahu k nim byla podána zjevně opožděně, tzn. po uplynutí šedesátidenní lhůty dle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (posledním rozhodnutím ve věci předběžného opatření bylo usnesení městského soudu č. j. 82 P 135/2004-802 ze dne 9. 5. 2011). Pokud jde o stěžovatelkou tvrzené průtahy, pak Ústavní soud podotýká, že námitka již odeznělých průtahů, tzn. průtahů v řízení, které již bylo skončeno, není důvodem kasace meritorního rozhodnutí a tato by mohla být relevantní toliko z hlediska případné odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 391/07, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 46, nález č. 122, str. 151).

Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.