IV. ÚS 154/04
IV.ÚS 154/04 ze dne 30. 11. 2004


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV.ÚS 154/04









Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudkyň JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické, o ústavní stížnosti J. J., zastoupené Mgr. A. S., advokátkou, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 2. 2004, čj. 22 Cdo 2288/2003-141, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka napadá shora označený rozsudek Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo završeno řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví stěžovatelky a M. J. k domu č.p. 24 a pozemkovým parcelám v k. ú. B. u D.. Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo porušeno její právo ústavně zaručené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a je přesvědčena, že obecné soudy postupovaly nesprávně, když za důvody zřetele hodné pro zamítnutí návrhu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví podle ustanovení § 142 odst. 2 obč. zákoníku považovaly subjektivní hlediska žalovaného, jak jím byla tvrzena, aniž by tato hlediska objektivně zjišťovaly. Žádá proto, aby Ústavní soud nálezem rozsudek Nejvyššího soudu ČR zrušil.

Nejvyšší soud ČR ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 15. 6. 2004, podepsaném předsedou senátu 22 Cdo, odkázal na odůvodnění svého usnesení napadeného ústavní stížností s tím, že dovolací soud práva stěžovatelky jak je zmiňuje v ústavní stížnosti neporušil.

Ze spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 8 C 232/2001, Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 27. 1. 2003, čj. 8 C 232/2001-86, Okresní soud v Českých Budějovicích po předchozím provedeném dokazování zrušil podílové spoluvlastnictví stěžovatelky (v řízení před obecným soudem v postavení žalobkyně) a M. J. (před obecným soudem na straně žalované) k nemovitostem ve výroku rozsudku blíže určených s tím, že nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví stěžovatelky, kterou zavázal povinností zaplatit žalovanému částku 80 000,- Kč. Okresní soud odůvodnil svoje rozhodnutí založené na ustanovení § 142 odst. 1 obč. zákoníku mimo jiné i tím, že žalovaný neprokázal existenci důvodů zvláštního zřetele hodných pro zamítnutí návrhu za zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, když jeho tvrzení o citové vazbě k nemovitostem získaných po rodičích považoval za zeslabené souhlasem žalovaného s rozdělením nemovitostí a nikoliv natolik intenzivní, aby bránil vypořádání spoluvlastnictví způsobem jak občanský zákoník umožňuje. Okresní soud dále uvážil skutečnost, že oba účastníci řízení využívali nemovitosti k trávení volného času, nikoliv k trvalému bydlení, velikost jejich podílů (stěžovatelka 9/10, žalovaný 1/10) a jejich přínos k opravám a údržbě.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20. 5. 2003, čj. 19 Co 880/2003-113, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu stěžovatelky zamítl. Na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že žalovaný prokázal existenci důvodů zvláštního zřetele hodných pro zamítnutí návrhu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jak je má na mysli ustanovení § 142 odst. 2 obč. zákoníku. Tyto důvody odvolací soud spatřoval v tom, že jednu z nemovitostí tvořil rodný dům žalovaného, který v něm bydlel do svých 21 let a poté zde trávil víkendy, dále ve věku žalovaného (ročník 1929), jakož i v okolnostech, za jakých došlo k tomu, že žalovaný se stal spoluvlastníkem 1/10 nemovitostí a jeho bratr (zemřelý manžel stěžovatelky) spoluvlastníkem podílu 9/10. Odvolací soud rovněž přihlédl k podílu žalovaného na opravách domu a intenzitě zájmů stěžovatelky a žalovaného s tím, že by bylo v rozporu s dobrými mravy, aby žalobě bylo vyhověno.

Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ČR ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka uplatnila dva dovolací důvody, z nichž ani jeden nebyl dán. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolací soud konstatoval, že skutková zjištění soudu prvního stupně, ze kterých soud druhého stupně dovodil existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, měla oporu v provedeném dokazování, neboť vyplynula buďto z výpovědí účastníků či výpovědí svědků (J. K., Z. K., F. K.) a nevyloučil je ani znalec ing. R. K. ve znaleckém posudku o ceně nemovitostií. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud nezjistil, že by hypotéza právní normy (§ 142 odst. 2 obč. zákoníku) byla vymezena nesprávně či neúplně a považoval úsudek odvolacího soudu, jímž bylo zamítnutí žaloby odůvodněno, za odpovídající učiněným a podloženým skutkovým zjištěním.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je rozhodnutím o naplnění podstaty stěžovatelkou tvrzených dovolacích důvodů, či nikoliv. V odůvodnění tohoto rozhodnutí dovolací soud vyložil předpoklady úspěšnosti dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř., jakož i to, co lze považovat za nesprávné právní posouzení věci či vadné skutkové zjištění. Poté postupem a způsobem plně přezkoumatelným a akceptovatelným vyložil, jak hodnotil právní závěry Krajského soudu v Českých Budějovicích vyjádřené v dovoláním napadeném rozsudku a proč a na základě jakých skutkových zjištění naplnění dovolacích důvodů neshledal. Nahlížeje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z hlediska kautel hlavy páté Listiny, Ústavní soud žádné pochybení dovolacího soudu, které by odůvodňovalo jeho zásah, neshledal. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že mu přezkum legality soudních rozhodnutí nepřísluší, neboť jako orgán ústavnosti stojící mimo soustavu obecných soudů je oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat pouze za předpokladu, že jejich postupem či rozhodnutími byla zároveň porušena základní práva a svobody. Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky své ingerence do jejich rozhodování Ústavní soud formuloval ve své dosavadní rozhodovací praxi (srov. nález sp. zn. III.ÚS 84/94 (publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34), stejně jako podmínky svého zásahu v případě excesů při nesprávné aplikaci či interpretaci jednoduchého práva (srov. nález sp. zn. III.ÚS 256/01, publ. in ÚS, sv. 25, č. 37; sp. zn. III.ÚS 114/94, ÚS, sv. 3, č. 9; sp. zn. I.ÚS 549/2000, ÚS, sv. 22 č. 63 a další). O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

K tvrzenému porušení čl. 11 Listiny Ústavní soud uvádí, že spoluvlastnictví je výrazem vlastnického vztahu ke společné věci s těmi důsledky, že spoluvlastník může se svým podílem nakládat jen s ohledem na zájmy ostatních spoluvlastníků. Platí, že nikdo v zásadě nemůže být nucen, aby setrvával ve spoluvlastnickém vztahu (§ 142 odst. 1 obč. zák.), z této zásady však zákon stanoví výjimky (§ 142 odst. 2 obč. zák.). Na ústavněprávní úrovni ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny zaručuje rovnost vlastnického práva všech vlastníků co do jeho zákonného obsahu a ochrany, jinými slovy vyjádřeno zakazuje vytváření různých kategorií vlastnictví a hierarchický vztah mezi nimi a zaručuje, že všichni vlastníci mají stejné zákonné prostředky k ochraně svého vlastnického práva. Tyto principy Nejvyšší soud ČR svým rozhodnutím v projednávané věci neporušil. Námitka stěžovatelky, že se cítí být na zákonné úrovni v nerovném postavení se žalovaným v ochraně svých vlastnických práv, je námitkou, která, jak shora vyloženo, není sama o sobě schopna založit ústavněprávní rozměr věci a zásah Ústavního soudu, neboť čl. 11 Listiny zaručuje rovnost subjektů co do obsahu vlastnického práva, nikoliv co do jeho předmětu.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 30 listopadu 2004

JUDr. Miloslav Výborný, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.