IV. ÚS 1538/17
IV.ÚS 1538/17 ze dne 6. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Světlany Bartošové, zastoupené Mgr. Liborem Valentou, advokátem se sídlem v Brně, Křížová 18, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, č. j. 22 Cdo 5808/2016-573, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2016, č. j. 16 Co 341/2015-522, a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 15. 9. 2015, č. j. 7 C 118/2008-495, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Okresní soud ve Vyškově vyhověl rozsudkem ze dne 15. 9. 2015, č. j. 7 C 118/2008-495, žalobě o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Nalézací soud přikázal předmětné nemovité věci do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka Karla Málka (bývalého manžela stěžovatelky) a nestanovil mu povinnost nahradit stěžovatelce (žalobkyni) vypořádací podíl. Své rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně tím, že oba spoluvlastníci souhlasili jak se zrušením spoluvlastnictví, tak i s přikázáním nemovitostí do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka; spornou zůstala pouze otázka vypořádání, o níž okresní soud opakovaně rozhodoval, neboť věc mu byla vrácena odvolacím soudem.

Okresní soud ve Vyškově zjistil, že mezi stranami byla dne 16. 2. 1998 uzavřena dohoda o zrušení a vypořádání bezpodílové spoluvlastnictví manželů (dále jen "BSM"), na základě které vedlejší účastník zaplatil na vypořádací podíl stěžovatelce 400 000 Kč a zavázal se uhradit dluhy ve výši 190 240,75 Kč a 26 033,90 Kč. Hodnota přikázaných nemovitostí určená soudní znalkyní v roce 1998 přitom byla 865 000 Kč. Ačkoliv vedlejší účastník zaplatil stěžovatelce 400 000 Kč a řádně také splácel dluhy, nikdy se nestal výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí byl zamítnut, protože při sepsání dohody byl použit starý výpis z listu vlastnictví. Stěžovatelka následně odmítla poskytnout vedlejšímu účastníkovi součinnost při odstranění vad návrhu na vklad vlastnického práva, stejně jako odmítla vrátit 400 000 Kč, neboť dohodu považovala za platnou, což tvrdila i v jiném řízení o vydání bezdůvodného obohacení - naopak později požadovala po vedlejším účastníkovi dalších 650 000 Kč.

Nalézací soud nakonec uzavřel, že: "dohoda o vypořádání BSM byla uzavřena zcela v souladu s dobrými mravy, zcela v souladu s právními předpisy. Oba účastníci se touto dohodou řídili a také v průběhu řízení (...) považovali dohodu za platnou. (...) Účastníci řízení si již platně zaniklé BSM vypořádali a jen z důvodu písařského nedostatku nenabyla tato dohoda účinnosti, i když byla platně uzavřena. (...) Žalobkyně (pozn. stěžovatelka) svůj vypořádací podíl podle dohody již obdržela a po celou dobu jej užívala a brala z něj užitky. (...) Bylo by v rozporu se zásadami spravedlnosti (...) jí ještě nějakou další částku přiznat."

Krajský soud v Brně rozhodnutí potvrdil rozsudkem ze dne 11. 5. 2016, č. j. 16 Co 341/2015-522. Dospěl k závěru, že podle aktuální judikatury je třeba i na vztahy vzniklé před 1. 1. 2014 aplikovat ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a zohlednit dobré mravy jako obecný princip při uplatňování práv. Vzhledem ke skutkovým okolnostem souzené věci považoval odvolací soud rozhodnutí za věcně správné, neboť je poctivé, aby byla respektována vůle stran vtělená do dohody o vypořádání BSM i ohledně věcí nemovitých.

Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost usnesením ze dne 15. 2. 2017, č. j. 22 Cdo 5808/2016-573, s odůvodněním, že stěžovatelka nevymezila žádnou právní otázku ve smyslu § 237 o. s. ř. a navíc napadená rozhodnutí nelze považovat za nepřiměřená. Dovolací soud uvedl, že rozhodnutí respektují rozhodovací praxi a uložením další povinnosti vedlejšímu účastníku vyplatit stěžovatelce vypořádací podíl, by se nespravedlivá disproporce ještě více prohloubila, neboť vedlejší účastník na rozdíl od stěžovatelky své povinnosti podle uzavřené dohody řádně splnil.

Proti napadeným rozhodnutím se stěžovatelka brání ústavní stížností a namítá porušení práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv (dále jen "Listiny"), neboť má za to, že obecné soudy jí bez náhrady odňaly vlastnické právo. Porušení práva na spravedlivý proces shledává v tom, že nalézací soud nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu, jeho rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelné a namítá, že nebyla poučena podle § 119a o. s. ř. Za zásah do ústavně chráněných práv považuje rovněž to, že nalézací soud odročil jednání za účelem doplnění znaleckého posudku, aby následně na místo toho nařídil jednání a ve věci vyhlásil rozsudek.
Ústavní stížnost byla podána včas a doručena Ústavnímu soudu dne 18. 5. 2017, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1; je však zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy a z tohoto důvodu mu přísluší přezkoumávat pouze ústavnost napadených rozhodnutí. Do rozhodovací činnost obecných soudů proto zasahuje pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zároveň porušeno některé ústavně chráněné právo stěžovatelky. Projednávaná věc ovšem takovým případem zjevně není.

V nyní souzené věci je potřeba vyzdvihnout smysl obecných soudů pro spravedlnost a odvahu zohlednit při rozhodování základní soukromoprávní zásady. Argumentace stěžovatelky o jejím "vyvlastnění bez náhrady" je zcela nezpůsobilá přivodit kasační rozhodnutí Ústavního soudu, neboť v předchozím řízení jednoznačně vyplynulo, že vedlejší účastník a stěžovatelka uzavřeli dohodu o zrušení a vypořádání BSM, která ovšem ve vztahu k předmětným nemovitostem nenabyla účinnosti. Vedlejší účastník přitom dohodu řádně naplnil, neboť stěžovatelce zaplatil ujednaných 400 000 Kč, a následně také splácel společné dluhy. Obecné soudy tedy dospěly ke správnému, spravedlivému a ústavně souladnému závěru, že BSM k nemovitostem již bylo dohodou vypořádáno, pouze nebylo zrušeno, což nyní napravily. Není proto pravdou, že by stěžovatelka byla zkrácena na svém vlastnickém právu. Ve skutečnosti po celou dobu nejednala v souladu s dobrými mravy a zásadou pacta sunt servanda (smlouvy se mají dodržovat); svého vlastnického práva se vzdala dobrovolně již dříve uzavřením dohody o zrušení a vypořádání BSM ze dne 16. 2. 1998 a za svůj spoluvlastnický podíl získala náhradu.

K námitkám stěžovatelky ohledně porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud uvádí, že obecné soudy se věcí zabývaly několikrát v důsledku kasačních rozhodnutí odvolacího soudu, provedly potřebné dokazování, a pokud se dopustily některých procesních pochybení, pak nedosáhly ústavní úrovně a nezapříčinily porušení práva na spravedlivý proces. Vzhledem ke všem skutkovým zjištěním by opomenuté poučení podle § 119a o. s. ř. nemohlo napadená rozhodnutí věcně změnit. Rozhodnutí také nejsou nepřezkoumatelná do té míry, aby bylo nezbytné je rušit; z jejich odůvodnění je zřejmé, jakými úvahami byly soudy při rozhodování vedeny, na základě jakých hlavních důkazů rozhodly, a které skutečnosti považovaly za významné. Obecné soudy nepostupovaly nerovným způsobem, pouze zohlednily uzavřenou dohodu mezi stranami, v důsledku níž stěžovatelka spor o vypořádání následně prohrála.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. června 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.