IV. ÚS 153/10
IV.ÚS 153/10 ze dne 9. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou JUDr. Vlastou Formánkovou ve věci návrhu J. S., bez právního zastoupení, směřujícího proti rozhodnutí Městského úřadu ve Žďáře nad Sázavou, odboru dopravy č. j. OD/1684/09/RS ze dne 9. listopadu 2009 takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní soud obdržel dne 20. ledna 2010 návrh, kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Uvedený návrh, jak si byl stěžovatel dle jeho textu vědom, nesplňoval náležitosti ústavní stížnosti stanovené v ustanovení § 27 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Navrhovatel zejména nebyl právně zastoupen advokátem (ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a návrh neobsahoval pravdivé vylíčení rozhodujících skutečností a označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává (ustanovení § 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel ve svém podání uvedl, že toto podání, nesplňující stanovené náležitosti, činí výhradně z důvodu zachování zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti, a že bude do 14 dnů patřičně doplněno, a to včetně zákonem stanoveného právního zastoupení.

Stěžovatel však v jím avizované čtrnáctidenní lhůtě a ani do dne rozhodnutí Ústavního soudu vady svého podání neodstranil. Pouze zaslal Ústavnímu soudu kopii přípisu, kterým požádal dne 28. ledna 2010 Českou advokátní komoru o určení právního zástupce. Z tohoto přípisu navíc není zřejmá žádná souvislost se v záhlaví citovaným rozhodnutím. Dle zjištění Ústavního soudu se spisové značky řízení, na které v žádosti stěžovatel odkazuje, vztahují k řízením vedeným před Krajským soudem v Brně a posléze Nejvyšším správním soudem, jejichž předmětem bylo rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina, jenž rozhodl o odvolání proti jinému rozhodnutí Městského úřadu ve Žďáře nad Sázavou, odboru dopravy, které bylo vydáno i v jiném řízení, nežli v záhlaví citované rozhodnutí. Kopie přípisu ze dne 28. ledna 2010 adresovaného České advokátní komoře vady ústavní stížnosti nenapravila a ani ji nelze považovat za žádost o prodloužení lhůty k odstranění vad návrhu.

Ústavní soud lustrací podání zjistil, že stěžovatel podal v posledních dvou měsících k Ústavnímu soudu již čtyři další návrhy, přičemž ve všech případech tyto návrhy stěžovatele vykazovaly vady jako návrh projednávaný. Stěžovatel byl již též vyzýván k odstranění vad podání a jeden z jeho návrhů, vedený pod sp. zn. IV. ÚS 3172, byl pro neodstranění vad návrhu v Ústavním soudem stanovené lhůtě dne 6. ledna 2010 odmítnut.

Jak je z návrhu stěžovatele v této věci, z dalších podání stěžovatele adresovaných v této i jiných věcech Ústavnímu soudu a též z v předchozím odstavci uvedených skutečností patrné, je stěžovatel obeznámen s podmínkou povinného právního zastoupení a nezbytností dodržení dalších náležitostí ústavní stížnosti. Přístup navrhovatele, který podává opakovaně návrhy stanovené náležitosti ústavní stížnosti neobsahující, nesvědčí o pečlivém zájmu o ochranu vlastních práv.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, neodstranil-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě mu k tomu určené.

Ústavní soud je toho názoru, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se stěžovateli vždy v každém individuálním řízení dostávalo poučení o nezbytných náležitostech ústavní stížnosti, jestliže tak již v nedávné době bylo učiněno a vyplývá-li z tvrzení stěžovatele, že si je nedostatků svých podání vědom. Lze-li tedy vycházet ze spolehlivého předpokladu, že stěžovateli je známo, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak, než v zastoupení advokátem, a že ústavní stížnost musí splňovat též další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a totožného poučování postupem formalistickým a neefektivním.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti proto Ústavní soud, aniž by stěžovatele vyzýval k odstranění vad návrhu, rozhodl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu o jeho odmítnutí.

Nad výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že i kdyby nedošlo k odmítnutí návrhu stěžovatele z výše popsaného důvodu, musel by být odmítnut, s ohledem na zásadu subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), jako nepřípustný z důvodu zakotveného v ustanovení § § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavnímu soudu. Proti v záhlaví citovanému rozhodnutí totiž stěžovatel měl či má k dispozici procesní prostředek ochrany práva v podobě žaloby k soudu rozhodujícímu ve správním soudnictví.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 9. února 2010

JUDr.Vlasta Formánková v.r. soudkyně zpravodajka



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.