IV. ÚS 153/04
IV.ÚS 153/04 ze dne 19. 5. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV.ÚS 153/04

Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu

IV. ÚS 153/04

Ústavní soud rozhodl dne 19. května 2005 v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Pavla Holländera a Jana Musila o ústavní stížnosti M. O., zastoupeného JUDr. T. V., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, čj. 28 Cdo 2328/2002-558, ze dne 12.2.2004, rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 16 Co 187, 188/2002-539, ze dne 23.7.2002 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, čj. 11 C 33/98-399, ze dne 7.10.1998, ve znění opravného usnesení ze dne 26.11.1998, čj. 11 C 33/98-414 a doplňujícího rozsudku ze dne 21.6.1999, čj. 11 C 33/98-472, za vedlejší účasti J. a H. R., obou zastoupených Mgr. J. Č., takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění: Stěžovatel se podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 14. 4. 2004 a podáním doručeným dne 27. 4. 2004 a doplněným na základě výzvy Ústavního soudu podáním dne 15. 10. 2004, domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými mělo být zasaženo do jeho základních práv.

I. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu, sp.zn. 11 C 33/98, Ústavní soud zjistil, že dne 29. 1. 1992 podali H. a J. R. žalobu (v průběhu řízení upravovanou), aby žalovanému (ústavnímu stěžovateli) bylo uloženo s nimi uzavřít dohodu o vydání domu čp. 64 v T. s pozemky p.č. 50/2, 50/1 a 50/ v k.ú. T. (dále jen "předmětné nemovitosti") podle zákona č. 87/1991 Sb. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11.1.1995, čj. 11 C 14/92-170, bylo stěžovateli uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání předmětných nemovitostí. K odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12.4.1996, čj. 15 Co 220, 221/96-260, tak, že zamítl žalobu, pokud se týkala pozemků p.č. 50/1, 50/2 a 50/3. Ve výroku o povinnosti uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 64 v T. byl rozsudek potvrzen. K dovolání žalobců i stěžovatele Nejvyšší soud ČR rozhodl rozsudkem ze dne 2. 12. 1997, čj. 2 Cdon 1662, 1663/96-311, tak, že dovolání stěžovatele bylo zamítnuto. K dovolání žalobců pak rozsudky Městského soudu v Praze i Obvodního soudu pro Prahu 5 zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. V dalším průběhu řízení Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 7. 10. 1998, čj. 11 C 33/98-399, uložil stěžovateli, aby uzavřel se žalobci dohodu o vydání domu čp. 64 v T. Žalobní návrh na uložení povinnosti uzavřít se žalobci dohodu o vydání pozemků p.č. 50/1, 50/2 a 50/3 byl zamítnut. K odvolání žalobců i stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 16.3.2000, čj. 12 Co 568, 569, 570/99-492, zrušil rozsudek soudu I. stupně a řízení ve věci zastavil, neboť podle jeho názoru žalobci neodstranili přes poučení a výzvu soudu vady návrhu. K dovolání žalobců bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2002, čj. 28 Cdo 1533/2000-514, usnesení Městského soudu v Praze zrušeno a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení o odvolání žalobců. Městský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 23.7.2002, čj. 16 Co 187, 188/2002-539, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 tak, že stanovil stěžovateli povinnost vydat žalobcům předmětné nemovitosti. V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že vycházel ze skutkových zjištění soudu I. stupně, který opatřil dostatek podkladů pro posouzení zákonných předpokladů pro vydání věcí stanovených zákonem č. 87/1991 Sb. Žalobci byli oprávněnými osobami k vydání nemovitostí, výzva k vydání nemovitostí byla učiněna řádně a včas. Na straně žalovaného (ústavního stěžovatele) byly splněny předpoklady k vydání věcí, když při koupi domu v T. byli rodiče žalovaného zvýhodněni nesprávným oceněním nemovitostí s podhodnocením o 39,6%, takže tu došlo k doloženému rozporu s objektivním právem. Rozsudek napadl stěžovatel dovoláním, o kterém rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 12.2.2004, čj. 28 Cdo 2328/2002-558, tak, že dovolání proti výroku rozsudku týkajícího se vydání domu čp. 64 v k.ú. T. odmítl. Dovolání proti výroku rozsudku týkajícího se vydání pozemků p.č. 50/1, 50/2 a 50/3 v k.ú. T. zamítl.

II. Rozsudky Nejvyššího soudu, čj. 28 Cdo 2328/2002-558, ze dne 12.2.2004, Městského soudu v Praze, čj. 16 Co 187, 188/2002-539, ze dne 23.7.2002 a Obvodního soudu pro Prahu 5, čj. 11 C 33/98-399, ze dne 7.10.1998 napadl stěžovatel včas ústavní stížností, v níž uvádí, že jimi mělo být zasaženo do jeho základních práv daných čl. 1, čl. 3, čl. 4, čl. 10, čl. 10a Ústavy, jakož i čl. 1, čl. 2, čl. 3 odst. 1, 2, 3, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 1 a čl. 5 Dodatkového protokolu k této Úmluvě. Zásah do svých základních práv spatřuje stěžovatel v chybné aplikaci zákona č. 87/1991 Sb. Zpochybňuje soudy provedená skutková zjištění a jejich právní kvalifikaci, zejména pokud se týká kvalifikované výzvy k vydání předmětných nemovitostí (výzva k vydání domu byla nejasná a výzvu k vydání pozemků neobdržel vůbec). Navíc podle svého přesvědčení není ve smyslu ust. § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. povinnou osobou, jelikož nezískal předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy ani na základě protiprávního zvýhodnění. Soudy podle stěžovatele pochybily také tím, že rozhodovaly o věci již rozhodnuté, když dne 30. 4. 2002 Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem, čj. 4 C 296/2000, zamítl žalobu oprávněných osob o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem. Dále soudy podle stěžovatele porušily princip rovnosti účastníků řízení a právo na spravedlivý proces, když opakovaně (celkem 7x) vyzývaly žalobce k opravě žaloby a když nepřipustily zadání revizního posudku znalce z oboru oceňování nemovitostí, byť stěžovatel opakovaně poukazoval na nesprávnosti ve znaleckém posudku znalce ing. B., na jehož základě soudy rozhodovaly. Porušení spravedlivého procesu spatřuje stěžovatel i v tom, že soudy neprovedly některé jím navržené důkazy. Ústavní soud ve smyslu § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zaslal účastníkům řízení i vedlejším účastníkům návrh s výzvou, aby se k němu vyjádřili. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, doručeném Ústavnímu soudu dne 4. 11. 2004 odkázal na podrobné odůvodnění svého rozsudku ze dne 12. 2. 2004, sp.zn. 28 Cd 2328/2002. Městský soud v Praze, ve vyjádření doručeném Ústavnímu soudu dne 22. 11. 2004, uvedl, že trvá na svých právních závěrech učiněných v napadeném rozsudku a odkázal na ně. Rovněž Obvodní soud pro Prahu 5 ve vyjádření doručeném Ústavnímu soudu dne 24.11.2004 odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Vedlejší účastníci ve vyjádření doručeném Ústavnímu soudu dne 8. 12. 2004 poukázali na to, že při interpretaci restitučních předpisů je třeba zohledňovat smysl a cíl, kterého mělo být na základě přijetí těchto zákonů dosaženo, což soudy učinily. Dále se vyjádřili ke všem stěžovatelem namítaným skutečnostem s tím, že nejsou dány.

III. Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným. Pokud jde o nesouhlas s právními závěry obecných soudů v dané věci, v odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel v zásadě opakuje námitky, které již uplatňoval v odvolacím i dovolacím řízení, a staví tak Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal, neboť stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny. V rámci volného hodnocení důkazů učinily soudy závěr o tom, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb., stěžovatel je osobou povinnou a určily povinnost vydat předmětné nemovitosti. To, že s takovým závěrem stěžovatel nesouhlasí, nemůže samo o sobě zakládat porušení tvrzených ústavních práv či svobod. Pokud by totiž měla být porušením čl. 90 Ústavy či čl. 36 odst. 1 Listiny každá situace, kdy se strana sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního být nemůže. K námitce, že soud opomněl některé stěžovatelem navržené důkazy, Ústavní soud konstatuje, že podle jeho ustálené a obecně dostupné judikatury zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z článku 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (§ 153 odst. 1, § 157 odst. 2 o.s.ř.); jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle § 132 o.s.ř. (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 221 odst. 1 písm. c), § 243b odst. 1 věta druhá o.s.ř.), ale současně též jeho protiústavnost (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy). Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (§ 120 odst. 1 věta druhá 2 o.s.ř.). Ústavní soud z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 zjistil, že stěžovatel požadoval, aby soud provedl důkaz trestním spisem 4 T 85/83, stavební dokumentací domu č. 64 v T., sdělením SČE Kladno o přidělení elektroměru, sdělením Střediska geodézie pro hl. město Prahu ze dne 8.12.1983 a výpisem z Katastru nemovitostí na dům č. 64 v T. Těmito důkazy měla být prokázána neoprávněnost požadavků žalobců na vrácení domu čp. 64 v obci T. Z výše uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že Obvodní soud pro Prahu 5 své rozhodnutí zatížil vadami tím, že v rozporu s ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. v odůvodnění napadeného rozsudku nevyložil, proč neprovedl výše uvedené stěžovatelem navrhované důkazy. Nicméně Ústavní soud po celkovém posouzení shromážděných podkladů pro rozhodnutí je toho názoru, že uvedené porušení nedosahuje takové intenzity, která by současně představovala zásah do ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 90 Ústavy a čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny, a věc posouvala do roviny ústavněprávní. K vydání rozhodnutí si soud opatřil dostatek podkladů, které v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl a vyvodil z nich právní závěry. Namítané porušení principu rovnosti účastníků řízení a práva na spravedlivý proces, kterého se soudy měly dopustit tím, že opakovaně vyzývaly žalobce k opravě žaloby a nepřipustily zadání revizního posudku, Ústavní soud rovněž neshledal. Ostatně s uvedenými námitkami se vypořádal ve svém rozhodnutí již Nejvyšší soud s poukazem na judikaturu Ústavního soudu (nález č. 68, Sbírka n. a usn. ÚS, svazek 5, C.H.Beck, Praha 1996, , str. 519; nález č. 37, Sbírka n. a usn. ÚS, svazek 3, C.H.Beck Praha 1995, str. 271), od níž se Ústavní soud nehodlá odchylovat, a to dostatečným a ústavně konformním způsobem. Pokud jde o stěžovatelem namítanou skutečnost, že soudy se vůbec neměly věcí zabývat pro překážku věci rozhodnuté, rovněž s touto námitkou se v odůvodnění svého rozhodnutí, čj. 28 Cdo 2328/2002-558, dostatečně vypořádal Nejvyšší soud, když s odvoláním na platnou judikaturu poukázal na skutečnost, že totožnost věcí je dána nejen totožností účastníků řízení, ale i totožností předmětu řízení, a že je třeba mít na zřeteli i to, zda nově uplatněný nárok se opírá o jiné skutečnosti, než které tu byly v době původního řízení. Plně adekvátními procesními prostředky k uplatnění základního nároku upraveného zákonem č. 87/1991 Sb. je žaloba o vydání věci, chápaná jako zvláštní právní institut restituce, a nikoliv jako prostředek ochrany vlastnických práv podle ust. § 126 odst. 1 občanského zákoníku. Ústavní soud považuje uvedený závěr za ústavně konformní, který nepředstavuje zásah do základních práv stěžovatele.

IV. Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozsudky Nejvyššího soudu ČR, čj. 28 Cdo 2328/2002-558, ze dne 12.2.2004, Městského soudu v Praze, čj. 16 Co 187, 188/2002-539, ze dne 23.7.2002 a Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7.10.1998, čj. 11 C 33/98-399, ve znění opravného usnesení ze dne 26.11.1998, čj. 11 C 33/98-414, a doplňujícího rozsudku ze dne 21.6.1999, čj. 11 C 33/98-472, nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána, a proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný návrh, odmítl.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 19. května 2005

Miloslav Výborný zastupující předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.