IV. ÚS 1526/17
IV.ÚS 1526/17 ze dne 7. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 7. června 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti R. J., zastoupeného Mgr. Katarínou Hájkovou, advokátkou se sídlem Hvozdecká 1364/21, 635 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. března 2017 č. j. 21 Co 27/2017-80 a proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 8. prosince 2016 č. j. P 130/2014-61, za účasti 1) Krajského soudu v Brně a 2) Okresního soudu ve Znojmě jako účastníků řízení a za účasti O. D., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 17. 5. 2017, napadá R. J. (dále rovněž "stěžovatel" nebo "otec") v záhlaví usnesení označená soudní rozhodnutí, která, podle jeho názoru, porušila základní právo stěžovatele a jeho nezletilého syna J. D. na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:

U Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") je vedeno řízení ve věci péče o nezletilého J. D. Otcem dítěte je stěžovatel, matkou je O. D.. Ve věci bylo vydáno několik prvoinstančních a druhoinstančních soudních rozhodnutí, upravujících styk rodičů s dítětem a zastupování dítěte opatrovníkem (Městským úřadem Břeclav a Městským úřadem Znojmo).

Proti rozsudku Krajského soudu v Brně (dále též "odvolací soud") ze dne 10. 11. 2015 č. j. 21 Co 64/2015-246 podal otec žalobu pro zmatečnost, kterou odůvodnil tím, že opatrovník - Městský úřad Znojmo - se opakovaně nezúčastnil odvolacích jednání a tím řádně neplnil zastupování nezletilého syna v opatrovnické věci. Žaloba pro zmatečnost byla zamítnuta usnesením okresního soudu ze dne 8. 12. 2016 č. j. P 130/2014-61 jako opožděná. Navíc okresní soud dospěl k závěru, že otec nezletilého k podané žalobě podle § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není aktivně legitimován a není oprávněn podat žalobu pro zmatečnost za svého nezletilého syna.

O odvolání otce proti usnesení okresního soudu ze dne 8. 12. 2016 č. j. P 130/2014-61 rozhodl odvolací soud usnesením ze dne 3. 3. 2017 č. j. 21 Co 27/2017-80 tak, že usnesení okresního soudu jako věcně správné potvrdil podle § 219 o. s. ř. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně nedostatku aktivní legitimace na straně otce k podání žaloby pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a zdůraznil, že uvedený zmatečnostní důvod může uplatnit jen ten účastník řízení, kterého se taková vada týká, a nikoli jiný. Jako správný shledal odvolací soud i výrok o povinnosti otce hradit stanovené náklady řízení, přičemž vycházel z ustanovení § 23, § 29 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních.

III.

Proti ústavní stížností napadeným soudním rozhodnutím vznáší stěžovatel tyto konkrétní námitky:

Stěžovatel tvrdí, že oba obecné soudy porušily základní práva jeho i jeho nezletilého syna tím, že nesprávně "vyložily právní normy, které se aplikují v daném případě" a zároveň dospěly k nesprávnému závěru o řádném zastoupení nezletilého. Stěžovatel dále tvrdí, že závěr soudů ohledně zamítnutí žaloby pro zmatečnost z důvodu absence aktivní legitimace stěžovatele k podání žaloby podle § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je prý "absurdní" a nelogický.

Nesprávné prý je také rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Podle názoru stěžovatele měly oba soudy vyložit příslušná ustanovení o. s. ř. o žalobě pro zmatečnost s ohledem na rozhodnutí ve věci péče o nezletilé, které je řízením nesporným, a žaloba souvisí s činností opatrovníka v tomto řízení.

Stěžovatel vyjadřuje také nesouhlas s postupem soudu prvního stupně, který ve věci nařídil jednání, ačkoli měl za to, že stěžovatel není ve sporu aktivně legitimován; tento údajně nesprávný postup soudu vedl prý ke zvýšení nákladů řízení, neboť soud přiznal odměnu za účast právního zástupce matky na jednom (zbytečném) právním úkonu.
IV.

Ústavní stížnost je zčásti podána osobou zjevně neoprávněnou, zčásti je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud považuje za vhodné nejprve připomenout, že právní úprava řízení o ústavní stížnosti v zákoně č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") v § 72 odst. 1 písm. a) zásadně vylučuje, aby ústavní stížnost byla podána jménem či ve prospěch jiné osoby, a to i v případě, jde-li o nezletilého syna stěžovatele. V takovém případě je naplněn předpoklad odmítnutí návrhu podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, a to jako návrhu podaného někým zjevně neoprávněným (shodně např. usnesení ze dne 10. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 492/15, ze dne 9. 9. 2015 sp. zn. IV. ÚS 1950/15, resp. ze dne 22. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 626/16; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná webových stránkách http://nalus.usoud.cz).

V souvislosti s výše uvedenými závěry Ústavní soud konstatuje, že ve své judikatuře připustil možnost podat ústavní stížnost jménem nezletilého, resp. v jeho zastoupení jedním ze zákonných zástupců pouze v případech, které se netýkají rodinně právních věcí, konkrétně se netýkají úpravy práv a povinností k nezletilému dítěti. Stěžovatel jako zákonný zástupce nezletilého syna však nebyl aktivně legitimován k podání žaloby pro zmatečnost. V opatrovnických věcech byl nezletilý syn stěžovatele zastoupen ustanoveným opatrovníkem (Městským úřadem Znojmo a Městským úřadem Břeclav).

Pokud se týká námitky stěžovatele o nesprávné interpretaci a aplikaci právních předpisů, které obecné soudy použily při svém rozhodování o nákladech řízení, lze připomenout, že Ústavní soud ve své judikatuře stanovil podmínky, za kterých má nesprávná interpretace a aplikace právní normy za následek porušení základních práv a svobod. Výklad a aplikace právní normy je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní (konkurence interpretačních alternativ), nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (tedy představuje nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

O žádný z těchto případů však ve věci stěžovatele nejde. Navíc je třeba konstatovat, že přiznané náklady řízení představují svou výší tzv. bagatelní částku, která ústavněprávní ochrany, až na případy zcela ojedinělé, nepožívá. Lze odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány, mezi něž Ústavní soud patří, byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny. Odporuje smyslu ústavního soudnictví, aby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. června 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.