IV. ÚS 1524/17
IV.ÚS 1524/17 ze dne 2. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti RNDr. Milana Hagana, zastoupeného Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2017, č. j. 23 Cdo 5457/2016-213, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, č. j. 70 Co 134/2016-175, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 10. 2015, č. j. 65 C 7/2014-118, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Stěžovatel se žalobou podanou dne 14. 1. 2014 domáhal zrušení rozhodčího nálezu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. Rsp 283/09, a revizního rozhodčího nálezu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. Rsp 2130/10, vydaných Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR. Uvedenými nálezy byla stěžovateli uložena povinnost vedlejšímu účastníkovi, společnosti Heineken Česká republika, a. s., se sídlem v Krušovicích, U Pivovaru 1, nahradit újmu ve výši 1 620 600 EUR s příslušenstvím.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13. 10. 2015, č. j. 65 C 7/2014-118, žalobu zamítl z důvodu opožděnosti jejího podání, neboť podle § 32 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, ve znění účinném do 30. 11. 2016, musí být návrh na zrušení rozhodčího nálezu podán do tří měsíců od jeho doručení té straně, která se zrušení domáhá - ustanovení § 31 písm. i) zákona o rozhodčím řízení odkazuje pouze na důvody obnovy řízení, nikoli na užití lhůt pro podání návrhu na obnovu řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 4. 2016, č. j. 70 Co 134/2016-175, potvrdil rozsudek nalézacího soudu; k možnosti prominutí zmeškání lhůty pro podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu podle § 32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení uvedl, že jde o lhůtu prekluzivní, a její prominutí tak není možné. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, neboť jde o právní otázku v judikatuře již vyřešenou (viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1863/2010).

Proti rozhodnutím obecných soudů se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 17. 5. 2017 a navrhuje jejich zrušení. Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a do práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. Obecné soudy nerespektovaly podle stěžovatele princip právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a porušily zásadu spravedlnosti. Pochybení spatřuje v tom, že obecné soudy přepjatě formalisticky posoudily lhůtu k podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu, čímž stěžovateli odepřely přístup ke spravedlnosti, a návrh zamítly na základě nesprávného závěru, že existuje ustálená judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Odkaz obecných soudů na specifika rozhodčího řízení je v rozporu se zásadou, že projednání věci v rozhodčím řízení neznamená vzdání se práva na spravedlivý proces, soudy nesprávně neprominuly zmeškání lhůty pro podání návrhu a nesprávně nespojily předmětné řízení s dalším řízením o návrhu v téže věci.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je zastoupen advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci neshledal.

Obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily ústavně konformním způsobem, řádně a logicky se vypořádaly s námitkami stěžovatele, které směřovaly především ke včasnosti podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu podle § 32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, a k podpůrnému užití lhůt pro obnovu řízení podle § 233 zákona č. 99/1963 Sb. o. s. ř. Nejvyšší soud pak v odmítavém usnesení adekvátně odkázal na ustálenou rozhodovací praxi k řešené právní otázce. Je pravdou, že dovolacím soudem odkazovaná usnesení řešila skutkově odlišné situace, avšak jejich jasné a logické závěry představují ustálenou rozhodovací praxi.

Zákon o rozhodčím řízení je speciální právní úpravou vůči občanskému soudnímu řádu, a proto má aplikační přednost. Rozhodčí řízení nepodléhá občanskému soudnímu řádu přímo a jednotlivá ustanovení procesního předpisu v něm nelze použít mechanicky. Ustanovení § 32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení upravuje, že návrh na zrušení rozhodčího nálezu je třeba podat ve lhůtě tří měsíců od jeho doručení; ustanovení § 31 pak obsahuje pouze výčet důvodů, pro které je možné podat návrh podle § 32. Nelze se proto domáhat aplikace lhůt pro podání návrhu na obnovu řízení ve smyslu § 233 občanského soudního řádu ve vztahu ke lhůtě pro podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu (k tomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3392/11). Stěžovatel se z vlastní vůle podrobil zákonu o rozhodčím řízení, který upravuje řadu institutů oproti občanskému soudnímu řádu odlišně; argument tvrdosti zákona či formalistického přístupu obecných soudů je tak pouze účelový. Námitky týkající se neprominutí zmeškání lhůty a nespojení řízení stěžovatel neuplatnil v dovolání, a proto jsou nepřípustné.

Postupem obecných soudů nebylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces ani právo vlastnit majetek a obecné soudy jednaly v souladu se zásadou spravedlnosti i s principy právního státu. Proto na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. srpna 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.