IV. ÚS 152/17
IV.ÚS 152/17 ze dne 21. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Reginy Morgany Mytyska, zastoupené JUDr. Bc. Milanem Čmelíkem, advokátem v Jablonci nad Nisou, Lidická 405/3, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 3881/2016-396 ze dne 1. 11. 2016 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci č. j. 83 Co 166/2015-358 ze dne 7. 10. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 12. 2014 č. j. 15 C 297/2009-327, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o zaplacení 650 000,- Kč s přísl. Dále stěžovatelka požaduje zrušení rovněž uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka se podle ustanovení § 667 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.") domáhala zaplacení uvedené částky jako finanční náhrady za zhodnocení bytové jednotky. Soudy jejímu návrhu nevyhověly, neboť v řízení bylo prokázáno, že k rekonstrukci bytu nedošlo za trvání nájemního vztahu stěžovatelky k pronajímateli.

Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí. Namítá, že se oprávněně domáhala finanční kompenzace za zhodnocení bytové jednotky, neboť se souhlasem vlastníka zhodnotila věc nemovitou, a vzniklo jí tak právo požadovat po pronajímateli protihodnotu toho, o co se hodnota pronajaté věci zvýšila v důsledku změn. Podle stěžovatelky skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování. Stěžovatelka je přesvědčena, že prokázala existenci nájemního poměru v době před provedením rekonstrukce bytu.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy dospěly k názoru, že v době provádění rekonstrukcí nesvědčilo stěžovatelce nájemní právo k rekonstruovaným nemovitostem a aplikace ustanovení § 667 obč. zák. proto není namístě. Nadto krajský soud poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3497/2006, ze kterého vyplývá, že udělil-li pronajímatel ve smlouvě o nájmu nebytových prostor souhlas k provedení úprav na pronajaté věci s tím, že nájemce bude realizovat tyto úpravy na svoje náklady, není nájemce oprávněn domáhat se po ukončení nájemního vztahu toho, o co se zvýšila hodnota předmětné věci. V daném případě nešlo ani o bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 a násl. obč. zák., neboť nejde o plnění bez právního důvodu nebo důvodu, který odpadl. Stěžovatelka se totiž ve smlouvě zavázala k provedení stavebních úprav na vlastní náklady, přičemž vlastník nemovitosti splnil příslib, že po kolaudaci se stěžovatelkou uzavře nájemní smlouvu.

Krajský soud se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabýval a objasnil, na základě jakých důkazů a úvah v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci dospěl ke shora nastíněným závěrům. Své rozhodnutí patřičně odůvodnil, srozumitelně a logicky uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Přijatým závěrům, podle nichž stěžovatelka není oprávněna požadovat vyrovnání podle § 667 obč. zák., nelze z ústavního hlediska nic vytknout, nelze je ani hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Stejně tak nelze mít výhrady proti odůvodnění rozhodnutí o nákladech řízení. Rovněž Nejvyšší soud své rozhodnutí o odmítnutí dovolání stěžovatelky patřičně a s odkazy na svou předchozí judikaturu vážící se k projednávané problematice odůvodnil.

Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru.

Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaného práva na spravedlivý (řádný) proces. Stěžovatelka měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. března 2017

JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.