IV. ÚS 152/04
IV.ÚS 152/04 ze dne 15. 7. 2004


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV. ÚS 152/04







Ústavní soud ČR rozhodl dne 15. července 2004 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. J. Ž., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2004, čj. 12 To 14/2004-120, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2003, sp. zn. 1 Nt 28/2003,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 26. 4. 2004, doplněným podáním ze dne 2. 6. 2004, se J. P. (dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2004, čj. 12 To 14/2004-120 a rozsudek (správně usnesení) Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2003, sp. zn. 1 Nt 28/2003.

Stěžovatel je ve výkonu trestu odnětí svobody v trvání 9 roků ve věznici Jiřice na základě rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 12. 1999 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 3. 2001 pro trestný čin podvodu a neoprávněného podnikání.

Stěžovatel podal dne 1. 4. 2003 návrh na povolení obnovy řízení, který doplnil mnoha písemnými podáními a poté při veřejném zasedání. Mimo jiné poukázal též na svůj zdravotní stav, neboť údajně trpí poruchou bdění, což se mělo projevit již při hlavním líčení. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2003 byl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení zamítnut s odůvodněním, že stěžovatel se svým návrhem v podstatě dožadoval zopakování dokazování, které již bylo provedeno. Jedinou změnou oproti původnímu řízení bylo prokázané zaplacení částky 141 000 Kč za vydraženou prodejnu Klenoty Brno v Josefské ulici, což je však okolnost, která by nemohla odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. Hlavní líčení probíhalo před více než čtyřmi lety a pokud v té době stěžovatel nepociťoval potíže tak, aby vyhledal lékařské vyšetření, není důvod domnívat se, že nebyl zdráv a že byla snížena jeho schopnost vnímat hlavní líčení.

Proti usnesení Krajského soudu v Praze stěžovatel podal stížnost, kterou Vrchní soud v Praze jako nedůvodnou zamítl usnesením ze dne 25. 2. 2004. Dle jeho přesvědčení se v daném případě nejednalo o skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnily jiné rozhodnutí o vině, jak to vyžaduje § 278 odst. 1 tr.ř. Nestačí tedy, aby šlo toliko o důkazy nové, ale musí jíž o takové skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi nebo důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. O nic takového se v dané věci nejednalo. Důvodem pro povolení obnovy nebyla ani tvrzení ohledně zdravotního stavu neboť nic nenasvědčuje tomu, že by jednal v nepříčetnosti či snížené příčetnosti. Co se týče namítané pozdější případné poruchy vnímání a tím i omezení práva na obhajobu, tak z celého průběhu trestního řízení nic takového nevyplývá. Naopak z vystupování stěžovatele je zřejmé, že ten si svých práv byl plně vědom a náležitým způsobem je i uplatňoval.

Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2004 byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Při ústním jednání u Krajského soudu v Praze o návrhu na obnovu řízení se totiž domáhal, aby mu bylo umožněno nahlédnout do rozsáhlého spisového materiálu v některém z následujících dní. Přes ujištění předsedkyně senátu, že mu bude umožněno prostudovat spis prostřednictvím dožádaného soudu (č.l. 103 spisu 1 Nt 28/2003), toto se nestalo. Porušení tedy spatřuje v tom, že mu nebylo umožněno řádně koncipovat odůvodnění své stížnosti k Vrchnímu soudu v Praze a tím se připravit na obhajobu.

Ústavní soud vyžádal spisy Krajského soudu v Praze, sp. zn. 1 T 63/97 a sp. zn. 1 Nt 28/2003, připojil vlastní spis II. ÚS 744/01 a poté, co se seznámil s jejich obsahem a vzal v úvahu výše uvedená tvrzení stěžovatele a jím zaslané přílohy, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

Stěžovatel si stěžuje podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 Úmluvy na některé aspekty řízení o jeho návrhu na povolení obnovy řízení, konkrétně na to, že neumožněním nahlédnout do příslušného trestního spisu nebyl schopen řádně koncipovat odůvodnění své stížnosti k Vrchnímu soudu v Praze a tím se připravit na obhajobu.

K námitce porušení čl. 6 odst. 3 Úmluvy Ústavní soud především uvádí, že záruky uvedené v tomto ustanovení představují specifické aspekty práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy v jeho trestní větvi. Jak ovšem vyplývá z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") - záruky obsažené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy se nevztahují na řízení týkající se opětovného otevření pravomocným rozsudkem již skončeného trestního řízení (viz např. rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva o nepřípustnosti stížnosti č. 23806/94 ze dne 18. 10. 1995 ve věci Horst Kleinbichler proti Rakousku, uveřejněné na internetových stránkách ESLP). V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení se totiž nejedná o posouzení oprávněnost trestního obvinění proti stěžovateli ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. O takové posouzení by se jednalo až v řízení následujícím po povolení obnovy, což není případ stěžovatele. Článek 40 odst. 2 Listiny se kryje se zárukami obsaženými v čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy, a tudíž ani ten se na případ stěžovatele nevztahuje. Tato část ústavní stížnosti je tudíž zjevně neopodstatněná neboť je ratione materiae neslučitelná s uvedenými ustanoveními Úmluvy a jim korespondujícími ustanoveními Listiny.

Stěžovatel dále namítl porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, dle něhož "Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu." Ústavní soud je toho názoru, že uvedený článek je na případ stěžovatel aplikovatelný, a to v rozsahu zahrnujícím obecné principy širšího pojetí základního práva na spravedlivý proces. Ústavní soud totiž vychází z toho, že případné vyhovění návrhu na povolení obnovy řízení ve smyslu § 284 tr. řádu může mít z hlediska stěžovatele závažné hmotněprávní důsledky, jež se mohou projevit úplným nebo částečným zrušením napadeného rozhodnutí.

Podstatou stěžovatelovy námitky je výše uvedené tvrzení, že neměl-li k dispozici soudní spis, nebyl schopen řádně koncipovat odůvodnění své stížnosti k Vrchnímu soudu v Praze a tím se připravit na obhajobu. K tomu Ústavní soud především uvádí, že v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení stěžovatel neuplatňoval základní právo na obhajobu ve smyslu čl. 6 odst. 3 Úmluvy resp. čl. 40 odst. 3 Listiny, jak je ostatně již uvedeno výše. Z tohoto pohledu je tvrzení stěžovatele o nemožnosti připravit svoji obhajobu zjevně neopodstatněné.

Spravedlivost řízení, v daném případě o povolení obnovy, je třeba posuzovat ve svém celku, tedy z hlediska obou ústavní stížností napadených soudních rozhodnutí. Otázkou především je, zda stěžovatel měl možnost sám, případně za pomoci svého advokáta, v řízení o návrhu na povolení obnovy řádně uplatňovat svá procesní práva, a to za situace, kdy, jak vyplývá z č.l. 21 vyžádaného spisu 1 Nt 28/2003, stěžovateli byl dne 17.11. 2003 ustanoven obhájce JUDr. Jan Ž. na základě ust. § 36a odst. 2 písm. b) tr. řádu, neboť se jednalo o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. Ustanovený obhájce byl přítomen na veřejném zasedání Krajského soudu v Praze konaném dne 5. 12. 2003. V jeho průběhu však stěžovatel ani jeho obhájce námitku týkající se nemožnosti připravit se dostatečně na jednání nevznesli (č.l. 99 a násl. spisu). Navíc ze záznamu na č.l. 103 pak dle názoru Ústavního soudu nevyplývá, že stěžovatel svůj požadavek na umožnění nahlédnout do spisu vznesl v souvislosti s probíhajícím řízením. Do spisu pak následně nahlédl obhájce dne 30. 1. 2004, jak vyplývá z úředního záznamu na č.l. 113. Dne 10. 2. 2004 pak byla Vrchnímu soudu v Praze doručena stížnost do usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2003. Ani tato stížnost však neobsahuje jakékoliv námitky ohledně údajného neumožnění nahlédnout do spisu.

Ústavní soud proto uzavírá, že ze shromážděných podkladů pro rozhodnutí, zejména vyžádaných soudních spisů, nevyplývají žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že by stěžovatel, zastoupený advokátem, nemohl řádně vykonávat svá procesní práva v řízení o návrhu na povolení obnovy, resp. že by toto řízení před obecnými soudy ve svém celku bylo nespravedlivé.

Ústavní stížnost je tak dle názoru Ústavního soudu pouhým nesouhlasem stěžovatele s právním posouzením podmínek řízení o návrhu na obnovu řízení obecnými soudy. Úkolem Ústavního soudu však není přehodnocovat závěry obecných soudů ohledně opodstatněnosti návrhu, snad s výjimkou případů, kdy by závěry soudů byly v extrémním nesouladu se zjištěnými skutečnosti, k čemuž ovšem v daném případě nedošlo. V dané věci je naopak nepochybné, že soudy relevantní ustanovení procesních předpisů aplikovaly v ústavní stížností napadených rozhodnutích zcela správně, přičemž dostačujícím způsobem v těchto rozhodnutích osvětlily, proč nemohlo být návrhu na obnovu řízení vyhověno.

Právo na spravedlivý proces v žádném případě nezaručuje právo na to, aby věc byla posouzena obecnými soudy v souladu s právním názorem stěžovatele. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění svých práv. Ústavní soud je toho názoru, že stěžovateli tato možnost zákonem odpovídajícím způsobem hájit svá práva poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z připojeného spisu nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 15. července 2004

JUDr. Miloslav Výborný předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.