IV. ÚS 1517/12
IV.ÚS 1517/12 ze dne 3. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného JUDr. Petrem Pasternakem, advokátem, AK Na Kocínce 1, 160 00 Praha 6, proti rozhodnutí odboru vnitřních věcí Úřadu městské části v Praze 6 ze dne 25. 6. 2009 sp. zn. MCP6 035132/2009 a rozhodnutí odboru živnostenského a občanskoprávního Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 2. 12. 2009 č. j. S-MHMP 612392/2009 spojené s návrhem na zrušení slov "v období od 25. února 1948 do 28. března 1990" v ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 193/1999 Sb., o státním občanství některých bývalých československých státních občanů, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:

Podáním označeným jako ústavní stížnost domáhal se stěžovatel z důvodů jím předestřených "6.1. vydání rozhodnutí, kterým Ústavní soud zruší rozhodnutí Odboru vnitřních věcí Úřadu městské části v Praze 6 spis. zn. MCP6 035132/2009 ze dne 25. 6. 2009, kterým bylo zamítnuto vydání osvědčení o státním občanství České republiky žalobci, rozhodnutí Odboru živnostenského a občanskoprávního Magistrátu hlavního města Prahy č. j. S-MHMP 612392/2009 ze dne 2. 12. 2009, kterým bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, a přikáže jim obnovit stav před porušením stěžovatelových práv a svobod. 6. 2 vydání rozhodnutí, kterým Ústavní soud zruší časové omezení pozbytí státního občanství ...v období od 25. února 1948 do 28. března 1990...' upravené v ustanovení § 1 odst. (1) zákona č. 193/1999 Sb., o státním občanství některých bývalých československých státních občanů".

Za orgán, jehož rozhodnutí je předmětem ústavní stížnosti, označil stěžovatel toliko Úřad městské části Praha 6 a Magistrát hlavního města Prahy. Jak bylo z petitu návrhu patrno, zrušení soudních rozhodnutí vydaných na základě jeho žaloby a posléze kasační stížnosti stěžovatel nežádal.
Ježto však tato rozhodnutí (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2011 č. j. 10 A 21/2010-56 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2012 č. j. 8 As 87/2011-86) a jejich kopie k ústavní stížnosti připojil, vyzval Ústavní soud jeho zástupce přípisem ze dne 4. 5. 2012 ke sdělení, zda vzhledem k obsahu odůvodnění návrhu trvá právě na tom žádání, jak bylo obsaženo v petitu ústavní stížnosti s připomenutím, že v "v případě jiné formulace petitu má stěžovatel předložit i plnou moc, jež by - na rozdíl od nyní ve spisu založené - nebyla udělena toliko ve věci ústavní stížnosti týkající se rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, kterým nebylo vyhověno mé žádosti o vydání osvědčení o státním občanství ČR'".

Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 23. 5. 2012 sepsaným zvoleným zástupcem setrval stěžovatel na tom, že orgány, jejichž rozhodnutí jsou předmětem ústavní stížnosti, jsou pouze Úřad městské části Praha 6 a Magistrát hlavního města Prahy. Stížnostní žádání formuloval takto: "6. Ze všech výše uvedených důvodů proto podává stěžovatel tuto ústavní stížnost a navrhuje Ústavnímu soudu zahájení řízení, které povede k: 6.1. vydání rozhodnutí Ústavního soudu o tom, že rozhodnutím Odboru vnitřních věcí Úřadu městské části v Praze 6 spis. zn. MCP6 035132/2009 ze dne 25. 6. 2009 a rozhodnutí Odboru živnostenského a občanskoprávního Magistrátu hlavního města Prahy č. j. S-MHMP 612392/2009 ze dne 2. 12. 2009 potvrzených rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2011 č. j. 10 A 21/2010-56 a Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 87/2011-86 ze dne 17. 2. 2012 byla porušena základní občanská práva a svobody stěžovatele, stanovená ústavním zákonem č. 2/1993 Sb., Listinou základních práv a svobod, jejími ustanoveními čl. 1, čl. 3 odst. (1), čl. 4 odst. (3) a (4) a následně byla porušena zásada upravená v čl. 12 odst. (2) Ústavy ČR, ústavní zák. č. 1/1993 Sb., 6.2. zrušení rozhodnutí Odboru vnitřních věcí Úřadu městské části v Praze 6 spis. zn. MCP6 035132/2009 ze dne 25. 6. 2009 o nevydání osvědčení o státním občanství České republiky R. P. a rozhodnutí Odboru živnostenského a občanskoprávního Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 2. 12. 2009 č. j. S-MHMP 612392/2009, kterým bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, 6.3. vydání příkazu k obnovení stavu před porušením stěžovatelových práv a svobod, 6.4. zrušení časového omezení pozbytí státního občanství ...v období od 25. února 1948 do 28. března 1990...' upravené v ustanovení § 1 odst. (1) zákona č. 193/1999 Sb., o státním občanství některých bývalých československých státních občanů".

Je tedy patrno, že ani dodatečně vzdor šanci vytvořené mu výzvou Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2012 stěžovatel nenavrhl zrušit rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2011 č. j. 10 A 21/2010-56 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2012 č. j. 8 As 87/2011-86, čili zrušit soudní rozhodnutí, jimiž jím naříkaná rozhodnutí správní byla přezkoumána.

Všeobecně přístupné závěry doktrinární (poznámka pod čarou č. 1) i judikatorní (poznámka pod čarou č. 2) jednoznačně vycházejí z toho, že je vyloučeno, aby přezkumu ústavnosti podrobil Ústavní soud jen některá z rozhodnutí, jež byla v jím projednávaném případu orgány veřejné moci vydána. Již z hlediska souladnosti rozhodování v té či oné věci, jakož i z hlediska zachování principu právní jistoty není možné přivodit (např. v důsledku kasačního nálezu Ústavního soudu) situaci, v níž by rozsudek o žalobě proti rozhodnutí správního úřadu stejně jako zamítavý rozsudek o kasační stížnosti proti němu podané dál existovaly, zatímco jimi přezkoumávané správní akty svoji právní existenci zrušením ztratily. Proto je ústavní stížnost žádající zrušení jen správních rozhodnutí nepřípustná.

Ústavní soud k řečenému, a to i s přihlédnutím k rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004 č. 57567/00, dodává, že považuje vzhledem k povinnému zastoupení stěžovatele advokátem za dostatečný pro ochranu zájmů stěžovatele postup, jímž je stěžovateli výzvou adresovanou jeho zástupci dána možnost nápravy nepřípustnosti ústavní stížnosti modifikací jejího petitu ještě předtím, než návrh pro vadně formulované stížnostní žádání odmítne; tak tomu i v projednávané věci došlo. Není však možné, aby Ústavní soud za stěžovatelova zástupce sám petit ústavní stížnosti doplňoval či jej ve výzvě k odstranění vad výslovně stylizoval; právě proto, aby zájmy stěžovatelů byly hájeny kvalifikovaně, upravil zákonodárce přímusem advokátního zastoupení [srov. ustanovení § 30 č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"] cestu, na níž je všem stěžovatelům poskytnuta rovná příležitost předložit Ústavnímu soudu právně relevantní formou i obsahem návrh způsobilý věcného projednání. Nezdaří-li se stěžovateli, resp. jeho zástupci, byť dodatečně poučenému, po této cestě ke kýženému cíli vykročit, není to chyba Ústavního soudu, ale nedostatek invence stěžovatelova advokáta.

Pro uvedené nezbylo, než ústavní stížnost jako návrh nepřípustný odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Důsledkem odmítnutí nepřípustné ústavní stížnosti je též odmítnutí s ní spojeného návrhu dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť není-li sama ústavní stížnost schopna věcného projednání, sdílí její osud i návrh na zrušení zákonného ustanovení zde v záhlaví uvedeného [k tomu srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 233/12 ze dne 9. 2. 2012, usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95 ze dne 3. 10. 1995 (U 22/4 SbNU 351)].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. září 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu

------------------ 1) K tomu srov. např. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 573, bod 55: "Není proto přípustný návrh, který v petitu směřuje pouze proti prvostupňovému rozhodnutí, zatímco konečné rozhodnutí ponechává nedotčené. Takový návrh je nepřípustný, ačkoli je někdy Ústavním soudem problematicky odmítnut jako zjevně neopodstatněný, přestože jde o výlučně o posouzení procesní stránky věci (tak IV. ÚS 58/95, sv. 7, s. 331; III. ÚS 100/98 a řada dalších). Tato praxe Ústavního soudu byla předmětem řízení před ESLP (viz rozsudek Bulena proti ČR, stížnost č. 57567/00, publikován v RoESLP, roč. 2004, č. 3) a Ústavní soud zde byl kritizován za formalistické hodnocení věci, když ze stěžovatelovy stížnosti bylo zřejmé, čeho se týká a k čemu směřuje (nesouhlas s rozhodnutím nalézacího i odvolacího soudu), a byla k ní připojena kopie rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovateli poskytoval k ochraně jeho práv. Tento případ je ovšem spíše výjimečný. Pokud ústavní stížnost včetně jejího odůvodnění směřuje pouze proti prvostupňovému rozhodnutí (v jedné věci dokonce takto advokát "opravil" původní návrh svého klienta), nezbude než ústavní stížnost odmítnout, neboť poskytování poučení v takových věcech může na druhé straně vystavit Ústavní soud kritice, že nevystupoval jako nestranný soudní orgán ve smyslu čl. 6 odst. 1 ÚLP. S ohledem na publicitu těchto otázek ale již nelze očekávat, že by advokát takové pochybení zopakoval (viz ale usnesení I. ÚS 537/06)." či Wagnerová, E., Dostál M., Langášek, T., Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu v komentářem. Praha: ASPI, 2007, str. 381, bod. 27.: "Logickým důsledkem subsidiarity ústavní stížnosti a z ní plynoucí podmínky vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva je i povinnost stěžovatele napadnout ústavní stížností vždy alespoň to rozhodnutí, jímž bylo o posledním procesním prostředku k ochraně jeho práva rozhodnuto. S výjimkou usnesení o odmítnutí tzv. nenárokového mimořádného opravného prostředku [§ 72 odst. 4 a contrario, nález I. ÚS 560/03 ze dne 26. dubna 2005 (sv. 37, s. 261)], musí být ústavní stížností napadeno i usnesení, jímž byl mimořádný opravný prostředek pro nepřípustnost odmítnut. Stěžovatel totiž již nemůže podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu (když ne z jiného důvodu, tak jen proto, že mu mezitím uplynula lhůta) a ochrany svého práva se může dovolávat jen tím, že zpochybní závěr o nepřípustnosti mimořádného opravného prostředku. Tím spíše musí napadnout rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, kterým bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumáváno věcně [tj. rozhodnutí, jímž byl mimořádný opravný prostředek zamítnut nebo odmítnut pro zjevnou neopodstatněnost nebo z jiných kvazimeritorních důvodů; § 243b odst. 1 občanského soudního řádu, § 265i odst. 1 písm. b), e), f) trestního řádu] - srov. usnesení III. ÚS 224/06 ze dne 16. června 2006, usnesení IV. ÚS 406/04 ze dne 7. prosince 2004 nebo usnesení II. ÚS 554/99 ze dne 12. ledna 2000 (kterým však byla nepřípustná ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost; toto rozhodnutí bylo, z jiného důvodu ovšem, kritizováno v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. dubna 2004)."

2) Např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 58/95 ze dne 15. 1. 1997 (U 2/7 SbNU 331): "Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je totiž náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu], k této nápravě nemůže však dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, poskytovaném zákonem k ochraně práva. Rozhodnutí o ústavní stížnosti, směřující jen proti napadeným rozhodnutím Městského s Krajského soudu v Brně, by totiž v projednávané věci vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by rozhodnutí Nejvyššího soudu zůstalo nedotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty."



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.