IV. ÚS 1514/17
IV.ÚS 1514/17 ze dne 2. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Stanislava Mojžíška, zastoupeného Mgr. Markétou Pánkovou, advokátkou se sídlem Olomouc, Dolní nám. 173/15, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 1039/2017-345 ze dne 28. 3. 2017 a č. j. 20 Cdo 1038/2017-343 ze dne 28. 3. 2017 a návrhu na zastavení řízení vedených pod sp. zn. 4 Exe 193/2014 a 139 Ex 00869/14, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 10, čl. 3, čl. 4, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Rovněž navrhuje, aby Ústavní soud zastavil řízení vedená pod sp. zn. 4 Exe 193/2014 a 139 Ex 00869/14.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že usnesením Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 1039/2017-345 ze dne 28. 3. 2017 bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. 9. 2016 č. j. 40 Co 395/2016-219, neboť směřovalo proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000 Kč.

Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 1038/2017-343 ze dne 28. 3. 2017 bylo zastaveno dovolací řízení o dovolání stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 22. 7. 2016 č. j. 40 Co 427/2016-214, neboť dovolatel nebyl zastoupen advokátem a tento nedostatek přes výzvu soudu neodstranil. Návrhu dovolatele na ustanovení advokáta nebylo vyhověno, neboť v dané věci se s ohledem na nepřípustnost dovolání proti rozhodnutím, jejichž výrokem bylo rozhodnuto o peněžním plnění nepřevyšujícím částku 50 000 Kč, zjevně jednalo o bezúspěšné podání dovolání.

Stěžovatel namítá, že od počátku jakéhokoli řízení mu bylo odepřeno právo na spravedlivý soudní proces a právo předkládat soudu důkazy a dále i právo na pomoc advokáta.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ v projednávané věci právě jde.

Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud v rozhodnutí č. j. 20 Cdo 1039/2017-345 řádně odůvodnil své závěry, podle nichž muselo být dovolání stěžovatele odmítnuto jako nepřípustné z důvodu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Stejně tak bylo řádně odůvodněno rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 1038/2017-343 o zastavení řízení podle § 104 odst. 2 věty třetí, § 241b odst. 2 a § 243f odst. 2 o. s. ř.

Uvedeným rozhodnutím není z hlediska ústavnosti co vytknout, ostatně stěžovatel ani žádnou ústavně relevantní argumentaci v ústavní stížnosti nepředkládá.

Pokud jde o požadavek stěžovatele, aby Ústavní soud zastavil řízení vedená pod sp. zn. 4 Exe 193/2014 a 139 Ex 00869/14, jde o návrhy, k jejichž projednání není příslušný.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. srpna 2017

JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.