IV. ÚS 1508/09
IV.ÚS 1508/09 ze dne 4. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 4. ledna 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti 1) Soukromé základní školy Cesta k úspěchu v Praze, s. r. o., se sídlem Španělská 742/6, 120 00 Praha 2 a 2) Občanského sdružení Škola dětem, se sídlem Májovského 1147, 163 00 Praha 6, obou zastoupených JUDr. Klárou Veselou Samkovou, PhD., advokátkou, AK se sídlem Španělská 6, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2009 čj. 7 As 52/2007-136, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2007 čj. 9 Ca 171/2005-87, rozhodnutí ministryně školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 17. 2. 2005 čj. SÚ 1984/2004-21 a rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 9. 12. 2004 čj. 23581/04-21 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Podanou ústavní stížností se stěžovatelé s tvrzením o porušení čl. 3, čl. 15, čl. 26 a čl. 33 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 2 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhali zrušení shora označených rozhodnutí správní orgánů vydaných v řízení o zařazení školy do sítě škol, předškolních zařízení a školských zařízení podle zákona ČNR č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství (dále jen "zákon o státní správě a samosprávě ve školství"), jakož i rozsudků správních soudů tato správní rozhodnutí přezkoumávající.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti podrobně popsali průběh a výsledky správního řízení, ve kterém Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy nevyhovělo žádosti prvé stěžovatelky, Soukromé základní školy Cesta k úspěchu v Praze, s. r. o., (dále jen "stěžovatelka") o zařazení do sítě škol ke dni 1. 9. 2004 s odůvodněním, že počet základních škol a volných míst v základních školách v Praze je dostatečný a žádost není v souladu s dlouhodobým záměrem ministerstva ani s potřebami a možnostmi rozvoje sítě škol. Rozhodnutí ministerstva ministryně školství, mládeže a tělovýchovy v rozkladovém řízení potvrdila. Stěžovatelka napadla rozhodnutí ministryně žalobou u Městského soudu v Praze. V průběhu řízení před správním soudem Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy vyhovělo opakované žádosti stěžovatelky a k datu 1. 1. 2007 ji zařadilo do sítě škol. Vzhledem k tomu, že ministerstvo po výměně ministryně vyhovělo de facto stejné žádosti, stěžovatelka nepociťovala právní jistotu a trvala na projednání žaloby. Městský soud v Praze neshledal postup a rozhodnutí správních orgánů vadným a nezákonným a žalobu stěžovatelky zamítl, stejně tak byla zamítnuta i kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšším správním soudem.

Stěžovatelé se cítili být postupem orgánů veřejné moci dotčeni na svých právech a měli za to, že napadená rozhodnutí zasáhla i do práv nadaných žáků, kteří chtěli na soukromé základní škole studovat. Tvrdili, že nepřipuštěním občanského sdružení do řízení bylo znemožněno sdružení, resp. rodičům zde sdružených, hájit zájmy nadaných dětí, a proto se sdružení (dále jen "stěžovatel") připojilo k ústavní stížnosti stěžovatelky. Podle stěžovatelů lze porušení práv shledávat ve dvou rovinách, v jedné rovině byla práva porušena ve vztahu vůči žákům školy a jejím rodičům, ve druhé rovině ve vztahu k poskytovateli těchto práv.

Stěžovatelka spatřovala porušení čl. 26 Listiny samostatně, jakož i ve spojení s čl. 3 Listiny v odepření práva na zahájení výkonu hospodářské činnosti v oblasti poskytování základního vzdělání a v diskriminujícím přístupu správních orgánů, který vnímala jako umělou překážku vzniku konkurenčního prostředí a soutěže mezi školami a bránění volné hospodářské soutěži. Stěžovatelka zopakovala, že splnila veškeré podmínky pro registraci, a důvody, pro které byla odmítnuta, zpochybnila. Kritizovala neurčitost a obecnost zákonných podmínek formulovaných v § 13b odst. 3 zákona o státní správě a samosprávě ve školství, což dle jejího názoru vedlo k jisté libovůli v rozhodování ministerstva a tím i k nežádoucí selekci subjektů na "vhodné" a "nevhodné", přičemž skutečné důvody rozhodnutí byly prakticky nepřezkoumatelné.

Porušení čl. 15 a čl. 33 Listiny samostatně jakož i ve spojení s čl. 3 Listiny a čl. 2 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě stěžovatelé spatřovali v odepření zahájit a provozovat činnost, která poskytuje nadaným žákům patřičné vzdělání, napomáhá k jejich adekvátnímu rozvoji a respektuje tak hodnotové priority rodičů při výchově a vzdělání jejich dětí, které běžná soustava škol nemůže zaručit. Stěžovatelé popřeli, že by zřízením školy pro nadané děti došlo k nežádoucí segregaci nadaných žáků, upozornili na celosvětový trend existence speciálních škol pro nadané děti a poukázali na to, že vzdělávání nadaných dětí je plně v souladu s nově přijatým školským zákonem platným od 1. 1. 2005 (zákon č. 561/2004 Sb.). Stěžovatelé považují za chybné, jestliže je běžnou záležitostí zřizování speciálních škol pro děti se vzdělávacími problémy, zatímco zřizování škol pro vzdělávání nadaných dětí je označováno jako segregující; takové jednání považují za diskriminaci na základě jiného postavení, jímž byl vysoký intelekt dětí.

II.

Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 8. 7. 2009, podepsaném předsedkyní senátu 9 Ca, uvedl, že se námitkami vznesenými v ústavní stížnosti v rozsahu žalobních bodů zabýval a za jediné relevantní tvrzení stěžovatelky považoval tvrzení o porušení čl. 33 odst. 3 Listiny. Poukázal na jeho znění a uvedl, že pokud správní orgány obou stupňů shodně a po právu dospěly k závěru, že nejsou splněny zákonem stanovené podmínky pro vyhovění žádosti prvé stěžovatelky z důvodů v rozsudku rozvedených, má za to, že postupovaly v souladu s čl. 33 odst. 3 Listiny, a nikoliv v rozporu s ním. Městský soud v Praze je přesvědčen, že neporušil právo stěžovatele, u kterého neshledal naplnění podmínek pro přiznání postavení osoby zúčastněné na řízení a v podrobnostech k tomuto závěru odkázal na odůvodnění usnesení ze dne 10. 5. 2006 čj. 9 Ca 171/2005-72, které je součástí soudního spisu. Městský soud v Praze s odkazem na odůvodnění napadeného rozsudku (str. 19), ve kterém zdůraznil, že stěžovatelka nemůže s úspěchem namítat zkrácení ústavně zaručených práv jiných osob (talentovaných dětí, rodičů, či blíže neurčených subjektů), uzavřel, že porušení práv namítaných stěžovateli neshledal. Městský soud v Praze vyjádřil přesvědčení, že ústavní stížnost nebyla podána důvodně.

Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 9. 9. 2009, podepsaném předsedou senátu 7 As, odmítl výhrady stěžovatelů k procesnímu postupu obou soudů. Připomněl, že stěžovatel nemohl být v postavení vedlejšího účastníka řízení, jak se domáhala stěžovatelka, neboť takové postavení není kompatibilní s úpravou správního soudnictví. Podle Nejvyššího správního soudu by návrhu nebylo možné vyhovět ani za situace, kdyby stěžovatelka žádala pro stěžovatele postavení osoby na řízení zúčastněné ve smyslu § 34 soudního řádu správního, a to z důvodů v napadeném rozsudku vyložených (str. 140). Zbývající argumentaci stěžovatelů uvedenou v ústavní stížnosti označil Nejvyšší správní soud za opakovanou a uvedl, že se s ní v odůvodnění svého rozsudku podrobně vypořádal (str. 141-143). Nejvyšší správní soud podotkl, že stěžovatelé nevznesli žádné výtky týkající se aplikace podústavního práva, popř. rozporu zákonné úpravy s normami ústavního práva. Jejich argumentaci označil spíše jako polemiku se školskou politikou Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a prezentaci vlastních představ o koncepci základního školství. Nejvyšší správní soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta ve vztahu ke stěžovatelce pro zjevnou neopodstatněnost a ve vztahu ke stěžovateli pro zjevnou neoprávněnost.

Na vyjádření účastníků řízení stěžovatelé reagovali replikou ze dne 11. 12. 2009, ve které zopakovali, že důvody, pro které byla žádost stěžovatelky zamítnuta, nebyly reálně opodstatněné; šlo o zřejmou libovůli v rozhodování příslušného ministerstva, resp. ministryně. Rozhodnutí o nezařazení do sítě škol bylo odůvodněno nesouladem s koncepčním dokumentem, avšak k tomuto závěru dospěly správní orgány na základě správního uvážení bez přihlédnutí ke splnění formálních předpokladů. Stěžovatelé poukázali na to, že i správní uvážení má své meze a limity s tím, že rozhodnutím správního orgánu nesmí být zasaženo do základních lidských práv fyzické či právnické osoby. V daném případě mají za to, že k takovému zásahu došlo, neboť do doby, než byla stěžovatelka zařazena do sítě škol a předškolních zařízení, byly nadané děti nuceny navštěvovat státní školní zařízení, která jim nebyla schopna zajistit odpovídající vzdělávací prostředí, přičemž nevhodnost těchto zařízení, jakož i další odlišnosti, včetně nemístného chování ostatních žáků, mělo trvalý dopad na jejich vývoj. Vzhledem k těmto zásahům do práv měly tyto děti (a rodiče, kteří v zájmu zefektivnění ochrany jejich práv založili občanské sdružení Škola dětem) právo účastnit se řízení a hájit v něm svá práva a oprávněné zájmy. Stěžovatelé jsou proto přesvědčeni o tom, že jsou oba oprávněni podat ústavní stížnost, kterou považují za opodstatněnou.

III.

Z vyžádaných spisů Městského soudu v Praze sp. zn. 9 Ca 171/2005 a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 52/2007, Ústavní soud ověřil, že stěžovateli, Občanskému sdružení Škola dětem, Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 5. 2006 čj. 9 Ca 171/2005-72 nepřiznal postavení osoby zúčastněné na řízení o žalobě stěžovatelky, neboť nebyly splněny zákonné podmínky zakotvené v ustanovení § 34 odst. 1 s. ř. s. Podle odůvodnění citovaného usnesení nemohlo být vydáním napadeného správního rozhodnutí občanské sdružení přímo dotčeno na svých právech či povinnostech, neboť správní rozhodnutí se přímo dotýkalo toliko právního postavení školy a jejího zřizovatele; z tohoto důvodu nebylo občanské sdružení ani účastníkem správního řízení. Podle doložky vyznačené ve spise nabylo usnesení právní moci dne 18. 5. 2006. Žalobu stěžovatelky, Soukromé základní školy Cesta k úspěchu v Praze, s. r. o., Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Potvrdil jako správné závěry správních orgánů, podle kterých zřízení školy nebylo v souladu s dlouhodobým záměrem ministerstva a potřebami a možnostmi rozvoje sítě, neboť celkový počet základních škol i míst v dané lokalitě převyšoval potřebu, ministerstvo preferovalo integrační model vzdělávání a svoji roli hrály i ekonomické důvody. Městský soud v Praze neshledal v rozhodování správních orgánů žádné diskriminační prvky a z hlediska soudního přezkumu považoval za podstatné, že ve věci bylo rozhodnuto v souladu s platnými právními předpisy a že žalobou napadené rozhodnutí je přezkoumatelné. Městský soud v Praze reagoval na vznesené žalobní námitky a podrobně vyložil, jak o nich usoudil.

Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud zamítl jako nedůvodnou. Vyrovnal se s procesními námitkami a v meritu věci odkázal na závěry Městského soudu v Praze, se kterými se ztotožnil. I dle jeho názoru stěžovatelka nesplnila zákonem stanovené podmínky, mezi nimiž nejdůležitější byl soulad s dlouhodobým záměrem ministerstva a dlouhodobým záměrem vzdělávání a rozvoje výchovně vzdělávací soustavy v hlavním městě Praze, o který se výslovně opíralo správní rozhodnutí prvého stupně.
IV.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů, zkoumá, zda jsou splněny formální náležitosti ústavní stížnosti a podmínky její přípustnosti.

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ve smyslu citovaného ustanovení je tedy ústavní stížnost chápána jako prostředek individuální právní ochrany.

V daných souvislostech je namístě poznamenat, že Ústavní soud ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva již dříve judikoval, že právnická osoba, v daném případě občanské sdružení, si nemůže oprávněně stěžovat na porušení základních práv nebo svobod svých členů, mají-li tato práva individuální charakter (srov. např. usnesení sp. zn. IV.ÚS 1791/07, dostupné v elektronické formě na http://nalus.usoud.cz). Občanské sdružení jako právnická osoba sice je subjektem základního procesního práva na spravedlivý proces, resp. na přístup k soudu či na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, to ovšem za podmínky, že předmětem rozhodování orgánu veřejné správy byla jeho hmotná základní práva a svobody.

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

V projednávané případě stěžovatel 2), Občanské sdružení Škola dětem, nebyl účastníkem řízení, ze kterých vzešla napadená rozhodnutí správních soudů a z tohoto pohledu by bylo možné posoudit jeho ústavní stížnost za návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud však posoudil ústavně právní argumentaci stěžovatele podle jejího obsahu jako obranu proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2006 čj. 9 Ca 171/2005-72, kterým mu nebylo přiznáno postavení osoby zúčastněné na řízení (srov. "...Vzhledem k tomu, že rodičům žáků školy, potažmo tomuto sdružení bylo zamezeno vstoupit do soudního řízení a hájit zájmy těchto dětí, připojuje se toto sdružení jako druhý stěžovatel k této ústavní stížnosti."). Proti označenému usnesení Městského soudu v Praze bylo možné podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s. ř. s., o čemž byl druhý stěžovatel Městským soudem v Praze náležitě poučen. Protože stěžovatel kasační stížnost nepodal (usnesení nabylo právní moci dne 18. 5. 2006), ač podat mohl, byla jeho ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná z důvodu nevyčerpání všech prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytoval [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

V.

Na základě formálně bezvadné, včas podané a přípustné ústavní stížnosti stěžovatelky 1) Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své judikatuře vymezil rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost a formuloval obecné podmínky, za kterým může do jejich rozhodování ingerovat (srov. nález sp. zn. III.ÚS 84/94, Sb. n. u., sv. 3, str. 257). Vyložil, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost, či dokonce správnost rozhodnutí, včetně jeho odůvodnění, ale jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv zaručených ústavním pořádkem. Ústavní soud jako orgán ochrany tak zasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, když porušení běžné zákonnosti nebo jiná nesprávnost představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, hodnotí je zpravidla jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06, publ. in Sb. n. u., sv. 46, str. 471).

V projednávané věci stěžovatelka nesouhlasila s rozhodnutími správních orgánů a zpochybnila důvody, pro které nebylo vyhověno její žádosti o zařazení do sítě škol. Z vyžádaných spisů Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu Ústavní soud ověřil, že správní soudy se klíčovou otázkou, zda žádost stěžovatelky byla řádně posouzena ve smyslu ustanovení § 13b odst. 3 zákona o státní správě a samosprávě, řádně zabývaly, konstatovaly, že správní orgány správně zjistily skutkový stav na základě provedených důkazů a vyvodily z něho i správné právní závěry. Městský soud v Praze výslovně definoval tři konkrétní důvody, ve kterých správní orgány spatřovaly nesoulad žádosti stěžovatelky s dlouhodobým záměrem ministerstva a s potřebami a možnostmi rozvoje sítě a konstatoval, že závěry správních orgánů ve věci učiněné jsou zcela obhajitelné. Nejvyšší správní soud se s rozhodnutím Městského soudu v Praze ztotožnil a dále je rozvedl.

Ústavní soud připomíná, že právní normy, jako obecně závazná pravidla chování stanovená státní mocí, předvídají a zobecňují individuální společenské vztahy a z nich vyplývající skutečnosti, nemohou však poskytovat odpověď na každou konkrétní otázku. V takových případech orgán aplikující právo interpretuje právní normy (obsahující i neurčité pojmy) za použití metod v právní metodologii obecně uznávaných. Ústavní soud zásadně respektuje, že to jsou orgány veřejné moci, které relativně neurčitý pojem (v projednávaném případě "potřeby a možnosti sítě") v individuálních případech vymezí a interpretují v kontextu se všemi konkrétními okolnostmi daného případu. Judikoval rovněž, že k tomu, aby soudcovské rozhodnutí vybočilo z ústavních limitů, musela by obecnými soudy zvolená interpretace právní normy odporovat jakémukoliv možnému výkladu zákona, k němuž lze dospět na základě některé z výkladových metod, a překvapit tak účastníky právní normou regulovaných právních vztahů, právní argumentace soudu by musela svévolně a iracionálně vybočit z množiny možných významů zákona a narušit tak hodnotu právní jistoty a s ní spojený princip ochrany legitimních očekávání adresátů příslušné právní normy (srov. usnesení sp. zn. I.ÚS 339/03 dostupné v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz).

Vztáhnuv shora uvedené obecné principy na projednávaný případ, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadené rozsudky správních soudů obou stupňů takovými vadami netrpí. Správnost výkladu a aplikace dotčených právních norem, jak byly učiněny správními orgány, přezkoumal Městský soud v Praze a Nejvyšší správní soud, které shodně vyložily, z jakých důvodů nebylo možné stanovisko stěžovatelky akceptovat. Jakkoliv Ústavní soud chápe snahu stěžovatelky domoci se jiného, opačného, hodnocení její tehdejší žádosti, z ústavně právního hlediska nezbylo než shrnout, že předložené námitky proti rozhodnutím orgánů veřejné moci nebyly způsobilé posunout věc do ústavně právní roviny a přivodit zásah Ústavního soudu. Ústavní soud nenalezl v postupu a rozhodnutích správních soudů nic, co by nasvědčovalo jejich vykročení z požadavků ústavnosti na aplikaci a interpretaci podústavních norem, jak byly shora vyloženy.

Podle odst. 3 čl. 33 Listiny, jehož porušení stěžovatelka namítla, lze zřizovat jiné školy než státní a vyučovat na nich jen za podmínek stanovených zákonem. Ústavní soud již dříve rozlišil, že práva a svobody obsažené v hlavě čtvrté Listiny (jako "Hospodářská, sociální a kulturní práva", sémanticky již bez přívlastku "základní") vyžadují ke své realizaci součinnosti dalších faktorů a nepůsobí bezprostředně jako práva základní [srov. nález sp. zn. Pl.ÚS 35/95, Sb. n. u., sv. 5, str. 487 (493)]. Oprávnění domáhat se práva podle čl. 33 odst. 3 Listiny, které jediné z práv zaručených v tomto článku, mohlo být pro stěžovatelku relevantní, je omezeno mezemi zákonů, které toto ustanovení provádí (čl. 41 odst. 1 Listiny). Jak Ústavní soud zjistil, správní orgány rozhodly ve stěžovatelčině věci na základě a v mezích zákona o státní správě a samosprávě ve školství a jejich rozhodnutí v soudním přezkumu správních soudů obstála jako zákonná. Soudní přezkum a rozsudky správních soudů Ústavní soud verifikoval jako ústavně konformní, a proto tvrzení stěžovatelky o porušení čl. 33 Listiny považoval za zjevně neopodstatněné. Z týchž důvodů hodnotil neopodstatněným i tvrzení o porušení čl. 26 Listiny (odst. 1 a 2), podle kterého má každý právo ... podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, neboť normativní obsah této ústavní normy je rovněž omezen.

Závěr o neopodstatněnosti tvrzení prvé stěžovatelky o porušení jejích práv plynoucích z čl. 26 a čl. 33 Listiny tak ve svém důsledku dopadá i na tvrzení o porušení čl. 3 Listiny, stejně jako čl. 15 Listiny (zaručujícího svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání a svobodu vědeckého bádání a umělecké tvorby) a čl. 2 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě (zaručujícího právo na vzdělání).

Navíc nelze přehlédnout, že v případě stěžovatelky jí formulovaný petitorní požadavek žádný reálný právní smysl nemá, neboť její výtky vůči napadeným rozhodnutím orgánů veřejné moci byly dávno vyřešeny (zařazením do sítě škol) k datu 1. 1. 2007. Její spor - byv urovnán jinou cestou než řízením před správními soudy a před soudem Ústavním - tedy odezněl, pročež řešit jej meritorně postrádá rozumného podkladu; tímto podkladem nemůže být tvrzení stěžovatelky, že prý "nepociťovala právní jistotu" - k uvedenému srov. usnesení sp. zn. II.ÚS 413/97, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl dílem podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e), dílem podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 4. ledna 2010

Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.