IV. ÚS 1507/12
IV.ÚS 1507/12 ze dne 7. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské nám. 2, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem na adrese Praha 2, Karlovo nám. 18, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. července 2009 č. j. 7 C 345/2009-123, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2010 č. j. 25 Co 90/2010-158, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2009 č. j. 22 Cdo 2363/2007-235 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2012 č. j. 22 Cdo 42/2012-187, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 23. dubna 2012, stěžovatel podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že soudy svým postupem extrémně porušily právo stěžovatele na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na zákonného soudce garantované čl. 38 Listiny a dále i právo vlastnit majetek zakotvené v čl. 11 Listiny.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 7 C 345/2009 bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou podanou dne 22. července 2004 domáhal obnovy řízení, v němž bylo vypořádáno spoluvlastnictví k domu v k. ú. Smíchov, jehož spoluvlastníky byli původně žalobkyně V. T. a žalovaný stěžovatel. Nemovitosti byly rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. září 2003 č. j. 7 C 412/2001-113 přikázány do výlučného vlastnictví žalobkyně a žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli na úhradu vypořádacího podílu částku 11 000 000,- Kč. Stěžovatel důvod obnovy řízení spatřoval v dodatku - opravě znaleckého posudku, podle něhož obvyklá cena nemovitosti činí 42 000 000,- Kč místo původně stanovené ceny ve výši 16 500 000,- Kč. Tento dodatek obdržel stěžovatel dne 22. června 2004. Soud prvního stupně nejprve obnovu řízení povolil, odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil, dovolací soud však tato rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem. Soud prvního stupně znovu rozhodl tak, že návrh na obnovu řízení zamítl. K odvolání stěžovatelem podanému odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně usnesením jako věcně správné potvrdil. Stěžovatel podal ve věci dovolání, přičemž Nejvyšší soud usnesením dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl s tím, že tam, kde stěžovatel spatřuje rozpor judikatuře dovolacího soudu, žádný rozpor není.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s napadenými rozhodnutími s tím, že názory dovolacího soudu vyjádřené v jeho rozhodnutích nejsou totožné. Stěžovatel rovněž poukázal na nastalou specifickou situaci, kdy sama soudní znalkyně v souvislosti s vypracováním jiného znaleckého posudku odhalila svou vlastní chybu, a proto znalecký posudek opravila dodatkem ze dne 14. června 2004. Stěžovatel má za to, že důvod obnovy řízení nastal, neboť podle jeho názoru v posuzované věci jsou skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně, nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a 211a o. s. ř. též před odvolacím soudem a mohou pro stěžovatele přivodit příznivější rozhodnutí ve věci.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud ovšem takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy v řízení postupovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Svá rozhodnutí přehledně, logicky, srozumitelně a podrobně odůvodnily, přičemž se dostatečně vypořádaly s rozhodnými skutečnostmi a stěžovatelem uplatněnými tvrzeními a námitkami. Ústavní soud nemá závěrům učiněným v této věci obecnými soudy co vytknout. Proto pokládá za zcela zbytečné jejich argumentaci znovu opakovat, stejně jako k ní cokoli dodávat a odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí.

Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, učiněnými obecnými soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 7. srpna 2012

Vlasta Formánková v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.