IV. ÚS 1505/11
IV.ÚS 1505/11 ze dne 11. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele Z. Z., zastoupeného JUDr. Evou Zajíčkovou, Ph.D., advokátkou, AK v Českém Krumlově, Tovární 66, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011 č. j. 29 Cdo 126/2011-2846, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 2009 č. j. 1 Ko 97/2009-2195 a proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 2. 2009 č. j. 11 K 25/97-1890, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Dne 23. 5. 2011 byl Ústavnímu soudu doručen návrh, jenž posoudil jako ústavní stížnost ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody) zakotvená zejména "v čl. 4 Ústavy, dále v čl. 36 odst. 1 Listiny [stěžovatel má na mysli Listinu základních práv a svobod (dále jen Listina?)], v čl. 37 odst. 3 Listiny, v čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny, a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, v čl. 10 Všeobecné deklarace lidských práv a v čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech."

II. Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích evidovaný pod sp. zn. 11 K 25/97. Zjistil, že usnesením ze dne 16. dubna 2008 č. j. 11 K 25/97-1690 Krajský soud v Českých Budějovicích určil, že pohledávka konkurzního věřitele v tam citované výši se pokládá za zjištěnou.

Správce konkurzní podstaty (stěžovatel) podal 14. listopadu 2008 návrh na zrušení usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. dubna 2008. Usnesením ze dne 25. února 2009 č. j. 11 K 25/97-1890 Krajský soud v Českých Budějovicích návrh stěžovatele na zrušení usnesení zamítl. K odvolání stěžovatele bylo usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. února 2009 usnesením Vrchního soudu z 22. 12. 2009 č. j. 1 Ko 97/2009-2195 potvrzeno (usnesení vrchního soudu na čísle listu 2195 nabylo právní moci 12. února 2010). Vrchní soud zároveň stěžovatele poučil, že proti tomuto jeho naposledy citovanému usnesení není dovolání přípustné. Přesto jej stěžovatel podal a jeho dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu z 20. 1. 2011 č. j. 29 Cdo 126/2011-2846 odmítnuto jako nepřípustné.
III. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně zjevně neopodstatněná a částečně opožděná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí obecného soudu, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. V právě projednávaném případě přitom nic takového neshledal.

K výše uvedenému je pak možno toliko konstatovat, že právě projednávaná ústavní stížnost je ve vztahu k v záhlaví citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná, neboť Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl zcela v souladu se zákonem.

Vůči rozhodnutí krajského a vrchního soudu je pak ústavní stížnost podaná opožděně, protože lhůtu k podání ústavní stížnosti proti těmto dvěma naposledy citovaným rozhodnutím je třeba počítat od doručení zmiňovaného rozhodnutí vrchního soudu, jež představovalo poslední procesní prostředek k ochraně práva ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) a podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 11. října 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.