IV. ÚS 150/04
IV.ÚS 150/04 ze dne 1. 7. 2004


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV. ÚS 150/04







Ústavní soud rozhodl dne 1. července 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Pavla Rychetského a JUDr. Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti P. B., zastoupeného JUDr. V. J. advokátem proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 28. 1. 2004, čj. 1 As 1/2003-35, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 22. 4. 2004 domáhá se stěžovatel zrušení shora uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu.

V ústavní stížnosti stěžovatel stručně rekapituluje průběh řízení vedeného nejprve před Okresním úřadem v Kutné Hoře, okresním pozemkovým úřadem, a posléze u Krajského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu.

Jádrem ústavní stížnosti je stěžovatelovo přesvědčení, že v řízení, jež předcházelo vydání naříkaného rozsudku, došlo k porušení jemu ústavně garantovaných práv zakotvených především v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to proto, že podle stěžovatelovy právní argumentace Nejvyšší správní soud (jakož předtím i Krajský soud v Praze) pochybil, když věc, kterou stěžovatel soudu předložil, považoval za věc soukromoprávní a nikoli veřejnoprávní. Stěžovatel předkládá svůj podrobný výklad, jímž dovozuje právní řešení opačné; současně vyjadřuje v závěru ústavní stížnosti přesvědčení, že ustanovení § 129 odst. 2 soudního řádu správního (dále jen s. ř. s.) ve spojení s ustanovením § 46 odst. 2 s. ř. s. není v souladu s ústavním pořádkem ČR, zejména se zásadou zákazu denegatio iustitiae; v tomto směru však žádný návrh nečiní. Konečně stěžovatel vytýká Krajskému soudu v Praze průtahy v řízení, a to, že dle jeho přesvědčení měl krajský soud řízení přerušit a věc předložit Ústavnímu soudu.

Ústavní soud vyžádal si spis Krajského soudu v Praze 44 Ca 183/2002 zachycující průběh soudního řízení poté, kdy v něm stěžovatel napadl rozhodnutí správního orgánu a po jeho prostudování i spis Okresního soudu v Kutné Hoře, sp. zn. 5 C 21/2003.

Na základě takto shromážděných podkladů i s přihlédnutím k tomu, co je obsahem samotné ústavní stížnosti, mohl dospět Ústavní soud k výroku usnesení tak, jak je shora uveden, a to z důvodů dále vyložených.

Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, po odstranění nedostatku plné moci řádné zastoupeným stěžovatelem, přičemž jde o návrh formálně bezvadný; stěžovatel je k podání ústavní stížnosti oprávněn a Ústavní soud byl by k věcnému projednání ústavní stížnosti příslušný, pakliže by bylo možno považovat ústavní stížnost za přípustnou.

V dané věci je nesporné, že stěžovatel nespokojen s rozhodnutím Okresního úřadu v Kutné Hoře, okresního pozemkového úřadu, ze dne 9. 7. 2002, čj. PÚ 149/2002, podal proti tomuto správnímu rozhodnutí, jež bylo vydáno podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), opravný prostředek adresovaný Krajskému soudu v Praze. Tento soud usnesením z 15. 1. 2003 návrh odmítl, přičemž v odůvodnění odmítavého usnesení vyslovil právní názor, že napadené rozhodnutí pozemkového úřadu je rozhodnutím správního orgánu o žadatelově žádosti o restituci zemědělských nemovitostí, z čehož dovodil nedostatek své pravomoci o podaném návrhu rozhodnout, neboť dle vyjádřeného názoru krajského soudu tato rozhodnutí mají soukromoprávní povahu, takže soudní ochrana proti nim neposkytuje se - po 1. 1. 2003 - ve správním soudnictví podle s. ř. s., ale v občanském soudním řízení na základě žaloby podané podle § 246 o. s. ř. Soud současně poučil stěžovatele, že proti jeho usnesení je přípustná kasační stížnost a že stěžovatel (v řízení před soudem navrhovatel) může do 1 měsíce od právní moci usnesení podat žalobu podle § 246 o. s. ř. k místně příslušnému okresnímu soudu.

Uvedené usnesení Krajského soudu v Praze nabylo právní moci dne 24. 1. 2003.

Stěžovatel poté napadl rozhodnutí krajského soudu kasační stížností, ve které s argumentací prakticky shodnou s tím, co je uvedeno v ústavní stížnosti, vyslovil nesouhlas s postupem krajského soudu a domáhal se, aby Nejvyšší správní soud jím stěžované rozhodnutí zrušil. O kasační stížnosti bylo rozhodnuto naříkaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu. Kasační soud se v podstatě ztotožnil s právním názorem Krajského soudu v Praze a podrobně v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku vyložil svůj názor na charakter posuzované věci; vyslovil přitom přesvědčení o tom, že soukromé právo vyžaduje vyšší stupeň soudní ochrany, než jaká mohla být poskytována před účinností s. ř. s. a novelizované části páté o. s. ř.

Z připojeného spisu Okresního soudu v Kutné Hoře 5 C 21/2003 je dále patrno, že stěžovatel, jako žalobce, postupoval včas ve shodě s poučením, jež se mu dostalo v usnesení krajského soudu shora uvedeného, a žalobu podle části páté o. s. ř. ve věci podal. O této žalobě dosud rozhodnuto nebylo.

Z uvedeného lze uzavřít na nepřípustnost podané ústavní stížnosti pro nevyčerpání všech procesních prostředků, jež jsou stěžovateli k dispozici k ochraně jeho práv, a to včetně práv ústavně zaručených (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud konstatuje, že rozhraničení práva soukromého od práva veřejného v mnohých případech - jako např. i ve stěžovatelově cause - není vždy jednoduché, přičemž právní úvahy řešící takové spory mohou se opírat na tu či onu stranu o relevantní argumentaci. Není však v kompetenci Ústavního soudu přisvojit si v této fázi procesu o věci samé vedeného rozhodování o tom, zda rozhodnutí správního orgánu vydané dle citovaného ustanovení zákona o půdě je rozhodováním ve věci soukromoprávní (jak dovodily Krajský soud v Praze a Nejvyšší správní soud) či zda se naopak jedná o rozhodování spadající do sféry práva veřejného (jak dovozuje stěžovatel). Je totiž věcí obecné justice, aby hranice těchto sfér práva při ústavně konformním výkladu na věc dopadajících ustanovení právního řádu nalézala, přičemž za nalezení této hranice nelze - jak se mylně domnívá stěžovatel - považovat stěžovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel ve své věci podal příslušnou žalobu podle části páté o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2003 k místně příslušnému okresnímu soudu. Je jeho právem, aby v takto zahájeném řízení eventuálně i uplatnil výtky, jež jsou obsaženy v ústavní stížnosti, a tedy namítal, že soud, k němuž žalobu podal, měl by vyslovit nedostatek své pravomoci o žalobě rozhodnout. Ačkoli není v žádném případě úkolem Ústavního soudu předjímat osud případných námitek stěžovatelem v tomto řízení přednesených, je Ústavní soud nucen upozornit na to, že v případě jejich akceptace soudem vznikl by tak zvaný negativní kompetenční konflikt, jehož řešení nepřísluší Ústavnímu soudu, ale podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, zvláštnímu senátu složenému ze tří soudců Nejvyššího soudu a tří soudců Nejvyššího správního soudu. Naopak, pokud by soud nyní ve věci jednající považoval za správný názor vyslovený ve stěžovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu a věc v řízení před ním vedenou rozhodl, nic nebrání stěžovateli, aby až proti takovému rozhodnutí (přirozeně až poslední instancí vydanému) případně ústavní stížností brojil, a to právě např. i s tou argumentací, že soudy pro nedostatek jejich pravomoci v občansko právním řízení rozhodováno býti nemělo (to však za předpokladu uplatnění námitky nedostatku pravomoci soudu již v řízení nyní vedeném Okresním soudem v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 21/2003).

Ústavní stížnost byla tedy podána předčasně.

I když bylo o stěžovatelově věci rozhodnuto ve větvi správního soudnictví rozsudkem, proti kterému není žádný řádný ani mimořádný opravný prostředek přípustný, není tím - chápano v komplexu celého právního řádu - nezvratně dáno, že právě právní názor, o který se stížností napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu opírá, je právním názor správným a nezměnitelným, např. právě rozhodnutím zvláštního senátu dle zákona č. 131/2002 Sb.

Ústavní soud zvažoval v této věci (podobně jako ve věci řešené pod sp. zn. IV. ÚS 72/04), zda i při nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, nenastala situace předvídané ustanovením § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvážení o tom, zda stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, musí být učiněno senátem, který dospěl k závěru, že důvod pro výjimečný postup dle ustanovení tohoto zákona o Ústavním soudu založen není, přičemž považuje za vhodné připomenout, že pokud by ve věci rozhodoval zvláštní senát dle příslušných ustanovení zákona č. 131/2002 Sb. a bylo-li by jeho rozhodnutí napadeno ústavní stížností, příslušelo by rozhodnutí o takové ústavní stížnosti plénu Ústavního soudu. Dle názoru čtvrtého senátu Ústavního soudu by nebylo případné meritorním přezkumem podané ústavní stížnosti předjímat jak možné rozhodnutí uvedeného zvláštního senátu, tak možné rozhodnutí pléna Ústavního soudu.

Přesvědčení stěžovatele, že ustanovení § 129 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s ustanovením § 46 odst. 2 s. ř. s. není v souladu s ústavním pořádkem České republiky (stěžovatelem nijak podrobně nezdůvodněné), Ústavní soud nesdílí; tato ustanovení nikterak nezaložila popření zásady denegatio iustitiae, neboť naopak v případech, kdy správní orgány rozhodují o právech spadajících do sféry soukromé, zvyšuje se ochrana těchto práv oproti úpravě dříve platné. Neshledal proto čtvrtý senát Ústavního soudu žádný důvod, proč by v naznačeném směru měl řízení přerušovat a věc předkládat plénu Ústavního soudu, nehledě na to, že dle ustálené judikatury Ústavního soudu při odmítnutí ústavní stížnosti dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) až e) zákona o Ústavním soudu nebylo by možno ani v případě podání návrhu na zrušení citovaných ustanovení takový návrh projednat (neboť by sdílel osud ústavní stížnosti); tím spíše pak není opodstatněno, aby věc inicioval sám senát Ústavního soudu.

Ve vztahu k namítaným průtahům řízení neučinil stěžovatel žádný návrh a odmítl-li Ústavní soud podanou ústavní stížnost pro předčasnost, nebylo shledáno opodstatněným se touto námitkou stěžovatele blížeji v tomto řízení zabývat.

Z uvedených důvodů bylo proto podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústního jednání bez přítomnosti účastníků rozhodnuto tak, jak je ve výroku tohoto rozhodnutí uvedeno.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 1. července 2004

JUDr. Miloslav Výborný předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.