IV. ÚS 15/04
IV.ÚS 15/04 ze dne 28. 6. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV.ÚS 15/04

Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. V. B., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1273/2003, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 8. 2003, sp. zn. 8 To 92/2003, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2003, sp. zn. 1 T 10/02, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včasnou ústavní stížností se J. Š. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") a Městského soudu v Praze (dále jen "soud prvního stupně") pro porušení čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 96 odst. 1, 2 Ústavy ČR.

V záhlaví uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu, který zamítl jeho odvolání a u spoluobžalovaného R. E. podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), částečně zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 30. 5. 2003, sp. zn. 1 T 10/02, ve výroku o trestu. Nově rozhodl tak, že při nedotčeném výroku o vině odsoudil spoluobžalovaného R. E. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let a šesti měsíců, se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Označeným rozsudkem soudu prvního stupně byli stěžovatel a R. E. uznáni vinnými trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) trestního zákona (dále jen "TrZ") ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 TrZ. Stěžovatel sám byl dále uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. e) TrZ. Oba byli odsouzeni k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Stěžovateli byl trest uložen jako úhrnný.

Uvedený trestný čin pokusu vraždy spáchali dne 15. 3. 2002 v P., v bytě č. 10, kde s úmyslem usmrtit a odcizit věci, po předchozí hádce fyzicky napadli uživatele bytu poškozeného M. K. (dále také "poškozený"), kterého posléze vyhodili ven z balkónových dveří. Poté z bytu odcizili věci v celkové hodnotě 30 276,-- Kč. V důsledku fyzického útoku a pádu ze 4. patra na zem utrpěl poškozený rozsáhlá zranění, která vzhledem ke zbrzdění jeho pádu šňůrami na prádlo, nataženými v železném držáku ve 2. patře domu a včasné lékařské pomoci nevedla k bezprostřednímu ohrožení jeho života.

Trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí, podle § 171 odst. 1 písm. e) TrZ, spáchal stěžovatel tím, že se dne 18. 3. 2002 nevrátil do Věznice Vinařice poté, co mu byl přerušen výkon trestu odnětí svobody na dobu od 8. 3. 2002 do 18. 3. 2002. Vykonávaný trest odnětí svobody mu byl uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 12. 1998, sp. zn. 31 T 46/98.

V ústavní stížnosti a v jejích několika dodatcích stěžovatel uvedl, že trestný čin pokusu vraždy, podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, 2 písm. h) TrZ, nespáchal a poškozený vyskočil z balkónu sám. Tvrdil, že obecné soudy nesprávně hodnotily skutková zjištění a nebyly provedeny jím navrhované důkazy. V tomto směru rovněž namítl, že znalecký posudek o duševním stavu spoluodsouzeného R. E. nebyl proveden kvalitně a důkladně. Tvrdí, že v průběhu hlavního líčení dne 28. 5. 2003 bylo omezeno jeho právo klást otázky soudnímu znalci MUDr. J. H. Dále poukázal na rozporuplnost závěru o bezvědomí poškozeného, nedostatečné objasnění průběhu pádu poškozeného a polohy jeho těla po pádu. Obecné soudy se nezabývaly osobou poškozeného ani tím, zda poškozený mluvil pravdu či nikoli. V novém hlavním líčení poškozeného již nevyslechly přesto, že na jeho výslechu trval. Byla čtena pouze jeho výpověď. Stěžovatel se domnívá, že soudce Mgr. V. M. v průběhu stáže na Vrchním soudu v Praze mohl ovlivnit odvolací senát. Z tohoto důvodu žádal spoluobžalovaný R. E. o odročení jednání za účelem vyvolání rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o odnětí a přikázání věci Vrchnímu soudu v Olomouci. Odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl a rozhodl. V neposlední řadě stěžovatel namítl, že ačkoli žádal, aby dovolání bylo projednáno ve veřejném zasedání za jeho účasti, proběhlo bez jeho účasti. Má za to, že jeho jednání, ke kterému se přiznal, lze právně kvalifikovat pouze jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 TrZ. Na závěr poukázal na údajné nesrovnalosti, týkající se vedení spisu v tom směru, že některé zprávy ve spise chybí (např. zpráva o stavu poškozeného, kterou předběžně slíbil vypracovat lékař z JIP pro potřeby Policie ČR), některé listiny jsou ve spise dvakrát a jeho dopisy adresované soudci Mgr. V. M. byly do spisu založeny dodatečně a nejsou očíslovány a zažurnalizovány.

K výzvě Ústavního soudu, podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Městský soud v Praze odkázal na stěžovatelem napadená rozhodnutí. Námitky uplatněné v ústavní stížnosti stěžovatel uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně, odvolacím soudem i Nejvyšším soudem ČR. Stejné námitky uplatnil stěžovatel i v řízení o povolení obnovy řízení. Námitky směřují výlučně do hodnocení provedených důkazů nalézacím soudem, s nimiž se však ztotožnil soud odvolací i Nejvyšší soud ČR. Navrhl ústavní stížnost zamítnout.

Vrchní soud v Praze v obecné rovině uvedl, že uznání viny jen na základě pouze nepřímých důkazů není vyloučeno, pokud tyto důkazy tvoří takový řetězec, že jiný závěr, než závěr o vině, je vyloučen. Stěžovatelem navrhovaná doplnění dokazování neakceptoval, neboť měl skutkový stav za dostatečně prokázaný. Z poukazu na nekvalitní posudek o duševním stavu spoluodsouzeného R. E. není zřejmé, jak by mohl tento posudek ovlivnit rozhodnutí o vině stěžovatele. Nařčení, že soudce Mgr. V. M. svou přítomností na Vrchním soudu v Praze ovlivňoval rozhodnutí odvolacího senátu, pokládá za nesmyslné. V podrobnostech odkázal na napadená rozhodnutí a navrhl ústavní stížnost odmítnout.

Nejvyšší soud ČR odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Stěžovatel opřel své dovolání o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) TrŘ, ale v odůvodnění uvedl, že v dané věci nebyly správně zhodnoceny důkazy a skutková zjištění, proto právní kvalifikace neodpovídala zjištěným důkazům. Dovolací námitky stěžovatele zpochybňovaly správnost a úplnost provedeného dokazování a postup soudů při hodnocení provedených důkazů. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení z hlediska věrohodnosti a úplnosti, však neupravuje hmotné právo, z něhož je odvozen označený dovolací důvod. Tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo i jiných skutečností podle norem hmotného práva. Ke stejnému závěru dospěl i Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02. K námitce stěžovatele, vytýkající jeho neúčast v dovolacím řízení, odkázal na ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) TrŘ ve spojení s § 265i TrŘ. Vzhledem k tomu, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo, navrhl ústavní stížnost odmítnout.

Městské státní zastupitelství v Praze uvedlo, že stěžovatel se cestou ústavní stížnosti snaží o mírnější posouzení a překvalifikování jeho jednání na trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 TrZ a z toho vyplývající snížení trestu. Rozsudek soudu prvního stupně byl opakovaně přezkoumáván, přičemž nebyly shledány žádné závady jak v postupu orgánů činných v trestním řízení v rámci přípravného řízení, tak v rámci rozhodování v řízení před soudem. Rozhodnutí obecných soudů jsou důvodná a zákonná.

Vrchní státní zastupitelství v Praze, stejně jako Nejvyšší státní zastupitelství ČR, se vzdalo postavení vedlejšího účastníka.

Z obsahu spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 1 T 10/02, bylo zjištěno, že soud prvního stupně ve věci poprvé rozhodl rozsudkem ze dne 13. 12. 2002. Tento rozsudek byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 8 To 7/03. Důvodem zrušení byla žádost obžalovaného R. E., který po zatčení požádal, podle § 306a TrŘ, o opětovné projednání této trestní věci před soudem, neboť předcházející řízení bylo proti němu vedeno jako proti uprchlému. Po provedeném dokazování rozhodl soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 5. 2003, sp. zn. 1 T 10/02, tak, jak je shora uvedeno.

Ústavní stížnost byla podle rozvrhu práce, platného v době podání ústavní stížnosti, přidělena soudci zpravodaji JUDr. Pavlu Varvařovskému, který byl v té době soudcem čtvrtého senátu Ústavního soudu. Po změně rozvrhu práce, vyvolané zánikem jeho mandátu, byl s účinností od 29. 3. 2004 pověřen rozhodováním v projednávané věci jako soudce zpravodaj JUDr. František Duchoň, soudce prvního senátu Ústavního soudu. Podle § 4 odst. 1 platného rozvrhu práce (srov. www.usoud.cz) musí být předmětná ústavní stížnost projednána v senátu, v němž je zařazen soudce zpravodaj, jemuž byla věc přidělena, přičemž tato věc je nadále vedena pod původní spisovou značkou. Z toho důvodu je ústavní stížnost nyní projednávána v prvním senátu Ústavního soudu.

Po prostudování spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 1 T 10/02, přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů, s přihlédnutím k argumentům uplatněným v ústavní stížnosti a po zvážení všech okolností projednávané věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel napadl hodnocení provedených důkazů obecnými soudy a domáhal se, aby Ústavní soud přezkoumal jejich závěry vztahující se ke skutkovým zjištěním. Staví tak Ústavní soud do pozice další instance v systému soudnictví, která mu nepřísluší, neboť je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nepřísluší mu přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů. Do rozhodovací pravomoci obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud neshledal, že by v projednávané věci došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.

Pokud jde o konkrétní námitky stěžovatele, uvedené v ústavní stížnosti, nelze se ztotožnit s jeho námitkou, že skutek nebyl prokázán, skutková zjištění nebyla správně zhodnocena. Obecné soudy zjistily skutkový stav věci bez důvodných pochybností. Z jejich rozhodnutí vyplývá, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou a jakými právními úvahami se řídily, když posuzovaly prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Pro svá rozhodnutí o vině a trestu měly dostatek nepřímých důkazů (např. výpovědi svědků, znalecké posudky a další důkazy), které tvořily nepřerušený řetězec, z něhož vyplynul závěr o vině stěžovatele. Rozhodnutí vyčerpávajícím a přezkoumatelným způsobem odůvodnily.

Pokud jde o neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů (např. vyšetřovacího pokusu, znaleckého posudku ohledně poškozeného, vyžádání zdravotnické dokumentace poškozeného, revizního znaleckého posudku z odvětví forenzní biomechanika a dalších důkazů), Ústavní soud odkazuje na svoji konstantní judikaturu, z níž vyplývá, že obecné soudy nemají povinnost provést veškeré stěžovatelem navržené důkazy, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů je dostatečný a svůj postup zdůvodnily. V projednávaném případě soud prvního stupně zamítl stěžovatelem navržené důkazy, neboť je považoval za nadbytečné (č. l. 799 spisu). Ani odvolací soud neshledal potřebu doplnit dokazování o stěžovatelem navržené důkazy, neboť soud prvního stupně zjistil skutkový stav v rozsahu, který je potřebný pro rozhodnutí (č. l. 864 spisu). Neprovedením stěžovatelem navržených důkazů nedošlo k porušení jeho ústavně zaručených práv. Pro úplnost je vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces neobsahuje právo stěžovatele domáhat se provedení důkazů v podobě revizního znaleckého posudku z odvětví forenzní biomechanika za situace, kdy soud již důkaz znaleckým posudkem tohoto druhu provedl a není důvod pochybovat o správnosti takového znaleckého posudku. K té části znaleckého posudku, týkající se bezvědomí poškozeného, kvůli které stěžovatel požadoval revizní znalecký posudek, soud nepřihlížel, neboť přesahovala odbornost znalce.

K tvrzení stěžovatele o nekvalitně provedeném znaleckém posudku o duševním stavu spoluodsouzeného R. E. lze jen ve stručnosti poznamenat, že sloužil jako podklad pro rozhodnutí o vině a trestu R. E., nikoli stěžovatele. Pokud by ústavní stížnost nebyla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, musel by ji Ústavní soud v této části odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

Tvrzení stěžovatele o omezení jeho práva klást otázky soudnímu znalci MUDr. J. H. v průběhu hlavního líčení, konaného dne 28. 5. 2003, se nezakládá na pravdě. Jak je patrno z protokolu o hlavním líčení z uvedeného dne (č. l. 747 a 750 spisu), stěžovateli bylo umožněno klást soudnímu znalci otázky a stěžovatel tohoto práva využil. Pouze byl soudem napomenut pro nevhodné chování v jednací síni, neboť se dohadoval se znalcem o jeho odpovědích na otázky a užíval výrazů, "že bude klást otázky tak, aby se znalec nemohl vymlouvat....".

Taktéž námitka, že nebyla splněna podmínka pro čtení protokolu o výslechu poškozeného, který nebyl v novém hlavním líčení vyslechnut, je nepřípadná. Poškozený nebyl vyslechnut z důvodu dlouhodobé nepřítomnosti (čtyř měsíců) na území České republiky, neboť v období od 20. 4. 2003 do 15. 8. 2003 absolvoval jazykový kurz ve Velké Británii. V hlavním líčení dne 23. 4. 2003 byly přečteny protokoly o jeho výpovědi, provedené v přípravném řízení (č. l. 223 - 229 spisu) a v hlavním líčení dne 11. 11. 2002 (č. l. 518 - 520 spisu). Výslechu poškozeného v přípravném řízení byl přítomen obhájce stěžovatele JUDr. M. E. a v hlavním líčení byl výslechu přítomen, kromě obhájkyně stěžovatele, která kladla poškozenému otázky, také sám stěžovatel. Z uvedeného je zřejmé, že podmínky pro čtení výpovědi poškozeného, stanovené v § 211 odst. 2 písm. a) TrŘ, byly splněny a k porušení stěžovatelem namítaných práv nedošlo.

Tvrzení stěžovatele o údajném ovlivnění odvolacího senátu soudcem Mgr. V. M. v průběhu jeho stáže na odvolacím soudu, je postaveno pouze na subjektivní domněnce stěžovatele. Soudce V. M. sice působil na Vrchním soudu v Praze, ale nikoli v rámci odvolacího senátu 8 To. Na rozhodování o odvolání stěžovatele se nepodílel, což je patrno i z protokolu o veřejném zasedání (č. l. 844 spisu). V působení soudce Mgr. V. M. na Vrchním soudu v Praze nelze spatřovat ani splnění podmínek pro vyloučení soudců odvolacího senátu z důvodu podjatosti (§ 30 TrŘ), ani důležité důvody pro odnětí a přikázání věci Vrchnímu soudu v Olomouci, jak požadoval R. E. Navíc nelze přehlédnout, že námitku podjatosti odvolacího soudu, resp. soudců odvolacího senátu, ani stěžovatel ani R. E. ve veřejném zasedání o odvolání neuplatnili. Žádost R. E. o odročení veřejného zasedání z důvodu podání žádosti na delegaci nelze považovat za námitku podjatosti a nebránila dokončení veřejného zasedání a rozhodnutí o odvolání. Pro úplnost je namístě uvést, že důvody pro odnětí a přikázání věci neshledal ani Nejvyšší soud ČR.

Ani námitka stěžovatele, že v dovolacím řízení bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání, ačkoli s projednáním dovolání v neveřejném zasedání nesouhlasil, není opodstatněná. Ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) TrŘ upravuje výjimku z veřejného zasedání, kterou je, mimo jiné, i rozhodování Nejvyššího soudu ČR podle § 265i TrŘ. V projednávané věci Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl, podle § 265i odst. 1 písm. b) TrŘ, jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b TrŘ. Proto, v souladu s označenými ustanoveními trestního řádu, rozhodl v neveřejném zasedání. Při projednávání dovolání postupoval Nejvyšší soud ČR v souladu s trestním řádem. K porušení tvrzených ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo.

Poslední oblast námitek, napadající nesrovnalosti ve spise (údajně chybějící zprávy, přebývající zprávy, neočíslované osobní dopisy soudci Mgr. V. M. apod.), postrádá jakoukoli ústavně právní relevanci. Proto se jimi Ústavní soud nezabýval. Obdobný závěr Ústavní soud učinil i ve vztahu k tvrzení, že písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně není totožné s ústním odůvodněním. Pro úplnost je možno doplnit, že ve spise Městského soudu v Praze, sp. zn. 1 T 10/02, se nenacházejí žádné neočíslované listy nebo písemnosti. Všechny listinné podklady jsou řádně očíslovány, tedy i dopisy stěžovatele soudci Mgr. V. M.

Napadenými rozhodnutími nebyl porušen zákaz libovůle (čl. 2 odst. 3, 4 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, 3 Listiny) ani základní právo na řádný a spravedlivý proces, stejně jako nebyla porušena ani základní práva či svobody označená stěžovatelem. V návaznosti na výše

uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. června 2005


Ivana Janů předsedkyně I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.