IV. ÚS 1499/17
IV.ÚS 1499/17 ze dne 18. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti JUDr. Milana Tripese, předsedy Krajského soudu v Českých Budějovicích, sídlem České Budějovice, Zátkovo nábřeží 10/2, zastoupeného JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem, sídlem České Budějovice, náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. února 2017 č. j. 16 Kss 5/2016-120, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a ministra spravedlnosti, sídlem Praha 2 - Nové Město, Vyšehradská 424/16, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. května 2017, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

II. Shrnutí řízení před kárným soudem

2. Stěžovatel je soudcem a předsedou Krajského soudu v Českých Budějovicích. Rozhodnutím Nejvyššího správního soudu (dále též "kárný soud") ze dne 15. února 2017 č. j. 16 Kss 5/2016-120 byl podle § 19 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů, uznán vinným, že zaviněně porušil povinnosti předsedy soudu a ohrozil důvěru ve spravedlivé rozhodování soudů, čímž spáchal kárné provinění podle § 87 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění zákona č. 314/2008 Sb. Od uložení kárného opatření podle § 88 odst. 3 zákona o soudech a soudcích kárný soud upustil.

3. Kárného provinění se měl stěžovatel dopustit tím, že v souvislosti se vznikem nového soudního oddělení 44 INS na obchodním úseku Krajského soudu v Českých Budějovicích vydal opatření ze dne 29. prosince 2015 sp. zn. Spr 1644/2015, jímž s odkazem na § 42 odst. 4 zákona o soudech a soudcích přidělil s účinností od 11. ledna 2016 celkem 1521 věcí napadlých jinému soudnímu oddělení a uvedených v příloze tohoto opatření do senátu 44 INS pod vedením JUDr. Jany Hrabové, aniž by toto své opatření, které ke dni přerozdělení věcí nebylo zveřejněno, promítl do rozvrhu práce jako mimořádný nápad do senátu 44 INS a aniž by tuto faktickou změnu rozvrhu práce na rok 2016 předem projednal se soudcovskou radou, čímž odňal účastníky předmětných již probíhajících soudních řízení jejich zákonnému soudci. Své pochybení napravil po seznámení se s právním názorem Vrchního soudu v Praze vysloveným v usnesení ze dne 20. června 2016 č. j. VSPH 963/2016-B-30 pouze ve vztahu k věci vedené pod sp. zn. 44 INS 17439/2014 (původně 28 INS 17439/2014) tak, že opatřením ze dne 24. června 2016 sp. zn. Spr 794/2016, změnil své opatření ze dne 29. prosince 2015 sp. zn. Spr 1644/2015, a věc vedenou pod sp. zn. 44 INS 17439/2014 (původně 28 INS 17439/2014) přidělil zpět soudci JUDr. Miroslavu Veselému do oddělení 28 INS. Ve vztahu k ostatním 1520 věcem nicméně nepodnikl žádné kroky ke konvalidaci svého opatření.

4. Nejvyšší správní soud poukázal na znění § 42 odst. 4 první věty zákona o soudech a soudcích, podle níž jednou přidělená věc zásadně nesmí být odňata soudci, kterému byla přidělena. Rozvrhem práce pro příští kalendářní rok nebo změnou rozvrhu práce nesmí být dotčeno rozdělení věcí provedené před účinností nového rozvrhu práce či změny rozvrhu práce. Přerozdělení již rozdělených věcí lze provést jen výjimečně, a to z důvodů stanovených v druhé větě uvedeného ustanovení a vždy jen jedním z těchto dvou kvalifikovaných způsobů. Naopak je nepřípustné tak činit jakýmkoliv jiným způsobem, zejména rozhodnutím předsedy či místopředsedy soudu nemajícím charakter vydání nového rozvrhu práce či změny stávajícího rozvrhu práce.

5. Stěžovatel byl subjektivně přesvědčen, že když jako předseda soudu v souvislosti s vydáním nového rozvrhu práce přerozdělí již přidělené věci svým opatřením vydaným mimo rámec tohoto rozvrhu práce, jedná v souladu se zákonem. Podkladem pro toho subjektivní přesvědčení byla jednak dosavadní zřejmě "od nepaměti" aplikovaná praxe na příslušném krajském soudu, jež byla obecně akceptována a nebylo v ní nikým, zejména ne příslušným místopředsedou, který v daném případě podklady pro předsedu připravoval, ani soudcovskou radou spatřováno nic problematického. Stěžovatel si navíc podle svých slov nedovedl rozumně představit, že by rozsáhlý soubor zhruba půl druhého tisíce přerozdělovaných věcí uvedl v rozvrhu práce.

6. Uvedené důvody shledal kárný soud obecně postačujícími pro přesvědčení o správnosti objektivně nezákonného postupu, což by znamenalo, že jednání stěžovatele nelze považovat za zaviněné ani z nevědomé nedbalosti. Je totiž zřejmé, že dlouhodobé praktikování určitého postupu, na němž není obecně shledáváno nic problematického, který není nijak relevantně zpochybňován a jenž je činěn v dobré víře v to, že je správný, může a často zcela pochopitelně bude tím, kdo jej praktikuje, považován za zákonný. Přesto se předmětné jednání může stát zaviněným v okamžiku, kdy se předseda soudu dozví informace, jež jej mají přimět k vážné pochybnosti a z toho plynoucí hlubší úvaze o tom, zda dosud praktikovaný postup je správný, přičemž sám neučiní žádné další kroky k řešení situace. V nyní projednávaném případě měl stěžovatel dostat takovýto signál v podobě důkladně vyargumentovaného právního názoru Vrchního soudu v Praze vysloveného v usnesení č. j. 2 VSPH 963/2016-B-30.

7. K těsnému překročení hranice mezi jednáním sice objektivně protizákonným, avšak nezaviněným, a jednáním nevědomě nedbalým, mělo podle kárného soudu dojít právě tím, že se stěžovatel cítil být vázán tímto právním názorem pouze v konkrétní věci. Vrchní soud v Praze jej přitom nevyslovil nijak mimochodem, zkratkovitě či vedle řady jiných důvodů pro zrušení napadeného rozhodnutí soudu prvoinstančního. Naopak formuloval jasný, jednoznačný a vcelku podrobně vyargumentovaný právní názor. V okamžiku, kdy se stěžovatel seznámil s tímto právním názorem, měl jej nejen respektovat v konkrétní věci, ale i reflektovat ve věcech obdobných. Nebylo nezbytné, aby jej v obdobných věcech také bez dalšího a takříkajíc otrocky respektoval. Bylo však třeba, aby si učinil závěr, zda se s ním ztotožňuje, a podle toho učinit patřičná opatření. Pro případ, že by se s právním názorem neztotožnil, měl být jasně postaven důvod, proč k takovému závěru dospěl. Stěžovatel se neměl spokojit jen se svým vnitřním přesvědčením neopřeným o žádnou hlubší analýzu, že rozhodnutí vrchního soudu je ojedinělým excesem. Tento svůj názor měl naopak důkladně konzultovat přinejmenším v rámci krajského soudu, lépe však v širších kruzích odborné veřejnosti v oblasti procesního práva, a na základě toho zvolit jasný a právně důkladně vyargumentovaný postup, ať již jakýkoliv. Měl a mohl rozpoznat, že právní názor vrchního soudu je takové povahy, že by se jím měl důkladněji zabývat.

8. Nejvyšší správní soud upustil od uložení kárného opatření. Ve svých úvahách zohlednil velmi nízkou míru zavinění kárného jednání a nejednotu správní praxe v rozhodné právní otázce, jakož i skutečnost, že předseda soudu fakticky postupoval při vydání svého opatření způsobem v určitém ohledu dosti podobným tomu, jak by býval měl správně postupovat podle objektivního práva. Z hlediska obsahového, tedy z hlediska důvodnosti a férovosti provedeného přerozdělení věci, nelze stěžovateli ničeho vytknout. Nešlo o žádnou manipulaci, účelové jednání či o snahu některého ze soudců zvýhodnit, nýbrž o opatření zákonné a rozumné, vedené snahou o zajištění přiměřeně rychlého postupu v řízení pro pokud možno všechny dotčené účastníky řízení. Největší deficit oproti požadovanému standardu bylo třeba spatřovat ve "vnější transparenci" opatření, které nebylo navenek komunikováno způsobem, jakým je komunikován rozvrh práce a jeho změna, a tudíž nebylo dostupné zájemcům z řad veřejnosti či účastníků řízení dálkovým přístupem.

III. Argumentace stěžovatele

9. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že kárné řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů je podle aktuální zákonné úpravy pouze jednostupňové, v důsledku čehož nelze napravit pochybení kárného soudu v řádném přezkumném řízení. Má za to, že pouze dvouinstanční řízení může stěžovateli zajistit naplnění jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Ostatně veškerá řízení, která se týkají kárné odpovědnosti ať již příslušníků bezpečnostního sboru, notářů či advokátů vždy podléhají soudnímu přezkumu, a to i za situace, kdy kárné řízení vedené stavovskými komorami je dvouinstanční. Samotný zákon o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, v původním znění, rovněž upravoval kárné řízení jako řízení dvouinstanční, postavené na principu apelace.

10. K porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces mělo dojít i z toho důvodu, že kárný senát učinil nesprávné skutkové a právní závěry. Zatímco rozvrh práce určuje rozdělení věcí do budoucna, přerozdělení již napadlých věcí je opatřením zpětným, které se týká věcí již napadlých. V takovém případě není věcí veřejnou, kdo bude takovou věc rozhodovat a jakých účastníků řízení se týká. Není třeba, aby došlo ke změně rozvrhu práce či rozhodnutí soudcovské rady. Postup, který zvolil stěžovatel, byl navíc dostatečně transparentní. Nešlo o žádný zákulisní krok, neboť s ním byly detailně seznámeny všechny dotčené osoby, počínaje příslušným místopředsedou, přes stávající soudce insolvenčního úseku, až po nově nastupující soudkyni s tím, že o věci byla informována též soudcovská rada.

11. Přestože je stěžovatel přesvědčen, že při přerozdělení již napadlých věcí postupoval v souladu se zákonem, i kdyby připustil porušení svých povinností, v žádném případě nejednal zaviněně. Jeho postup odpovídal praxi aplikované na příslušném krajském soudu "od nepaměti". Na usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 2 VSPH 963/2016-B-30 sice zareagoval pouze v jednom případě a zbývajících 1520 věcí ponechal přerozdělené dosavadním způsobem, učinil tak ovšem s ohledem na svůj právní názor na správnost jím zvoleného postupu, když uvedené rozhodnutí považoval za judikatorní exces. Následná činnost či nečinnost podle jeho přesvědčení nemohla nic změnit na tom, že jeho postup nebyl zaviněný.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná (ze strany stěžovatele byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tedy možné přistoupit k posouzení její opodstatněnosti.

V. Vlastní posouzení

13. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a napadeným rozhodnutím, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

14. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

15. V dané věci přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí z hlediska možného porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na spravedlivý proces. Zabýval se přitom dvěma základními okruhy námitek. První se týkal požadavku dvojinstančnosti řízení. Podle stěžovatele napadené rozhodnutí neobstojí, neboť jej nebylo možné napadnout zákonem stanoveným opravným prostředkem. Ostatními námitkami je zpochybňována správnost skutkových zjištění a jejich právního hodnocení.

16. Otázkou, zda z ústavního pořádku plyne požadavek dvojinstančnosti kárného řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů se Ústavní soud podrobně zabýval v nálezu ze dne 29. září 2010 sp. zn. Pl. ÚS 33/09 (N 205/58 SbNU 827; 332/2010 Sb.). V něm dospěl k závěru, že Ústava ani Listina právo na odvolání vůbec negarantují a že kárné řízení není trestním řízením ve smyslu Úmluvy a má disciplinární povahu. Právo na odvolání v trestních věcech podle čl. 2 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě, které navíc není absolutní a obsahuje řadu výjimek, se proto na kárné řízení se soudci nevztahuje (srov. též nález ze dne 5. září 2016 sp. zn. I. ÚS 2617/15, body 29 až 38). Ústavní soud v dané věci neshledává žádný prostor pro odlišné posouzení této otázky.

17. Pokud jde o námitky ohledně správnosti závěrů kárného soudu, Ústavní soud připomíná své dřívější závěry, podle nichž rozvrh práce musí obsahovat transparentní předem stanovená obecná pravidla pro určení konkrétního soudce nebo soudců v senátu, kteří budou ve věci rozhodovat, pravidla pro jejich zastupování v případě jejich důvodné krátkodobé absence či podjatosti i pravidla pro přerozdělování věcí pro případ dlouhodobé absence soudce. Tato pravidla se vztahují na prvotní přidělení věci i na případné následné přerozdělení téže věci. Jen takový výklad § 41 až 45 zákona o soudech a soudcích je ústavně konformní. Rozvrh práce tudíž nemůže rozhodnutí o přidělení či přerozdělení věci přenechat na soudním funkcionáři. Takové uspořádání by ohrožovalo nezávislost soudců a důvěru veřejnosti v soudní moc a zbavovalo účastníky řízení účinné ochrany proti účelové manipulaci. Soudce, který byl povolán na základě takového rozhodnutí soudního funkcionáře, není zákonným soudcem ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny [viz nález ze dne 15. června 2016 sp. zn. I. ÚS 2769/16, bod 41, nebo nález ze dne 27. června 2017 sp. zn. Pl. ÚS 22/16, bod 37].

18. Pakliže kárný soud provedl výklad § 44 odst. 2 zákona o soudech a soudcích, podle něhož mohlo dojít k přerozdělení věcí v souvislosti se vznikem nového soudního oddělení pouze prostřednictvím rozvrhu práce, a nikoliv pouhým opatřením předsedy soudu, jde nepochybně o výklad odpovídající výše uvedeným závěrům Ústavního soudu, jemuž z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout. To samozřejmě platí i pro navazující hodnocení, že se stěžovatel svým postupem dopustil porušení uvedeného zákonného ustanovení.

19. Zůstává tak posoudit způsob, jakým se kárný soud vypořádal s otázkou zavinění. Stěžovatel se v dané věci neměl dopustit kárného provinění samotným přidělením předmětných věcí formou opatření předsedy soudu, nýbrž tím, že následně adekvátně nereagoval na výklad plynoucí z usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 2 VSPH 963/2016-B-30. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí přitom vyplývá, že kárný soud považoval tento případ za hraniční. Ústavní soud v tomto řízení neposuzuje věcnou správnost jeho hodnocení, nýbrž se jím zabývá pouze z hledisek možného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. V tomto ohledu považuje za stěžejní, že kárný soud předmětný závěr náležitě odůvodnil, přičemž v jeho závěrech nelze spatřovat žádný kvalifikovaný exces, jenž by opodstatňoval závěr o porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Lze tedy uzavřít, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody.

20. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. července 2017

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.