IV. ÚS 149/04
IV.ÚS 149/04 ze dne 1. 7. 2004


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV. ÚS 149/04







Ústavní soud rozhodl dne 1. července 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Pavla Rychetského a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti S. H. zastoupeného JUDr. Ing. V. L. advokátem proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2004, čj. 32 Odo 968/2003-284, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 4. 2004 sp. zn. 14 Co 100/2003, a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 11. 2002 č. j. 20 C 207/99-173, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou včas stěžovatel navrhuje zrušení výše označených rozsudků obecných soudů, protože řízení před nimi byla zatížena výraznou procesní vadou plynoucí z opomenutí procesního předpisu, čímž byl stěžovatel dotčen na svém právu na spravedlivý proces podle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž na právu na zákonného soudce ve smyslu článku 38 Listiny ve spojení s článkem 90 Ústavy. V rozporu se zákonem č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, žalobce podal návrh na zahájení řízení o vydání bezdůvodného obohacení před pravomocným skončením řízení o zrušení rozhodčího nálezu. Protože řízení ve věci bezdůvodného obohacení nemohlo z důvodu překážky věci rozsouzené začít, měl soud dle názoru stěžovatele řízení zastavit, což však neučinil. Žalobce měl po zrušení rozhodčího nálezu podat k soudu návrh na pokračování v řízení, ve kterém měl pokračovat senát, jenž rozhodl o neplatnosti rozhodčího nálezu, anebo se měl domáhat určení rozhodce soudem, měla-li věc být rozhodnuta v rozhodčím řízení. V doplnění návrhu, které Ústavnímu soudu došlo dne 12. 5. 2004, stěžovatel namítá, že jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Dne 10. 6. 2004 Ústavní soud obdržel doplnění ústavní stížnosti, v němž stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 83/03, týkající se překážky věci pravomocně rozhodnuté, jakožto podmínky řízení, k níž soud přihlíží kdykoli během řízení a která je pro svou neodstranitelnost důvodem pro zastavení řízení.

Z vyžádaných spisů Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 20 C 207/99 a 19 C 72/98 zjistil Ústavní soud následující:

Dne 14. 7. 1997 uzavřel stěžovatel se zhotovitelem smlouvu o dílo, jejíž součástí byla rozhodčí doložka. Dne 2. 12. 1997 podal zhotovitel návrh na vydání rozhodčího nálezu o zaplacení částky 463 680,-- Kč představující hodnotu dodaného stavebního materiálu a provedených prací, které stěžovatel neuhradil. Ve věci byl dne 21. 12. 1997 vydán mezitímní rozhodčí nález, kterým byl základ žalobního nároku uznán za opodstatněný, a dne 10. 2. 1998 konečný rozhodčí nález, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 356 425,60 Kč. Následně stěžovatel podal u Okresního soudu Plzeň-město návrh na zrušení rozhodčích nálezů; tento soud rozsudkem ze dne 7. 4. 1999, č. j. 19 C 72/98-72, oba rozhodčí nálezy zrušil. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 2. 12. 1999, sp. zn. 12 Co 941/99, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Aniž by vyčkal pravomocného rozhodnutí ve věci zrušení rozhodčích nálezů, podal zhotovitel dne 19. 10. 1999 u téhož nalézacího soudu žalobu na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 376 369,-- Kč, bude-li soudem zjištěno, že smlouva o dílo nebyla uzavřena platně. V odůvodnění svého podání uvedl, že rozsudek o zrušení rozhodčích nálezů dosud nenabyl právní moci. Při ústním jednání proběhnuvším dne 5. 6. 2000 před nalézacím soudem obě strany shodně oznámily, že netrvají na rozhodčí doložce, a zároveň bylo konstatováno, že oba rozhodčí nálezy byly pravomocně zrušeny dne 6. 1. 2000. Usnesením ze dne 9. 5. 2001, č. j. 20 C 207/99-61, prvoinstanční soud řízení zastavil a věc postoupil rozhodci J. K., neboť dospěl k závěru, že je platná jak smlouva o dílo, tak i rozhodčí doložka. V podaném odvolání stěžovatel namítal, že věc patří do pravomoci soudu, a to konkrétně do pravomoci senátu 19 C, který měl v řízení pokračovat podle ustanovení § 34 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 26. 7. 2001, sp. zn. 14 Co 506/2001, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění konstatoval, že v přezkoumávané věci se nejedná o řízení podle ustanovení § 34 zákona č. 216/1994 Sb., nýbrž o klasické občanskoprávní řízení o vydání bezdůvodného obohacení, přičemž podmínky podle ustanovení § 106 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř") jsou splněny, protože strany při jednání před nalézacím soudem prohlásily, že rozhodčí doložka je neplatná a že se necítí být jí vázány. Námitka, že věc má být projednána v řízení před rozhodci, nebyla uplatněna při prvním úkonu ve věci samé. Prvoinstanční soud rozsudkem ze dne 31. 1. 2002 uložil stěžovateli uhradit zhotovitelem požadovanou částku. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 17. 6. 2002, sp. zn. 14 Co 438/2002, odvoláním napadený rozsudek zrušil z důvodu nepřezkoumatelenosti rozsudku v části týkající se odstoupení stěžovatele od smlouvy o dílo a věc nalézacímu soudu vrátil k dalšímu řízení. Dále odmítl námitky stěžovatele, že věc měla být projednána v senátě 19 C s tím, že rozhodčí nálezy nebyly zrušeny z důvodů uvedených v ustanovení § 31 písm. a) ani b) zákona č. 216/1994 Sb. Nalézací soud ve svém rozsudku ze dne 22. 11. 2002, č. j. 20 C 207/99-173, zopakoval, že byly splněny podmínky podle ustanovení § 106 o.s.ř. pro vedení řízení před soudem a dále se pak zabýval smlouvou o dílo a zhotoviteli přiznal tutéž částku jako v předchozím svém rozhodnutí. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 14 Co 100/2003, rozhodnutí prvoinstančního soudu jako věcně správné potvrdil. Stěžovatel přípustnost svého dovolání dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. s poukazem na vady řízení, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a současně nesouhlasil s posouzením platnosti smlouvy o dílo. Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 3. 2004 sp. zn. 32 Cdo 968/2003 dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl. Nepřípustnost podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) spatřoval ve skutečnosti, že se nejednalo o změnu výroku rozhodnutí ve věci samé, nepřípustnost dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. opřel o skutečnost, že soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku. Otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) rovněž neshledal.

K výzvě Ústavního soudu se vyjádřila samosoudkyně Okresního soudu Plzeň-město a uvedla, že v daném případě byly splněny obě podmínky uvedené v ustanovení § 106 odst. 1 o.s.ř., za nichž věc projedná soud, přičemž zákon č. 216/1994 Sb. na věc nedopadá, a proto nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou.

Ústavní soud nejprve zkoumal zda, jsou splněny podmínky pro to, aby věc mohla být podrobena jeho přezkumu, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je dílem nepřípustná pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), a dílem zjevně neopodstatněná.

K základním zásadám ovládajícím řízení o ústavních stížnostech patří zásada subsidiarity, podle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, podle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice (srov. III. ÚS 117/2000). Subsidiarita ústavní stížnosti souvisí i se zásadou minimalizace zásahů do pravomoci ostatních orgánů veřejné moci. Vždy je nutno dát přednost zjednání nápravy uvnitř soustavy obecných soudů, nejde-li o situaci upravenou v ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost tedy představuje poslední prostředek k ochraně ústavně zaručených lidských práv a svobod, který je namístě teprve tehdy, jestliže všechny předchozí kontrolní mechanismy v rámci obecného soudnictví selžou a ochrana jinou cestou není možná.

Námitka stěžovatele o existenci překážky věci rozsouzené, pro kterou měl soud řízení zastavit, nemohla mít před Nejvyšším soudem naději na úspěch, protože pro tvrzení takové skutečnosti není dovolání použitelné. Opravným prostředkem, který občanský soudní řád v této situaci poskytuje, je žaloba pro zmatečnost, jíž lze napadnout pravomocný rozsudek odvolacího soudu, jestliže v téže věci bylo již dříve zahájeno řízení či dokonce pravomocně rozhodnuto [§ 229 odst. 2 písm. a), b) o.s.ř.], případně žalobu odůvodnit ustanovením § 229 odst. 1 písm. a) o.s.ř, domnívá-li se stěžovatel, že projednávaná věc nepatří do pravomoci soudů, ale rozhodce. Se zřetelem na výše vyloženou zásadu subsidiarity měl stěžovatel nejprve využít totoho opravného prostředku; pokud by mu nebylo vyhověno a jestliže by byl stále přesvědčen, že mu byl odňat zákonný soudce v rozporu s článkem 38 odst. 1 Listiny, měl se teprve poté obrátit na Ústavní soud se svou ústavní stížností.

Stěžovatel v doplnění své ústavní stížnosti napadá usnesení Nejvyššího soudu, které i v kopii přiložil, avšak jeho zrušení výslovně nežádá. Přesto Ústavní soud věren jím prosazované zásadě oproštění se od přílišného procesního formalismu toto rozhodnutí přezkoumal. S tvrzením stěžovatele, že ve věci byly dány podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., se Ústavní soud nemůže ztotožnit. Není sporu o tom, že ve věci bylo původně rozhodnuto usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 9. 5. 2001 č. j. 20 C 207/99-61, kteréžto usnesení se liší od rozsudku později vydaného, je však třeba upozornit, že nebylo rozhodováno ve věci samé, tj. o vydání bezdůvodného obohacení, ale tímto usnesením bylo řízení zastaveno a věc postoupena rozhodci. Pokud jde o přípustnost dovolání z hlediska věci samé, nelze mít poté vydané rozsudky nalézacího soudu ze dne 31. 1. 2002, č. j. 20 C 207/99-142, a ze dne 22. 11. 2002, č. j. 20 C 207/99-173, za rozdílné, a tedy podřaditelné pod ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř. Rozhodným momentem, pro posouzení rozhodnutí jako odlišujícího se od přechozího, je zjištění, zda práva a povinnosti účastníků řízení týkající se věci samé doznala změn ve výroku později vydaného rozsudku, což v této věci neplatí, neboť v obou případech nalézací soud stěžovateli uložil povinnost uhradit zhotoviteli částku ve výši 376 369,-- Kč s úrokem z prodlení 26 % ročně ode dne 17. 12. 1997 do zaplacení. Z uvedeného důvodu byla ústavní stížnost v této části shledána zjevně neopodstatněnou.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel nevyužil žaloby pro zmatečnost, čímž nevyčerpal všechny efektivní procesní prostředky v rámci soustavy obecných soudů, a že jeho výhrady k usnesení Nejvyššího soudu jsou zjevně neopodstatněné, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., jako zčásti nepřípustnou a zčásti zjevně neopodstatněnou odmítl.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 1. července 2004

JUDr. Miloslav Výborný předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.