IV. ÚS 1486/17
IV.ÚS 1486/17 ze dne 31. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 31. května 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Michaela Marka, zastoupeného Mgr. Josefem Zemanem, advokátem se sídlem Žižkova 498, 541 01 Trutnov, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. února 2017 č. j. 24 Co 30/2017-325 a proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 21. listopadu 2016 č. j. 12 P 208/2002-306, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově, jako účastníků řízení a 1) Zuzany Dvořákové Rodrové a 2) Kristýny Dvořákové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Stěžovatel (dále rovněž "otec") v ústavní stížnosti napadá obě v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, která podle jeho názoru porušila jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina").

II.

Jak se zjišťuje z napadených rozhodnutí, Okresní soud v Trutnově ve věci Kristýny Dvořákové rozhodl v pořadí druhým rozsudkem o návrhu otce na snížení výživného tak, že s účinností od 27. 4. 2015 snížil dosavadní výši výživného z částky 5 500,- Kč měsíčně na částku 4 500,- Kč měsíčně (výrok I) a tím změnil rozsudek Okresního soudu v Trutnově o výživném ze dne 4. 3. 2015 č. j. 12 P 208/2002-175 (výrok II).

Okresní soud na základě pokynů odvolacího soudu doplnil dokazování výslechem otce, zjištěním jeho dřívějších pracovních pozic, zaměstnání nabízených úřadem práce s ohledem na možnosti otce vykonávat nabízené práce a tedy dosahovat reálných výdělků. Po přehledu výsledků dokazování, které se zaměřilo zejména na výdělkové možnosti a schopnosti otce, okresní soud provedené důkazy zhodnotil a konstatoval, že otec není evidován od roku 2004 jako uchazeč o zaměstnání, kdy následně zahájil samostatnou výdělečnou činnost; ta však byla ukončena v září 2005. Od této doby je otec střídavě evidován buď jako osoba bez zdanitelných příjmů, nebo jako osoba setrvávající na dlouhodobém pobytu v cizině. Takto je evidován od dubna 2008 do současné doby. Od dubna 2015 přibyla otci další vyživovací povinnost k narozené dceři.

V současné době otec žije na Slovensku se svou partnerkou, pracuje na zkrácený čtyřhodinový pracovní úvazek s hrubou mzdou ve výši 230 EUR. Jiné zaměstnání si otec nehledal.

Okresní soud po provedeném dokazování nevyhověl návrhu otce na snížení výše výživného na částku 2 500,- Kč měsíčně, neboť podle jeho zjištění si otec aktivně nehledá zaměstnání, které by mu umožnilo hradit určené výživné, přičemž v přehledu internetových nabídek je zřejmý dostatek volných vhodných pracovních míst v bezprostředním okolí místa bydliště otce, a to jak pro osoby se zdravotním omezením, tak i bez něj. Okresní soud s přihlédnutím k současně vykonávanému zaměstnání otce dospěl k závěru, že otec by byl schopen jako řidič či dělník (což jsou jím nyní zastávané profese) dosahovat příjmu v minimální výši 16 500,- Kč čistého měsíčně, přičemž z tohoto příjmu by měl být na dceru Kristýnu schopen platit částku 4 500,- Kč měsíčně.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a konstatoval, že soud prvního stupně respektoval všechna zákonná a judikatorní hlediska týkající se posouzení reálných výdělečných a majetkových poměrů a schopností otce ve smyslu § 913 o. z., přičemž správně a úplně v tomto ohledu zjistil skutkový stav věci a vyvodil z něj i odpovídající právní závěr.

III.

Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se skutkovým zjištěním zejména soudu prvního stupně a tvrdí, že tento soud (stejně jako později i soud odvolací) při svém rozhodování dostatečným způsobem nepřihlédly k jeho nedobrému zdravotnímu stavu, který prokazoval jím předloženými lékařskými zprávami a nevzaly v úvahu "poukazy na vyšetření", které soudu předložil u jednání dne 21. 11. 2016. Tím podle názoru stěžovatele došlo k porušení práva na spravedlivý proces spočívajícímu v tzv. opomenutých důkazech a k porušení jeho procesních práv, neboť soud prvního stupně stěžovatele "nepoučil o neunesení důkazního břemene" v projednávané věci. Oba soudy tak prý rozhodly zcela v rozporu se skutkovým stavem, nevypořádaly se s důkazy předloženými stěžovatelem a porušily tak i závěry Ústavního soudu, které se touto problematikou zabývají (např. nálezy ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/052, ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 521/05 a řada dalších (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
IV.

Ústavní soud nejprve ověřil, že ústavní stížnost splňuje náležitosti, předpoklady a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla podána oprávněnou osobou a včas.

Ústavní soud se zabýval projednávanou ústavní stížností z hlediska tvrzeného porušení ústavnosti (tedy z hlediska porušení čl. 36 odst. 1 Listiny), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavněprávní judikaturou bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování skutkového stavu a hodnocení provedených důkazů, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Vzhledem ke svému postavení vůči soudům obecným není Ústavní soud oprávněn zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých důkazů ani přehodnocovat zjištění, která byla na základě provedeného dokazování obecnými soudy učiněna. Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů svým vlastním, a to ani tehdy, pokud by mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další.

V ústavní stížnosti stěžovatel uplatňuje zejména námitky týkající se způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy a z nich vyvozovaných skutkových zjištění ohledně výdělkových možností a schopností stěžovatele a tudíž i možnosti schopnosti plnit zákonnou vyživovací povinnost k dnes již zletilé dceři, která se dosud není schopna sama živit, neboť v době rozhodování soudů se řádně připravovala na studium na vysoké škole. I přes tvrzený ústavněprávní rozměr jde především o polemiku se závěry obecných soudů, která staví Ústavní soud do role třetí instance, která mu však nepřísluší. Stěžovatel měl možnost uplatnit prostředky k obraně svého práva a skutečnost, že civilní soudy na základě provedeného dokazování přesto dospěly k rozhodnutí, se kterým se neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Přesvědčení stěžovatele o pochybeních obecných soudů přitom Ústavní soud nesdílí.

Těžiště argumentace stěžovatele spočívá v nesouhlasu s tím, jak obecné soudy vyhodnotily jeho výdělkové možnosti a schopnosti, které odhadly na částku přibližně 16 500,- Kč měsíčně, neboť shodně neuvěřily tvrzením stěžovatele o nemožnosti dosažení lepšího výdělku z důvodů tvrzených zdravotních problémů. Oba soudy se podrobně zabývaly jeho dřívějším i aktuálním pracovním zařazením a vzaly v úvahu i výsledky lékařských zpráv o aktuálním zdravotním stavu stěžovatele. Prvostupňový soud zcela správně poukázal na skutečnost, že stěžovatel je schopen si hradit lékařskou péči v zahraničí v hotovosti, přičemž není příjemcem žádných sociálních dávek a příspěvků. Odvolací soud v návaznosti na stěžovatelem předložené poukazy na lékařské vyšetření konstatoval, že z těchto listin nelze dovozovat nic jiného, než skutečnost, že stěžovateli je umožněno podrobit se odborným lékařským vyšetřením, přičemž případné závěry z takových vyšetření vyplývající nelze do budoucna jakkoli předjímat, či dokonce hodnotit. Není tedy pravdou, že by se soudy nevypořádaly s tvrzeními otce a jím navrženými důkazy. V žádném ohledu nelze hovořit o opomenutých důkazech, resp. o extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními obou soudů a jimi vyvozeným právním závěrem.

Při určování výše výživného soudy správně vycházely nikoliv z otcem fakticky deklarovaného příjmu, ale z příjmu, který odpovídá jeho výdělkovým možnostem a schopnostem.

Ústavní soud uzavírá, že z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že při svém rozhodování o návrhu stěžovatele na snížení výživného vycházely obecné soudy ze standardního pojetí institutu výživného a kritérií pro jeho určení. Nezabývaly se izolovaně pouze faktickými příjmy každého z rodičů, ale jejich majetkovou situaci hodnotily komplexně a s ohledem na výdělkové možnosti a schopnosti každého z nich. Důvody, pro které by učiněné závěry, ať již z hlediska provedeného dokazování nebo z hlediska interpretace a aplikace tzv. podústavních právních předpisů, bylo nutné označit za zcela neodůvodněné, excesivní či svévolné, Ústavní soud nenalezl. Podstatným skutkovým okolnostem obecné soudy věnovaly odpovídající pozornost, rozvedly, podle kterých zákonných ustanovení postupovaly, adekvátně vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a svá rozhodnutí také srozumitelně a přezkoumatelným způsobem odůvodnily.

Vzhledem k tomu, že kvalifikované pochybení, relevantní z hlediska ústavněprávního přezkumu a způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelem namítaných práv, Ústavní soud nezjistil, odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.