IV. ÚS 1476/07
IV.ÚS 1476/07 ze dne 4. 5. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 4. května 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti H. W., zastoupené JUDr. Lambertem Halířem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kroftova 1, proti rozsudkům Okresního soudu v Karviné sp. zn. 17 C 199/99 ze dne 17. 8. 2006 a Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 11 Co 21/2007 ze dne 28. 2. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatelka svou včas podanou ústavní stížností napadla, s tvrzením porušení práv zaručovaných články 11 odst. 4 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v řízení zahájeném k žalobě stěžovatelky (vlastnice pozemku), opírající se o ustanovení § 135c občanského zákoníku, směřující proti Ředitelství silnic a dálnic ČR, na odstranění stavby (potrubí sloužícího ke svodu povrchových vod, uloženého v zemi na jejích pozemcích) a uložení dalších povinností žalované.

Napadenými rozhodnutími - rozhodnutím soudu I. stupně ve výrocích o meritu věci, potvrzených soudem odvolacím - bylo rozhodnuto s podrobným zdůvodněním tak, že I. bylo soudem zřízeno věcné břemeno ve prospěch České republiky jako vlastníka stavby, spočívající v právu užívání části pozemků stěžovatelky, tak jak je v rozhodnutí specifikováno, II. žalované byla stanovena povinnost zaplatit stěžovatelce jako náhradu za zřízení věcného břemene částku 2.100,- Kč, III. žaloba, aby žalované byla stanovena povinnost zdržet se jakéhokoliv odvádění dešťových vod na pozemky stěžovatelky byla zamítnuta, IV. žaloba, aby žalované byla stanovena povinnost zdržet se používání stávajícího potrubí sloužícího ke svodu povrchových vod do přírodní nádrže na pozemku stěžovatelky byla zamítnuta a pod body V. - VIII. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Proti těmto rozhodnutím podala stěžovatelka ústavní stížnost, v níž obsáhle, obdobně jako v souběžně podaném dovolání, polemizuje se závěry obecných soudů, které sice provedly správná skutková zjištění (neoprávněná stavba žalovaného na jejích podzemcích), nicméně podle stěžovatelky postupovaly nesprávně, pokud jde o vypořádání vzájemných vztahů vlastníka pozemku a neoprávněného stavebníka, v rozporu se zásadou nedotknutelnosti vlastnického práva aplikovaly ustanovení § 135c občanského zákoníku, jehož výklad, s důrazem na prioritní ochranu práv vlastníka, dále podává a domáhá se zrušení napadených rozhodnutí.

Souběžně s ústavní stížností, jak již uvedeno, podala stěžovatelka, s obdobnou argumentací jako v ústavní stížnosti, proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu shora označenému také dovolání. O tomto dovolání rozhodl v mezidobí Nejvyšší soud rozsudkem sp. zn. 22 Cdo 5459/2007 ze dne 2. 2. 2010 tak, že dovolání, pokud směřovalo do výroku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně ve výroku pod bodem IV., jako nepřípustné odmítl, ve zbývající části rozsudek odvolacího soudu a ve stejném rozsahu i rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Za uvedeného stavu, kdy věc v převážné části není pravomocně skončena a vrací se do stádia řízení před soudem I. stupně, tak v poměru k výrokům rozsudku soudu I. stupně uvedeným pod body I. až III., V. až VIII. zatím nejsou vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práva, které zákon připouští (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.) a tudíž je třeba v uvedeném rozsahu ústavní stížnost považovat za nepřípustnou. Proto byla v této části jako taková podle § 43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona odmítnuta.

Ústavní stížnost směřující proti zbývající části napadených rozsudků obecných soudů pak Ústavní soud posoudil jako neopodstatněnou, neboť zásah do práv, jichž se stěžovatelka dovolává, zbývajícím výrokem zjištěn nebyl. V obecné rovině lze jistě s názory stěžovatelky, zdůrazňující ochranu práv vlastníka pozemku při aplikaci ustanovení § 135c občanského zákoníku, souhlasit, pokud však obecné soudy při hledání nejúčelnějšího řešení vypořádání vztahů mezi účastníky přihlížely a hodnotily související okolnosti případu (např. fakt, že odvodňovat dotčený úsek silnice je naprosto nezbytné, jakož i délku trvání existence neoprávněné stavby a další) nelze jim protiústavní postup vytýkat. Obecné soudy, zejména soud I. stupně, dle přesvědčení Ústavního soudu v potřebném rozsahu logickým a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným, způsobem vyložily důvody, které vedly k závěru ústícímu k zamítavému výroku uvedenému pod bodem IV. rozsudku soudu I. stupně Na odůvodnění napadených rozhodnutí v uvedeném rozsahu, v návaznosti na to, co již bylo uvedeno ve zrušujícím rozhodnutí dovolacího soudu, tak lze odkázat a zároveň také připomenout roli Ústavního soudu, jenž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, zhodnocení dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn "přehodnocovat" a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však, pokud jde o předmětný výrok, jak shora naznačeno, zjištěn nebyl a proto v této části byla ústavní stížnost jako neopodstatněná odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. května 2010

Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.