IV. ÚS 1473/16
IV.ÚS 1473/16 ze dne 2. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 2. března 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti JUDr. Anny Haisové, zastoupené JUDr. Alešem Pillerem, advokátem se sídlem Veselá 237/37, 602 00 Brno, proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 5. dubna 2016 č. j. 14 C 113/2015-67, za účasti Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníka řízení a 1) Dany Doležalové, 2) Michaely Doležalové a 3) Veroniky Doležalové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka (dále rovněž "žalobkyně") v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví usnesení označenému rozsudku pro údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina" (každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu), čl. 37 odst. 3 Listiny (každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení), čl. 38 odst. 2 Listiny (každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům; veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem), čl. 40 odst. 2 Listiny (každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena), čl. 90 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava" (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům; jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy), čl. 95 odst. 1 Ústavy (soudce je při rozhodování vázán zákonem, je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem), čl. 96 odst. 1 Ústavy (jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon; rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně), a čl. 6 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (zakotvující právo na spravedlivý proces).

II.

Z napadeného rozsudku se zjišťuje, že Okresní soud Brno-venkov (dále též "nalézací soud") v právní věci žalobkyně proti žalovaným: 1) Daně Doležalové, 2) Michaele Doležalové a 3) Veronice Doležalové o zaplacení částky 7 198,- Kč s příslušenstvím pod bodem I výroku žalobu proti všem žalovaným zamítl v plném rozsahu a pod bodem II výroku žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení.

Okresní soud konstatoval, že v roce 2010 žalobkyně uzavřela s první žalovanou (jako zákonnou zástupkyní druhé a třetí žalované) smlouvu o právní pomoci ve věci exekuce pro běžné a dlužné výživné v té době nezletilých žalovaných ad 2) a ad 3). Za tuto právní pomoc byla sjednána smluvní odměna (vymožené náklady exekučního řízení podle vyhl. č. 484/200 Sb., navýšené o DPH). První žalované žalobkyně sdělila, že náklady řízení se před soudem přiznávají podle vyhlášky č. 484/2000 Sb.

Ze zálohové faktury č. 120700016 ze dne 10. 4. 2012 nalézací soud zjistil, že žalobkyně celkově vyúčtovala za právní pomoc částku 61 698,- Kč, včetně DPH. Vyúčtování došlo žalované ještě před skončením exekučního řízení, neboť žalobkyně dopisem ze dne 8. 3. 2012 odstoupila od smlouvy o poskytování právní pomoci pro ztrátu důvěry. Žalované uhradily částku 54 500,- Kč, zbytek odmítly uhradit. Nalézací soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná především z toho důvodu, že odměna advokátky (žalobkyně) nebyla vypočítána v souladu s tehdy platnou vyhláškou č. 484/200 Sb., neboť ve smlouvě o právní pomoci bylo dohodnuto, že odměna bude smluvní. I když soud blíže nezkoumal oprávněnost vysokého počtu účtovaných úkonů (celkem 14), i tak účtovaná částka podle jeho zjištění převyšuje částku, na kterou by měla žalobkyně nárok, o 28 814,- Kč (namísto 32 884,- Kč účtovala žalobkyně celkem 61 698,- Kč).

Závěrem nalézací soud zdůraznil, že zápočet pohledávky žalobkyně, na který použila žalobkyně vymožené dlužné výživné na nezletilé děti, odporuje zákonu (§ 97 odst. 3 zákona o rodině). I když se částečně u již zletilé Michaely Doležalové jednalo o výživné za dobu, kdy již byla zletilá, i tak k uzavření dohody s Michaelou o zápočtu nedošlo, proto je rovněž v případě Michaely Doležalové celý zápočet nezákonný.

Z těchto důvodů nalézací soud žalobu zamítl.

III.

Stěžovatelka nesouhlasí s právním názorem nalézacího soudu, že nebyla oprávněna požadovat nedoplatek "palmární odměny ve výši 7 198,- Kč" po druhé a třetí žalované, neboť podle jejího názoru za obě, v té době nezletilé dcery, uzavřela smlouvu o právní pomoci jejich matka, jako jejich zákonná zástupkyně.

Porušení svých procesních práv shledává stěžovatelka rovněž v postupu nalézacího soudu, který stěžovatelku prý neseznámil se stanoviskem žalované Dany Doležalové k vyúčtované částce za právní pomoc v exekučním řízení. Tentýž soud prý rovněž nerozhodl o námitce promlčení vznesené stěžovatelkou k nesprávnému vyúčtování namítanému první žalovanou v jejím dopise stěžovatelce. Nalézacímu soudu stěžovatelka dále vytýká, že jako důkaz v projednávané věci použil trestní rozsudek, který v době rozhodování okresního soudu dosud nebyl pravomocný. Podle názoru stěžovatelky na uvedený občanskoprávní spor soud nesprávně aplikoval ustanovení tehdy platného § 97 odst. 3 zákona o rodině, i když se prý citované ustanovení na stěžovatelku, jako na advokátku, nevztahuje.

Závěrem stěžovatelka navrhuje zrušení napadeného rozsudku a "vrácení věci Okresnímu soudu Brno-venkov k novému řízení s tím, že jí budou přiznány náklady tohoto řízení v souladu s vyhláškou č. 177/1996 Sb. v platném znění k rukám jejího právního zástupce, včetně uhrazeného soudního poplatku do tří dnů od tohoto nálezu".
IV.

Ústavní soud nejprve konstatuje, že podaná ústavní stížnost splňuje náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Při zvážení obsahu námitek stěžovatelky a jejího tvrzení o porušení základních práv a svobod dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti, pokud se stěžovatelka domáhá rovněž toho, aby Ústavní soud rozhodl, že jí mají být Okresním soudem Brno-venkov přiznány náklady řízení, včetně zaplaceného soudního poplatku, jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.

Je nutné zdůraznit, že Ústavní soud již mnohokrát upozornil ve své judikatuře, že není povolán k přezkumu zákonnosti rozhodnutí obecných soudů v rovině podústavního práva, ale jeho úkolem je zajistit, aby napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud tedy není další instancí obecného soudnictví.

Z principu nezávislosti soudů, zakotveného článkem 82 Ústavy, plyne mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů, jejímž odrazem je § 2 odst. 6 trestního řádu. Za situace, kdy je ze strany obecných soudů tato zásada respektována, nepřísluší Ústavnímu soudu nové hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a to ani tehdy, pokud by se Ústavní soud s takovýmto hodnocením neztotožňoval. Tyto závěry zaznívají například v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. června 1994 sp. zn. IV. ÚS 23/93 (všechny judikáty dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a neshledal v něm žádné závady, jež by dosahovaly ústavněprávní dimenze. Odůvodnění rozhodnutí obecného soudu se vypořádává s veškerými důkazy, které jsou pečlivě hodnoceny podle vnitřního přesvědčení soudu. Důkazní závěry jsou založeny na důkladném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, tedy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů.

Ke stěžovatelčině polemice s právními závěry obecného soudu Ústavní soud připomíná, že ani nesprávná resp. jím nesdílená interpretace podústavního práva obecnými soudy zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces. Taková interpretace by mohla být důvodem kasačního rozhodnutí pouze tehdy, pokud by excesivně vybočovala z pravidel logického výkladu nebo z ustálené judikatury a tím zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv (srov. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97). K takovému interpretačnímu pochybení v projednávaném případě dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.

Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 uvedl, že "...k porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."

V projednávaném případě Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal jakékoliv relevantní skutečnosti, naznačující porušení základního práva na spravedlivý proces v tom smyslu, jak je vykládán ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Při celkovém posouzení napadeného rozhodnutí lze konstatovat, že toto rozhodnutí má zákonný podklad, nejeví jakékoliv známky svévole a dostatečně uvádí důvody, na nichž je založeno.

Nad rámec řečeného lze ke konkrétním stěžovatelčiným námitkám dodat:

Stěžovatelka si oproti své pohledávce nezákonně započetla vymožené výživné obou dětí, i když jí muselo být jako advokátce zřejmé, že tento její postup nemá oporu v právních předpisech, resp. že zcela odporuje tehdy platnému ustanovení § 97 odst. 3 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině. Jestliže ohledně započtení pohledávky stěžovatelky oproti výživnému dětí byla uzavřena dohoda, byla tato dohoda ze zákona neplatná. Na tomto závěru nemohla nic změnit ani případná námitka promlčení, vznesená stěžovatelkou.

Konstatování obsahu nepravomocného trestního rozsudku v průběhu řízení před nalézacím soudem nezhoršilo procesní postavení stěžovatelky a nemělo vliv na konečné rozhodnutí ve věci samé, neboť soud z něj nevyvodil žádné skutkové a právní závěry.

Ústavní soud vzal v úvahu i skutečnost, že ústavní stížností je napadán rozsudek, v němž bylo rozhodováno o zaplacení tzv. bagatelní částky ve výši 7 198,- Kč s příslušenstvím, tedy částky, která nedosahuje ani hranice peněžitého plnění, napadnutelné řádným opravným prostředkem (§ 202 odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že rozhodnutí v tzv. bagatelních věcech přezkoumává jen výjimečně v případě, že v postupu soudu shledá znaky extrémní svévole, což však není nyní projednávaný případ. K vymezení obecných kritérií hodnocení zásahu do základních práv v případě tzv. bagatelních věcí lze odkázat na nálezy ze dne 29. 6. 2015 sp. zn. IV. ÚS 566/15, resp. ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13).

Závěrem je třeba uvést, že Ústavní soud nemůže svým rozhodnutím obecnému soudu uložit povinnost, jak má rozhodnout o náhradě nákladů řízení, jak navrhuje stěžovatelka.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) citovaného zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. března 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.