IV. ÚS 1459/17
IV.ÚS 1459/17 ze dne 11. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Mgr. Martina Tunkla, soudního exekutora, Exekutorský úřad Plzeň-město, Palackého náměstí 28, Plzeň, zastoupeného Mgr. Renatou Václavikovou Tunklovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Františkánská 7, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2017 č. j. 12 Co 352/2016-116, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek a k nesprávné aplikaci práva s následkem porušení jeho základních práv a svobod.

Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že usnesením Okresního soudu ve Vyškově ze dne 14. 7. 2009 č. j. 25 Nc 2770/2009-8 byla nařízena exekuce na majetek povinného podle rozhodčího nálezu JUDr. Evy Vaňkové ze dne 22. 4. 2009 č. j. Va 9-26/2009-9 k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 101 089,- Kč s příslušenstvím a nákladů exekuce. Provedením exekuce byl pověřen stěžovatel. Povinný podal návrh na zastavení exekuce, který odůvodnil neplatností rozhodčí doložky; oprávněná vyjádřila se zastavením exekuce souhlas. Vzhledem k uvedenému stěžovatel usnesením ze dne 23. 5. 2016 č. j. 94 EX 9154/09-105 exekuci zastavil a uložil oprávněné povinnost nahradit povinnému na nákladech řízení (nákladech právního zastoupení) částku 6 993,80 Kč. O nákladech exekuce rozhodl tak, že tyto "se určují částkou 15 352,80 Kč; náklady exekuce byly vymoženy v průběhu exekuce." K odvolání povinného byl výrok III. uvedeného usnesení změněn napadeným usnesením Krajského soudu v Brně tak, že se soudnímu exekutorovi náhrada nákladů exekuce nepřiznává.

Nepřiznání nákladů exekuce odůvodnil krajský soud s odkazem na § 89 exekučního řádu. S přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího soudu krajský soud uvedené ustanovení interpretoval tak, že oprávněného lze zavázat povinností nahradit náklady exekuce tehdy, kdy mu lze přičítat zavinění na zastavení exekuce, tedy zejména v případě, že si před podáním návrhu na nařízení exekuce nepočínal s náležitou obezřetností, kterou od něho lze při podání takového návrhu očekávat. V posuzované věci byla důvodem pro zastavení exekuce skutečnost, že rozhodčí nález, podle něhož byla exekuce nařízena, není způsobilým exekučním titulem. Rozhodčí doložka sjednaná účastníky byla shledána neplatnou, pročež rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky neměl k vydání rozhodčího nálezu pravomoc.

V době podání návrhu na nařízení exekuce konstantní judikatura vycházela z toho, že pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu je založena i tehdy, pokud rozhodčí smlouva byla uzavřena, byť neplatně. Ke změně této judikatury došlo až na základě rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013 sp. zn. 31 Cdo 958/2012. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud dovodil, že rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky nemá k vydání rozhodčího nálezu pravomoc a exekuci vedenou na podkladě takového exekučního titulu je nutno zastavit. Za tohoto stavu nelze tedy dovozovat zavinění oprávněné na zastavení exekuce.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadené usnesení krajského soudu ve výroku, jímž nebylo stěžovateli přiznáno právo na náhradu nákladů exekuce, je v rozporu s § 3 odst. 1 exekučního řádu, podle kterého exekutor vykonává exekuční a další činnost za úplatu. Touto úpravou je mimo jiné zabezpečena nezávislost exekutora, která je základním předpokladem jeho nestrannosti při výkonu exekuční činnosti. Z uvedeného ustanovení podle stěžovatele vychází i Ústavní soud ve svých rozhodnutích, když uvádí, že náhrada nákladů exekutora musí být zajištěna. Podle stěžovatele z § 3 odst. 1 exekučního řádu vyplývá, že není možné náhradu nákladů exekuce náležejících exekutorovi odmítnout pro nedostatek procesního zavinění účastníků exekučního řízení na zastavení exekuce. Pokud není odůvodněn závěr, že zastavení exekuce zavinil oprávněný, hradí náklady exekuce exekutorovi vždy povinný. Stěžovatel je přesvědčen, že v žádném případě nebylo možné po něm spravedlivě požadovat, aby tíhu nákladů exekuce nesl sám.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.

V mantinelech výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že neshledává napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně rozporným. Z jeho odůvodnění je zřejmé, že soud se věcí řádně zabýval. Srozumitelně objasnil, z jakých důvodů neshledal zavinění na straně oprávněné, které je podle § 89 věty první exekučního řádu základním předpokladem pro uložení povinnosti k náhradě nákladů exekuce. V posuzované věci se lze ztotožnit s právním názorem krajského soudu, že oprávněné není možno přičítat k tíži, že v době podání návrhu nepředjímala výše popsanou změnu soudní judikatury, k níž došlo až na základě rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 958/2012 (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1500/15, I. ÚS 1219/15, IV. ÚS 599/16 IV. ÚS 2860/15) a svá práva z rozhodčího nálezu realizovala v rámci nuceného vymáhání.

Ústavní soud v této souvislosti připomíná jím aplikovanou zásadu incidentní retrospektivity nových právních názorů, podle níž změna judikatury působí retrospektivně, tj. použije se zpětně i v řízeních zahájených před touto změnou (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1431/16).

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. července 2017

JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.