IV. ÚS 145/04
IV.ÚS 145/04 ze dne 11. 5. 2004


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV. ÚS 145/04







Ústavní soud v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Jiřího Muchy a JUDr. Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti JUDr. Z. A, zastoupeného JUDr. V. V., advokátem AK za účasti Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.1.2004, sp. zn. 29 Odo 568/2003, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25.2.2003, sp. zn. 5 Cmo 687/2000 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10.7.2000, sp. zn. 50 Cm 49/2000, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 4. 2004 a předanou k poštovní přepravě dne 16. 4. 2004 domáhal se stěžovatel zrušení rozhodnutí obecných soudů, tak jak jsou shora uvedena. V ústavní stížnosti rekapituluje průběh sporu, který vedl jakožto žalobce s žalovaným J. T. nalézacímu i odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně přihlížely k opožděně vzneseným námitkám vedlejšího účastníka proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu, což vedlo ke zrušení tohoto směnečného platebního rozkazu a v důsledku toho k porušení stěžovateli ústavně zaručeného ústavního práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Proti usnesení Nejvyššího soudu pak s připomenutím nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 65/93 vznáší námitku odepření spravedlnosti, neboť podle stěžovatelova přesvědčení neměl Nejvyšší soud odmítnout pro opožděnost jeho dovolání, když odvolací soud v písemném vyhotovení svého rozsudku výslovně uvedl v poučení toliko to, že proti jeho rozsudku není odvolání přípustné, avšak nepoučil již (stěžovatele), že má stěžovatel možnost napadnout odvolací rozhodnutí mimořádným opravným prostředkem - dovoláním.

Ústavní soud si vyžádal spis bývalého Krajského obchodního soudu v Praze 50 Cm 49/2000.

Na podkladě skutečností z tohoto spisu zjištěných jakož i na podkladě ústavní stížnosti samotné dospěl Ústavní soud k závěru, že je nutno ústavní stížnost odmítnout, a to zčásti pro její zjevnou neopodstatněnost a zčásti pro její opožděnost.

Rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy provedená stěžovatelem je výstižná. Ze spisu se jednoznačně podává, že Krajský obchodní soud v Praze po provedeném řízení stěžovaným rozsudkem zrušil směnečný platební rozkaz čj. Sm 1078/99-10 ze dne 26. 1. 2000 v celém rozsahu, přičemž toto své rozhodnutí řádným důvodem odůvodnil a účastníky poučil, že proti rozsudku lze podat ve lhůtě stanovené o.s.ř. odvolání. K včasnému odvolání stěžovatele přezkoumal rozsudek soudu prvého stupně Vrchní soud v Praze. O věci jednal odvolací soud naposledy při jednání 25. 2. 2003; jednání byli přítomni stěžovatel i jeho právní zástupce; odvolací soud svým rozsudkem rozsudek soudu nalézacího potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V protokolu o tomto jednání je v závěru uvedeno, že bylo soudem sděleno stručné odůvodnění a poučení o odvolání a dovolání. Písemné vyhotovení rozsudku soudu druhého stupně v poučení o opravných prostředcích omezuje se na větu "Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné.". Dovolání do rozhodnutí odvolacího soudu, jež bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatele 24. 3. 2003, podal stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce dne 21. 5. 2003. Naříkaným usnesením odmítl dovolací soud dovolání jako opožděné.

Ústavní soud především musel se vypořádat s námitkou stěžovatele dovolávající se i citovaného nálezu Ústavního soudu a spočívající v tvrzení, že odvolací soud pochybil, dal-li stěžovateli neúplné poučení o opravných prostředcích proti jeho rozhodnutí, jakož i s námitkou, že Nejvyšší soud odepřel stěžovateli spravedlnost, když vzdor nedostatečnému poučení soudu druhého stupně odmítl se meritorně podaným dovoláním zabývat jen s odkazem na jeho opožděné podání.

Ústavní soud především vyslovuje souhlas s tím závěrem dovolacího soudu, že daná věc musela být posuzována podle občanského soudního řádu ve znění účinném před dnem 1. 1. 2001, neboť tento závěr jednoznačně vyplývá z části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. Závěr o nutnosti aplikovat právě toto procesní právo výslovně uvedený v usnesení Nejvyššího soudu neměl ovšem být pro stěžovatele, který je advokátem, ani pro jeho kvalifikovaného právního zástupce, též advokáta, nikterak překvapivý, neboť v době rozhodování odvolacího i dovolacího soudu zcela odpovídal tehdy již nikterak rozkolísané judikatuře vykládající shora uvedené přechodné ustanovení novely občanského soudního řádu. Nutnosti respektovat procesní úpravu účinnou před 1. lednem 2001 měl si být stěžovatel při střežení svých práv vědom nejen při zvažování lhůty k podání dovolání, ale především v průběhu řízení před odvolacím soudem. Podle v řízení tehdy aplikovatelných ustanovení o.s.ř. měl stěžovatel jako odvolatel před soudem druhého stupně navrhnout, aby v případě potvrzujícího výroku odvolacího soudu připustil tento soud proti svému rozsudku dovolání; jedině při existenci takového návrhu, a to byť by o něm bylo rozhodnuto negativně, za předpokladu závěru dovolacího soudu o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, bylo přípustné dovolání (§ 243 odst. 2 o.s.ř. ve znění účinném před 1. 1. 2001). Z obsahu spisu je patrno, že stěžovatel návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepřednesl, takže při potvrzujícím výroku odvolacího soudu sám přivodil stav, že dovolání přípustné ve věci nebylo. Právě v důsledku tohoto procesního postupu stěžovatele před odvolacím soudem správně odvolací soud omezil svoje poučení na připomenutí toho, že do jeho rozhodnutí nelze podat odvolání, aniž by přitom současně musel výslovně uvádět, že přípustné není ani dovolání. Zpětně je ze spisu nezjistitelné, zda takto věc odvolací soud vysvětlil účastníkům i při závěru ústního jednání, pro rozhodnutí Ústavního soudu nemá však zjišťování této okolnosti žádného významu, neboť nepřípustnost dovolání jednoznačně plyne z procesní úpravy na případ stěžovatele použitelné. Tím se však také stěžovatelova kauza významně odlišuje od věci řešené Ústavním soudem v nálezu sp. zn. III. ÚS 65/93. V tehdy projednávaném případu odvolací soud, ačkoliv změnil rozhodnutí soudu prvého stupně a již tím jednoznačně založil přípustnost dovolání, poučil stěžovatelku o nepřípustnosti opravného prostředku, tedy dal jí při ústním vyhlášení rozhodnutí poučení zcela rozporné s občanským soudním řádem, přičemž toto pochybení nenapravil ani v písemném vyhotovení rozsudku.

Nejvyšší soud nepochybil, když stěžovaným usnesením dovolání stěžovatele odmítl. Zajisté by bylo možno konstatovat, že v odůvodnění svého usnesení mohl se Nejvyšší soud spíše než na opožděnost podaného dovolání soustředit na vyložení toho, že dovolání není přípustné. Tato skutečnost sama o sobě není však způsobilá k založení důvodu pro kasaci usnesení Nejvyššího soudu, neboť i kdyby ke zrušení stěžovaného usnesení došlo, nemohlo by to nic změnit na tom, že by Nejvyšší soud nemohl o dovolání rozhodnout jinak než jeho odmítnutím; toliko odůvodnění by vysvětlovalo nikoli pouze nevčasnost, nýbrž též nepřípustnost uvedeného mimořádného opravného prostředku.

Nutno tedy uzavřít, že ve vztahu k výroku usnesení Nejvyššího soudu je nutno považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.

Pokud pak jde o rozsudek nalézacího a odvolacího soudu musí být považována ústavní stížnost za návrh podaný opožděně.

Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu" je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. V dané věci nepochybně byl stěžovatel oprávněn domáhat se kasace rozsudku odvolacího soudu dovoláním, o jehož přípustnosti by rozhodl dovolací soud, avšak to jedině za podmínky, že by v rámci odvolacího řízení vznesl návrh na připuštění dovolání. Stěžovatel takový návrh nevznesl, přesto však dovolání podal. Jestliže odvolatel podal nepřípustné (a navíc i opožděné) dovolání, což správně vyústilo v rozhodnutí Nejvyššího soudu o jeho odmítnutí, bylo by možno z hlediska úvahy o tom, zda stěžovatel vyčerpal či nevyčerpal procesní prostředky poskytované mu zákonem k ochraně práva uzavřít tuto úvahu tak, že nikoli, neboť podal-li stěžovatel nepřípustné i opožděné dovolání, nastává situace stejná, jako kdyby dovolání nepodal vůbec. Stěžovatel však nebyl povinen navrhovat připuštění dovolání a Ústavní soud proto vede k odmítnutí ústavní stížnosti ve vztahu k rozsudkům nalézacího a odvolacího soudu nikoli její nepřípustnost, ale její opožděnost. V dané věci byl rozsudek Vrchního soudu v Praze doručen stěžovatelovu právnímu zástupci dne 24. 3. 2003. Tento rozsudek nebylo již možno žádným opravným prostředkem napadnout, a proto ústavní stížnost proti němu i předcházejícímu prvostupňovému rozsudku měla být podána do 60 dnů od jeho doručení, den doručení podle tehdy účinného zákona o Ústavním soudu v to počítaje. Byla-li ústavní stížnost předána k poštovní přepravě až dne 16. 4. 2004 stalo se tak dávno po uplynutí lhůty kogentně a neprominutelně stanovené § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v nyní účinném znění ani Sdělení Ústavního soudu, jež bylo publikováno pod č. 32/2003 Sb., nic nemůže na opožděnosti podané ústavní stížnosti změnit. Bod druhý uvedeného sdělení, jakož i citované ustanovení zákona o Ústavním soudu, dopadal a dopadá totiž toliko na případy, v nichž dovolací soud meritorně napadené rozhodnutí přezkoumává, nebo na případy, kdy dovolací soud dovolání bez meritorního přezkumu napadeného rozhodnutí odmítne jen proto, že neshledá důvod ke svému vlastnímu závěru o tom, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; v posléze v uvedeném případě existuje totiž až do rozhodnutí dovolacího soudu nejistota, zda bude dovolání shledáno přípustným nebo zda naopak dojde k jeho odmítnutí právě a jen proto, že se Nejvyšší soud jako soud dovolací neztotožní s přesvědčením dovolatele o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce; naopak žádná taková nejistota o výsledku dovolacího řízení z povahy věci není dána tam, kde k odmítnutí dovolání dochází z důvodu ať už jeho opožděného podání, nebo proto, že dovolání je výslovně zákonem považováno za nepřípustné. V posuzované věci bylo podáno jak nepřípustné, tak opožděné dovolání, takže důsledkem jeho podání nemohlo být prodloužení lhůty k podání ústavní stížnosti. Opačný závěr připouštějící prodloužení této lhůty i v případě podání nepřípustného či nevčasného dovolání vedl by k rozvratu právní jistoty nastolené mezi účastníky řízení před obecnými soudy rozhodnutími, jež jsou již dávno pravomocná. Opožděné podání ústavní stížnosti vylučuje meritorní přezkum stěžovaných rozsudků obecných soudů, takže námitkami v ústavní stížnosti obsaženými nemohl se Ústavní soud zabývat.

Vzhledem k závěru Ústavního soudu o zjevné neopodstatněnosti resp. opožděnosti podané ústavní stížnosti nevyzýval Ústavní soud účastníky řízení ani vedlejší účastníky -v řízení před obecnými soudy žalovaného - k podání vyjádření, neboť jakékoliv stanovisko těchto subjektů řízení před Ústavním soudem nemohlo by přinést do rozhodování Ústavního soudu nic nového.

Z vyložených důvodů proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podanou ústavní stížnost jako návrh dílem zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a dílem jako návrh podaný opožděně podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně 11. května 2004

JUDr. Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.