IV. ÚS 1444/17
IV.ÚS 1444/17 ze dne 18. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 18. července 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnost: a) J. P. a b) nezl. K. P., zastoupeného J. P., jako zákonným zástupcem, oba právně zastoupeni Mgr. Jarmilou Túryovou, advokátkou se sídlem U Stadionu 157/4, 266 01 Beroun, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2017 č. j. 70 Co 42/2017-582 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. listopadu 2016 č. j. 50 P 282/2014-465, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení a 1) Z. B. a 2) Městské části Praha 5, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví usnesení označených rozhodnutí a tvrdí, že předmětná rozhodnutí porušila jejich základní práva, a to právo na ochranu osobnosti a na respektování rodinného života (čl. 10 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina" a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny), právo na rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny) a právo nejlepšího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o právech dítěte). Podle názoru stěžovatelů došlo napadenými rozhodnutími rovněž k porušení principu jejich právní jistoty a předvídatelnosti soudních rozhodnutí (ve smyslu čl. 1 Ústavy České republiky).

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:

Obvodní soud pro Prahu 5 ve věci péče o nezletilého K. P. (narozeného XXX, dále rovněž "nezletilý", resp. "stěžovatel ad b/ návrhu), syna matky Z. B. a otce J. P. v řízení o úpravě poměrů nezletilého a o úpravě styku rozhodl tak, že nezletilého svěřil do střídavé péče obou rodičů, přičemž střídavou péči upravil tak, že do péče matky nezletilého svěřil po dobu tří kalendářních týdnů a do péče otce po dobu jednoho kalendářního týdne. Dále rozhodl o místě předání nezletilého, o výši výživného obou rodičů (otec je povinen platit na výživu nezletilého částku 6 000,- Kč měsíčně a matka částku 2 000,- Kč měsíčně) a upravil styk s nezletilým v průběhu vánočních a velikonočních svátků a prázdnin.

Obvodní soud tak rozhodl s odkazem mimo jiné též na závěry soudem nařízeného znaleckého posudku, přičemž dospěl k závěru, že nelze vyhovět návrhu matky na svěření nezletilého do její výlučné péče s široce upraveným stykem s otcem nezletilého ani návrhu otce na svěření nezletilého do rovnocenné střídavé péče v režimu střídání jednoho týdne.

Městský soud v Praze k odvolání obou rodičů nezletilého změnil odvoláním napadený rozsudek obvodního soudu jen ve výrocích o výživném a o místě předání nezletilého, a to tak, že místem předání bude místo faktického bydliště toho z rodičů, do jehož péče se nezletilý předává a výživné se otci stanoví ve výši 4 000,- Kč a matce částkou 1 400,- Kč měsíčně. Důvodem změny výše výživného byl přepočet celkové doby péče otce o nezletilého v průběhu kalendářního měsíce oproti matce a výše výdělků z překladatelské činnosti matky.

III.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti a v jejím doplnění ze dne 30. 6. 2017 zpochybňují závěry znaleckého zkoumání soudem ustanovených znalkyň MUDr. Růžičkové a PhDr. Fabíkové a jejich doporučení týkající se asymetrické střídavé péče a tvrdí, že jejich zjištění údajně vykazují "prvky svévole, porušení povinnosti nestrannosti při vypracování znaleckého posudku a povinnosti řádně provést znalecký úkon, neboť jejich zjištění jednoznačně straní širší péči vedlejší účastnice řízení o nezletilého, a to bez adekvátních podkladů, resp. sdělení na základě jakého úsudku tak činí". K jejich závěrům staví do příkrého protikladu závěry posudku znalce doc. PhDr. et PhDr. Radka Ptáčka, Ph.D., MBA, který byl vypracován z podnětu otce dítěte. Tyto odlišnosti stěžovatelé podrobně rozebírají s tím, že názory znalce doc. Ptáčka podporují stanovisko otce dítěte o vhodnosti rovnocenné střídavé péče o nezletilého. Stěžovatelé tvrdí, že matka dítěte se přestěhováním do místa vzdáleného od dosavadního bydliště obou rodičů snaží o výlučné rozhodování o výchově nezletilého, aniž prý přitom přihlíží k jeho zájmům a zájmům otce na rovnocenné participaci na výchově nezletilého.

Oběma obecným soudům stěžovatelé vytýkají údajně nepřiměřenou délku řízení. Dále tvrdí, že napadená rozhodnutí nemají oporu v provedeném dokazování, tyto soudy prý při svém rozhodování nerespektovaly nejlepší zájem nezletilého dítěte a jeho právo na rodinný život, nezabývaly se námitkami otce k otázkám položeným znalcům, podle jeho přípisu ze dne 10. 5. 2016, nezabývaly se rovněž ani závěry znalce doc. Ptáčka, ale předložený posudek hodnotily jen jako listinný důkaz.

Nad rámec dosavadních skutkových okolností projednávané věci stěžovatelé uvádějí, že v březnu roku 2017 se otci narodil další syn, přičemž i tato okolnost prý vede k závěru o nezbytnosti vytvářet s nezletilým, jako s jeho polorodým bratrem, ucelenou rodinu.

Závěrem stěžovatelé navrhují odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
IV.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávané věci se zabýval především oprávněností nezletilého stěžovatele ad b) podat ústavní stížnost v projednávané věci za situace, v níž byl nezletilému v průběhu řízení před obecnými soudy ustanoven opatrovník - Městská část Praha 5. Je-li v řízení o úpravě výchovných poměrů rodičů k nezletilým dětem pro střet zájmů ustanoven nezletilému opatrovník, rodič dítěte nadále nevykonává jeho zákonné zastoupení; ustanovený opatrovník se stává právním zástupcem nezletilého, jenž sám v řízení pro nedostatek procesní způsobilosti jednat nemůže.

Otázkou procesního zastupování nezletilých stěžovatelů jejich rodiči či jen jedním z nich v řízení o ústavních stížnostech proti rozhodnutím obecných soudů se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již zabýval. Připustil možnost podat ústavní stížnost jménem nezletilého, resp. v jeho zastoupení jedním ze zákonných zástupců pouze v případech, ve kterých nehrozí kolize zájmů rodiče s nezletilým. To však není případ rozhodování o úpravě výchovných poměrů rodičů k nezletilým dětem. V těchto případech dospěl Ústavní soud k závěru, že právní úprava řízení o ústavní stížnosti v zákoně o Ústavním soudu [§ 72 odst. 1 písm. a)] vylučuje, aby ústavní stížnost byla podána jménem či ve prospěch jiné osoby, a to i v případě, jde-li o nezletilého. V takovém případě Ústavní soud nahlíží na ústavní stížnost nezletilého (zastoupeného rodičem) jako na návrh podaný někým zjevně neoprávněným (shodně srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2224/14 ze dne 9. 12. 2014, usnesení sp. zn. II. ÚS 492/15 ze dne 10. 6. 2015, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1522/15 ze dne 13. 8. 2015, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1950/15 ze dne 9. 9. 2015, usnesení sp. zn. IV. ÚS 626/16 ze dne 22. 3. 2016 a další dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). Shodně přistupoval Ústavní soud i v nyní projednávané věci a ústavní stížnost nezletilého K. P., zastoupeného otcem - J. P., odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.

Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nezletilého stěžovatele z důvodu nenaplnění podmínek řízení, které by ji činily meritorně projednatelnou, Ústavní soud považoval za nadbytečné činit procesní úkony k ustanovení opatrovníka pro řízení o nyní projednávané ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením § 29 o. s. ř. Lze oprávněně předpokládat, že zájmy nezletilého dítěte jsou permanentně sledovány orgánem sociálně právní ochrany dětí, v daném případě Městskou částí Praha 5.

V.

Formálně bezvadný návrh na zrušení obou napadených rozhodnutí, podaný oprávněným a řádně zastoupeným otcem dítěte, Ústavní soud přezkoumal z hlediska tvrzeného porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je polemika stěžovatele se skutkovými a právními závěry rozhodnutí soudů obou stupňů, v nichž oba soudy v souladu se závěry znaleckého zkoumání soudem ustanovených znalkyň dospěly k závěru, že nejvhodnějším pro nezletilého bude asymetrická střídavá péče s rozsahem a četností střídání péče upravenou již rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5.

Ústavní soud v této souvislosti považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto vlastního hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů ve vztahu k nezletilému dítěti.

Úkolem Ústavního soudu v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), resp. zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna (srov. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13).

Ústavní soud v projednávané věci nezjistil v postupu obecných soudů žádné protiústavní deficity. Rozhodnutí napadená ústavní stížností jsou náležitě odůvodněna a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Z odůvodnění rozhodnutí též vyplývá, že rozsah střídavé péče k nezletilému byl stanoven soudem s přihlédnutím k zájmu nezletilého, zároveň však se zohledněním jeho věku a možnostem obou rodičů nezletilého přebírat ho do své péče s ohledem na vzdálenost obou jejich bydlišť.

Ústavní soud nad rámec výše uvedeného považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí absolutně konečných a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z ustanovení § 909 občanského zákoníku, který možnou změnu rozhodnutí podmiňuje změnou poměrů. Během nadcházejícího časového období se projeví, zda oba rodiče jsou schopni dostát v plném rozsahu rodičovským povinnostem takovým způsobem, aby v takto nastaveném modelu péče nezletilý všestranně prospíval. Určujícím faktorem nebude vyměřený rozsah péče, tedy stránka kvantitativní, ale stránka kvalitativní, tedy jak oba rodiče budou schopni na výchově svého dítěte vzájemně kooperovat, docházet k vzájemně přijatelným kompromisům při oboustranném respektu k nezastupitelnosti rodičovských úloh.

Jestliže stěžovatel poukazuje i na údajně nepřiměřenou délku soudního řízení v předmětné věci, je třeba připomenout, že v nyní projednávané věci jsou předmětem řízení již ve věci vydaná rozhodnutí obecných soudů, nikoliv otázka průtahů v řízení, neboť v takovém případě by musel být uplatněn i zcela odlišný petit ústavní stížnosti. Za daného procesního stavu předmětné věci se proto Ústavní soud namítanými průtahy vůbec nemohl zabývat (srovnej k tomu např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2194/16, II. ÚS 2052/16). Námitka již neexistujících průtahů vznesená v době podání ústavní stížnosti, tedy již po právní moci napadených rozhodnutí, nemůže být ostatně důvodem kasace meritorních rozhodnutí.

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti mimo pořadí, tedy v době co nejkratší, aniž by o tom vydával samostatné rozhodnutí, a aniž by považoval za nutné rozhodovat o návrhu stěžovatele na odklad napadených rozhodnutí, neboť k takovému postupu, vzhledem k posouzení ústavní stížnosti, neshledal důvod.

Na základě těchto důvodů Ústavní soud mimo ústavní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. července 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.