IV. ÚS 1436/13
IV.ÚS 1436/13 ze dne 14. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladana Janovského, zastoupeného JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 710/57, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 4192/2011-381 ze dne 20. února 2013, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 15 Co 242/2011-323 ze dne 6. června 2011 a proti usnesení Okresního soudu v Chebu č. j. 16 Nc 4305/2003-271 ze dne 13. ledna 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny a na porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Chebu sp. zn. 16 Nc 4305/2003 Ústavní soud zjistil, Okresní soud v Chebu usnesením č. j. 16 Nc 4306/2003-271 ze dne 13. ledna 2011 poté, co jeho předchozí rozhodnutí o rozvrhu odvolací soud zrušil, rozhodl v exekučním řízení zahájeném na návrh stěžovatele proti povinné Obci Prameny (dále jen "povinná") o rozvrhu rozdělované podstaty 10.000.000,- Kč tak, že bude uhrazena pohledávka ustanovené soudní exekutorky JUDr. Evy Jablonské (dále jen "exekutorka") dle pravomocného příkazu k úhradě nákladů exekuce ve výši 1.188.540,28 Kč, a dále pohledávka zástavního věřitele ARTA REAL k.s. (dále jen "zástavní věřitel") ve výši 8.811.459,72 Kč. Uvedl, že v průběhu exekuce exekutorka vydražila nemovitosti povinné za 10.000.000,- Kč, což tvoří rozdělovanou podstatu a podle pokynů odvolacího soudu zástavní věřitel doplnil svá tvrzní a doložil, že všechny vydražené pozemky jsou zatíženy zástavním právem. K odvolání stěžovatele, povinné a dalšího přihlášeného věřitele Pozemkového fondu České republiky Krajský soud v Plzni usnesením č. j. 15 Co 242/2011-323 ze dne 6. června 2011 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 20 Cdo 4192/2011-381 ze dne 20. února 2013 odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud se dopustil denegatio iustitiae, když při posuzování přípustnosti jeho dovolání výslovně odmítl přihlédnout k dovolacím důvodům podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., neboť podle názoru Nejvyššího soudu nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Stěžovatel tvrdí, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy sp. zn. II. ÚS 182/05, IV. ÚS 128/05, II. ÚS 650/06, I. ÚS 2030/07, II. ÚS 2837/07) takový výklad zákona, podle kterého dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. vylučuje možnost připuštění dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., vede k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu.

Stěžovatel dále namítá, že soud prvního stupně stěžovateli neumožnil po zrušení prvního rozvrhového usnesení odvolacím soudem v dalším jednání před soudem prvního stupně popřít zástavní pohledávku věřitele, resp. proti ní vznést námitky, a to s tím, že jsou vznešeny opožděně, když měly být vzneseny na rozvrhovém jednání před vydáním prvního rozvrhového usnesení, resp. před jeho konáním. Takový výklad ustanovení § 337b odst. 3 o.s.ř., jemuž přisvědčil i odvolací a dovolací soud, je podle názoru stěžovatele ústavně nekonformní, neboť odnímá některým účastníkům řízení jejich procesní práva a naopak zvýhodňuje věřitele s lepším pořadím na úkor povinného a věřitelů s horším pořadím. Stěžovatel navíc namítá, že tento závěr obecné soudy dostatečně a přesvědčivě neodůvodnily a nevypořádaly se ani dostatečným a výstižným způsobem s argumentací stěžovatele, takže jejich rozhodnutí jsou neúplná a nepřesvědčivá.

Podle názoru stěžovatele z povahy rozvrhového jednání vyplývá, že námitky proti pohledávkám lze vznášet na každém z rozvrhových jednání před soudem prvního stupně, neboť k datu jeho konání musí mít soud, resp. soudní exekutor, aktuální a správné informace o existenci a výši přihlášených pohledávek a o jejich pořadí. Pouze na základě takových údajů lze totiž podle stěžovatele řádně provést rozvrh podstaty. Institut popření pohledávky pak slouží právě k zajištění správnosti takového vyčíslení pohledávek a k obraně povinného i věřitelů před neoprávněně či nesprávně přihlášenými pohledávkami, neboť v rámci exekučního řízení již nedochází automaticky k přezkumu přihlašovaných pohledávek ze strany soudu či soudního exekutora.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě a srozumitelně odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudu.

Pokud jde o stěžovatelem zpochybňovaný postup Nejvyššího soudu, který ve věci stěžovatele odmítl přihlédnout k dovolacímu důvodu podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., neboť podle názoru Nejvyššího soudu nemůže založit přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., konstatuje Ústavní soud, že tento postup byl zcela v souladu s o.s.ř. ve znění účinném od 1. července 2009 do 31. prosince 2012. Ten totiž v ust. § 237 odst. 3 výslovně uvádí, že k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ust. § 241 odst. 2 písm. a) se při posouzení zásadního právního významu napadeného rozhodnutí nepřihlíží. O situaci, kdy námitka procesní vady zahrnuje právní otázku, neboť je odrazem střetu o výklad normy procesního práva, a je tudíž uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle ust. § 241a odst. 2 b) o.s.ř., se v projednávané věci nejednalo, neboť stěžovatel v rámci námitky procesních vad žádnou otázku zásadního právního významu nevymezil. Odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu se týkají případů, v nichž byl aplikován o.s.ř. před novelou účinnou od 1. července 2009, tedy v době, kdy o.s.ř. pravidlo, dle kterého se k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ust. § 241 odst. 2 písm. a) při posouzení zásadního právního významu napadeného rozhodnutí nepřihlíží, nezakotvoval. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy není v tomto ohledu se stěžovatelem citovanými rozhodnutími Ústavního soudu v rozporu.

Podstatou dalších námitek obsažených v ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem obecných soudů, dle kterého v projednávané věci vznášet námitky proti pohledávkám přihlášeným do rozvrhu, resp. proti pohledávce zástavního věřitele v rozvrhovém řízení bylo možno pouze do vydání prvního rozvrhového usnesení, neboť z povahy rozvrhu vyplývá, že pokud dojde ke zrušení rozvrhového usnesení, nedochází k obnovení lhůty pro uplatnění těchto námitek a námitky by bylo možno vznášet pouze v situaci, kdy by při pokračování rozvrhového jednání byly přípustně uplatněny další pohledávky, k čemuž ale v projednávané věci nedošlo.

Ústavní soud se bez dalšího neztotožňuje s výše popsanými závěry učiněnými obecnými soudy a ani jimi podané odůvodnění těchto závěrů nepovažuje za bezvadné, avšak ke svému kasačnímu zásahu v projednávané věci nepřistoupil. Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se prvního rozvrhového jednání ani v jednom z jeho dvou termínů (bez omluvy) nezúčastnil a své námitky soudu před tímto rozvrhovým jednáním nesdělil, přičemž ani v ústavní stížnosti neuvedl, že by mu v tom nějaká skutečnost bránila. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že to, že jeho úspěch ve věci závisí na posouzení toho, zda může nebo nemůže uplatnit své námitky proti pohledávce zástavního věřitele po zrušení rozvrhového usnesení odvolacím soudem, si způsobil sám. Zrušení rozhodnutí obecných soudů Ústavním soudem představuje opravdu poslední prostředek k ochraně práv stěžovatele a při rozhodnutí, zda k němu Ústavní soud přistoupí, zvažuje mnoho okolností včetně počínání stěžovatele. Pokud si stěžovatel počíná lehkovážně, nemusí se pochybení obecných soudů z hlediska rozhodnutí Ústavního soudu o kasaci napadených rozhodnutí odrazit stejně, jako by se odrazilo v případě, kdy si stěžovatel počíná odpovědně. V projednávaném případě zjištěná pochybení obecných soudů ke kasaci napadených rozhodnutí Ústavní soud nevedla.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. října 2013

Michaela Židlická v.r. Předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.