IV. ÚS 1431/12
IV.ÚS 1431/12 ze dne 13. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti J. D., proti rozhodnutí Věznice v Opavě ze dne 17. 6. 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 8 odst. 2 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí (sdělení) Věznice v Opavě o prodloužení výkonu trestu odnětí svobody o dalších 681 dní s tím, že trest začne dnem 28. 7. 2014.

Stěžovatel kritizoval opavskou věznici za to, že mu sdělila informaci o prodloužení výkonu trestu odnětí svobody až po osmi letech a sedmi měsících poté, co o nařízení výkonu zbytku dříve uložených trestů rozhodl v říjnu 2002 Okresní soud v Hradci Králové. Délku, která uplynula od nařízení výkonu trestu odnětí svobody, do sdělení věznice stěžovatel považoval za nepřiměřeně dlouhou a postup věznice v tomto směru označil za zásah do svých práv. Navrhl proto, aby Ústavní soud rozhodnutí (sdělení) opavské věznice zrušil a obnovil stav před jeho vydáním.

Z usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. 10 2002 č. j. Pp 18/99, připojeného k ústavní stížnosti, vyplynulo, že okresní soud ve veřejném zasedání rozhodl o tom, že odsouzený stěžovatel vykoná zbytky trestů odnětí svobody, které mu byly vysloveny rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 3. 7. 1985 sp. zn. 2 T 411/85 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 9. 1991 sp. zn. 5 T 16/91, z kterých byl podmíněně propuštěn, avšak ve zkušební době podmíněného propuštění v délce sedmi let se neosvědčil, neboť se dopustil další trestné činnosti, za kterou byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Podle protokolu o veřejném zasedání Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. 10. 2002, jehož kopii si z příslušného spisu Okresního soudu v Hradci Králové Ústavní soud vyžádal, se stěžovatel osobně účastnil veřejného zasedání, po poučení k věci samé vypovídal a po vyhlášení předmětného usnesení se vzdal práva stížnosti. Usnesení Okresního soudu v Hradci Králové stěžovatel osobně převzal dne 1. 11. 2002 ve Věznici Valdice (srov. dodejka č. l. 95 verte), rozhodnutí nabylo právní moci dnem 5. 11. 2002.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu pojednání věci, vždy zkoumá formální náležitosti ústavní stížnosti a podmínky její přípustnosti. V projednávané věci nepřehlédl vadu ústavní stížnosti spočívající v absenci povinného právního zastoupení stěžovatele [§ 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], ale netrval na jejím odstranění, neboť z ústavní stížnosti bylo zjevné, že o ní může být rozhodnuto pouze na základě připojeného rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, a to usnesením bez nařízení ústního jednání.

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.

Ústavní soud nepovažoval sdělení opavské věznice o prodloužení výkonu trestu odnětí svobody v důsledku soudem nařízeného výkonu zbytků trestů odnětí svobody a určení počátku jeho výkonu za rozhodnutí ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, resp. ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť podle jeho obsahu šlo o pouhou informaci směřující k realizaci usnesení Okresního soudu v Hradci Králové z října 2002.

Časová prodleva, která uplynula od nařízení výkonu zbytku trestů okresním soudem do sdělení opavské věznice, kde stěžovatel vykonává (jiný) trest odnětí svobody, o termínu, jímž započne výkon zbytků dříve uložených trestů, je v okolnostech daného případu bez významu a nemůže být považována za relevantní důvod k zásahu Ústavního soudu. Práva zaručená Listinou a Úmluvou, jak se jich stěžovatel domáhal [čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy], se na jeho věc nevztahují, neboť soudní záruky zákonnosti trestního stíhání a uložení trestu odnětí svobody se realizují výlučně při odsouzení pachatele. K argumentaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy, zaručujícího každému právo na to, aby jeho záležitost byla v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, Ústavní soud připomíná, že za takovou "záležitost" v trestním procesu považuje Úmluva pouze oprávněnost jakéhokoli trestního obvinění. S ohledem na stěžovatelem nikterak nezpochybněnou legalitu dřívějších odsouzení a jeho vědomost o tom, že zbytky dříve uložených trestů odnětí svobody bude muset vykonat, postrádá jeho tvrzení o porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakož i čl. 10 odst. 2 Listiny (ochrana soukromého a rodinného života) jakoukoliv rozumnou oporu.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, neboť šlo o návrh, k jehož projednání nebyl příslušný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 13. června 2012

Miloslav Výborný, v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.