IV. ÚS 1422/12
IV.ÚS 1422/12 ze dne 14. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele P. V., zastoupeného Mgr. Milošem Znojemským, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 29, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 12 Cmo 397/2011-717 ze dne 23. ledna 2012 a proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 27 Cm 89/2003-673 ze dne 18. října 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svých práv na spravedlivý proces a na ochranu majetku domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 27 Cm 89/2003 Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze usnesením č. j. 27 Cm 89/2003-673 ze dne 18. října 2011 zamítl návrh stěžovatele na nařízení předběžného opatření, kterým se žalovanému F. J. (dále jen "žalovaný") zakazuje jakákoli dispozice se stavbou č.p. X na pozemku označeném jako stavební parcela č. XX, s pozemkem označeným jako stavební parcela č. XX a s pozemkem označeným jako pozemková parcela č. XY, to vše v obci J., v části obce V. a v k.ú. Buřany, zapsanými u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrálního pracoviště Jilemnice. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 12 Cmo 397/2011-717 ze dne 23. ledna 2012 usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s rozhodnutími obecných soudů, a to především se závěrem Vrchního soudu v Praze, dle kterého by nařízení předběžného opatření bylo nepřiměřené ve vztahu k nároku, jehož ohrožení je v případě výkonu rozhodnutí tvrzeno. Stěžovatel dále namítá, že žalovaný nemá mimo nemovitostí v k.ú. Brňany žádný majetek vyšší hodnoty a že předběžné opatření tak je jediným způsobem zajištění jeho pohledávky vůči žalovanému.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].

Ústavní soud ve své judikatuře vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu (čl. 90 Ústavy ČR). Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem. Při posuzování ústavní stížnosti je však povinen přesvědčit se, zda obecné soudy při rozhodování o předběžných opatřeních postupují způsobem stanoveným zákonem.

Ústavní soud ve své judikatuře též uvedl, že při rozhodování o předběžném opatření musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o jeho vydání žádá, tak i ochrana tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje, přičemž ochrana jedné strany nemůže dosáhnout takové intenzity, aby znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany.

Ústavní soud proto i v projednávané věci podotýká, že i kdyby předběžné opatření omezující dispozici s nemovitým majetkem žalovaného skutečně bylo jediným prostředkem způsobilým zajistit uspokojení pohledávky stěžovatele vůči žalovanému, je třeba vycházet i z oprávněných zájmů žalovaného. Stěžovatel se domáhal opatření limitujícího dispozici s veškerým nemovitým majetkem žalovaného, aniž by osvědčil přiměřenost rozsahu jeho požadavku a aniž by tedy obecné soudy mohly z konkrétních údajů tuto přiměřenost posoudit rovněž z hlediska proporcionality k újmě, která by navrhovaným předběžným opatřením mohla vzniknout žalovanému jako druhému účastníku řízení. Stěžovatelova pohledávka vůči žalovanému činila částku 251.270,- Kč s přísl. a náklady řízení. Předmětem návrhu na vydání předběžného opatření pak byl pozemek o výměře 126 m2, na tomto pozemku stojící rodinný dům a k tomu přiléhající další pozemek o výměře 2.373 m2. Za této situace nemá Ústavní soud závěru, dle kterého i bez znaleckého ocenění nemovitostí, jichž se předběžné opatření mělo dotýkat, není vzhledem k výši nároku žalobce rozsah požadovaného předběžného opatření přiměřený, co vytknout.

Ústavní soud tak uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. srpna 2012

Vlasta Formánková v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.