IV. ÚS 1409/11
IV.ÚS 1409/11 ze dne 29. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele Lukáše Edera, zastoupeného Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem Husova 242/9, Praha 1, směřující proti rozhodnutí insolvenčního správce dlužníka Štefanie Ederové JUDr. Josefa Cupky o uznání pohledávky společnosti MAXIM Invest s. r. o. v rámci insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Praze pod sp. zn. KSPH 41 INS 14739/2010, a proti postupu Krajského soudu v Praze v rámci uvedeného insolvenčního řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svých práv vlastnit majetek a na spravedlivý proces zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na porušení čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí a ochrany před nečinností Krajského soudu v Praze v rámci insolvenčního řízení.

Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "insolvenční soud") č. j. KSPH 41 INS 14739/2010-A-14 ze dne 10. února 2011 insolvenční soud zjistil úpadek dlužnice Štefanie Ederové (dále jen "dlužnice"), povolil řešení úpadku oddlužením, insolvenčním správcem ustanovil JUDr. Josefa Cupku (dále jen "insolvenční správce"), vyzval věřitele, aby ve lhůtě do dne 11. března 2011 přihlásili své pohledávky, a nařídil na den 1. dubna 2011 přezkumné jednání. Dne 31. března 2011 doručil stěžovatel insolvenčnímu správci a insolvenčnímu soudu přípis, ve kterém uváděl podrobnou právní argumentaci svědčící pro popření pohledávky jednoho z věřitelů - spol. MAXIM Invest s.r.o. (dále jen "vedlejší účastník") a navrhl důkazy, které by si měl insolvenční správce obstarat k řádnému zjištění pohledávky. Dle protokolu o přezkumném jednání ze dne 1. dubna 2011 insolvenční správce pohledávku vedlejšího účastníka ve výši 926.060,- Kč zcela uznal.

Stěžovatel namítá, že uznáním pohledávky vedlejšího účastníka insolvenční správce závazně určil právo vedlejšího účastníka na uspokojení v rámci insolvenčního řízení, aniž by ohledně pohledávky proběhlo jakékoli řádné nalézací řízení a dokazování a aniž by takové rozhodnutí bylo jakkoli odůvodněno. Návrhy na provedení důkazů učiněnými stěžovatelem se podle stěžovatele insolvenční správce nezabýval a taktéž se nezabýval ani právní argumentací uvedenou v právním rozboru stěžovatele. Napadené rozhodnutí insolvenčního správce o uznání pohledávky vedlejšího účastníka podle ústavní stížnosti navíc zcela postrádá jakékoli odůvodnění či vypořádání se s právní argumentací stěžovatele a návrhy na provedení důkazů, a je tak zcela nepřezkoumatelné. V důsledku rozhodnutí insolvenčního správce o uznání pohledávky vedlejšího účastníka došlo podle stěžovatele ke zkrácení práva stěžovatele na jeho uspokojení v insolvenčním řízení.

Stěžovatel dále namítá, že pokud se insolvenční soud v průběhu insolvenčního řízení dozvěděl, že stěžovatel důvodně zpochybňuje pohledávku vedlejšího účastníka, která má rozhodující vliv na uspokojení pohledávek ostatních věřitelů, měl uložit insolvenčnímu správci se podnětem stěžovatele zabývat a provést podrobná šetření o zpochybňované pohledávce. Insolvenční soud však podle stěžovatele zůstal v rámci své dohlédací činnosti naprosto nečinný, čímž taktéž zasáhl do práv stěžovatele. Při přezkumném jednání se insolvenční soud omezil pouze na poučení dle § 192 odst. 1 insolvenčního zákona a poučil věřitele, že nemají právo popírat pohledávky jiných věřitelů, přestože toto ustanovení bylo již zrušeno nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 14/10 ze dne 1. července 2010. Přitom podle stěžovatele Ústavní soud již v nálezu sp. zn. I. ÚS 30/94 ze dne 6. června 1995 vyslovil zásadu, že základ rozhodnutí, vycházející z toho, že zde existuje, resp. existoval, rozpor napadených právních předpisů s Ústavou ČR či Listinou, může být bezprostředně aplikován všude tam, kde bude nutno se zabývat takovým rozporem, či řešit jeho důsledky, přičemž na tom nic nemění skutečnost, že Ústavní soud odsunul vykonatelnost svého nálezu, jimž zrušil napadená ustanovení citovaných právních předpisů. Obdobně podle stěžovatele Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1704/2007 ze dne 16. dubna 2008 uvedl, že soud v občanském soudním řízení vždy přihlédne k tomu, že ustanovení zákona, na němž spočívá uplatněný nárok (a má být proto použito při právním posouzení věci), bylo Ústavním soudem posléze shledáno protiústavním, i když bylo zrušeno až poté, co již byly (měly být) splněny předpoklady ke vzniku nároku. Uvedenou zásadu insolvenční soud podle stěžovatele vůbec nerespektoval.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 14/10 ze dne 1. července 2010 rozhodl tak, že ustanovení § 192 odst. 1 věta první včetně věty za středníkem zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, se zrušuje dnem 31. 3. 2011. Shledal, že úprava obsažená v uvedeném ustanovení znamená protiústavní mezeru v podobě neopodstatněného zúžení okruhu subjektů oprávněných popírat pravost, výši a pořadí přihlášených pohledávek.

Ve vztahu ke stěžovateli, obdobně jako např. ve srovnatelné věci, o které rozhodl Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 2677/10 ze dne 10. října 2013, je však určující obecná nepřípustnost retroaktivního účinku derogace právního předpisu, resp. vyslovení jeho protiústavnosti ve vztahu k na něm založeným soukromoprávním vztahům [blíže zejména nález sp. zn. Pl. ÚS 38/06 ze dne 6. února 2007 (N 23/44 SbNU 279; 84/2007 Sb.); nález sp. zn. IV. ÚS 1777/07 ze dne 18. prosince 2007 (N 228/47 SbNU 983)]. Zrušení zákona nálezem Ústavního soudu totiž nezbavuje právního základu existující soukromoprávní vztahy, jež vznikly na jeho základě, a ani dodatečně nepůsobí jejich neplatnost. Výjimku z této zásady (srov. § 71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) lze připustit jen zcela mimořádně, např. v případě kvalifikovaně intenzivního derogačního důvodu (především v podobě rozporu s materiálním jádrem Ústavy); takovýto důvod zde však s ohledem na právní závěry obsažené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/10 zcela zjevně dán není, pročež práva nabytá před zrušením výše označeného ustanovení zůstávají nedotčena (zde to platí jmenovitě též o právech dlužníka a ostatních věřitelů).

Aniž by Ústavní soud vstupoval do výkladového sporu týkajícího se podústavního práva, zda stěžovatel specifikované pohledávky popřel relevantně, patří se se zdůraznit, že Nejvyšší soud se ve své judikatuře zabýval i procesní situací, kdy věřitelé za účinnosti § 192 odst. 1, věty první, včetně věty za středníkem insolvenčního zákona ve znění, které bylo předmětem derogačního zásahu Ústavního soudu (nález sp. zn. Pl. ÚS 14/10), učinili popěrný úkon.

V insolvenčních věcech, z nichž vycházejí usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 7/2012 ze dne 25. dubna 2012 a sp. zn. 29 NSČR 51/2012 ze dne 26. září 2012 tuto aktivitu tamní věřitelé (při nečinnosti insolvenčního správce a insolvenčního soudu) převzali a uplatnili u insolvenčního soudu své popření vůči věřiteli, který pohledávku přihlásil (v širších souvislostech srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 136/11 ze dne 21. února 2011). V insolvenční věci, ze které se odvíjí usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSCR 54/2012 ze dne 26. září 2012 přihlášený věřitel popřel v rámci přezkumného jednání pohledávku jiného věřitele a insolvenční soud následně o jeho popěrném úkonu rozhodl.

Jsou-li nosné důvody této judikatury Nejvyššího soudu uplatnitelné i na stěžovatelovu věc potud, že je třeba přiznat účinky popěrného úkonu přípisu stěžovatele ze dne 31. března 2010, pak logicky přichází v úvahu kvalifikace jeho ústavní stížnost jako nepřípustné (předčasné), s důsledky předvídanými v ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jestliže řízení před obecnými soudy bylo otevřeno.

Oproti tomu, pokud jsou namístě protisměrné závěry o nesouměřitelnosti stěžovatelovy procesní situace s východisky odkazované judikatury Nejvyššího soudu, resp. o irelevanci jeho popěrné aktivity, existencí dalších procesních prostředků, které byly podle Nejvyššího soudu k dispozici věřitelům (při respektování intertemporálních účinků judikatury Ústavního soudu, jak plyne kupř. z již citovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 1777/07 ze dne 18. prosince 2007), se pak zakládá úsudek o nedostatku podmínky subsidiarity nynějšího ústavněprávního přezkumu rovněž - zde v materiálním pojetí.

Ústavní soud neztrácí se zřetele, že v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/10 ze dne 1. července. 2010 konstatoval (odst. 53), že institut žaloby o náhradu škody proti insolvenčnímu správci neskýtá absolutní garanci zaplacení náhrady škody insolvenčním správcem, a i proto se nemůže jednat o efektivní prostředek ochrany práv věřitele. Současně ovšem nelze - v situaci, kdy je stěžovatel omezen výše uvedenými limity účinků tohoto nálezu - od režimu náhradově škodového při doložení splnění příslušných zákonných podmínek bez dalšího odhlížet.

Shrnutím řečeného je namístě závěr, že se stěžovateli podmínky ústavněprávní ochrany (existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod) doložit nezdařilo, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou v senátě odmítnout, přičemž zčásti, z důvodů rovněž vyložených shora, není vyloučeno ji kvalifikovat i jakožto stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona nepřípustnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2014

Vladimír Sládeček v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.