IV. ÚS 140/04
IV.ÚS 140/04 ze dne 17. 5. 2004


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV. ÚS 140/04






Ústavní soud rozhodl dne 17. 5. 2004 o ústavní stížnosti D. K. zastoupeného Mgr. M. S. advokátem proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 1. 2004, sp. zn. 6 To 383/2003, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 4. 2004 napadá stěžovatel pochybení Krajského soudu v Ústí nad Labem, jenž v jeho věci rozhodoval rozsudkem shora uvedeným, polemizuje i s postupem Okresního soudu v Chomutově a podle obsahu stížnostního petitu navrhuje, aby "Ústavní soud ČR v nálezu vyslovil, že popsaným postupem Okresního soudu v Chomutově a Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod"; zrušení rozhodnutí obecných soudů se stěžovatel nedomáhá - naopak výslovně zdůvodňuje stížnostní návrh tím, že má zájem na alespoň nějaké satisfakci, neboť podle jeho přesvědčení lze pochopit jeho vlastní pocit o nespravedlnosti odsouzení. Stěžovatel přitom zdůrazňuje zdlouhavost trestního řízení před soudem proti němu vedeného, a to aniž by on jakkoli se na průtazích v řízení podílel, což při jím provedené stručné rekapitulaci v průběhu řízení před soudem mělo vést (dle jeho názoru) odvolací soud k zastavení trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu z důvodu nepřiměřené délky trestního stíhání.

Ústavní soud vyžádal si před svým rozhodnutím příslušný spis soudu nalézacího; z něho i z ústavní stížnosti samotné je patrno, že ústavní stížnost je věcně neprojednatelná a že musí být odmítnuta z důvodů dále vyložených.

Z trestního spisu Okresního soudu v Chomutově vedeného pod sp. zn. 2 T 165/91 vyplývá mj., že na stěžovatele a další tři obviněné byla u zmíněného soudu podána dne 12. 11. 1991 obžaloba, dle které měl stěžovatel spáchat ve spolupachatelství s dalšími obžalovanými trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona a trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zákona (při aplikaci i ustanovení § 9 odst. 2 tr. zákona), a to skutkem v obžalobě uvedeným. Stěžovatel byl v době podání obžaloby ve vazbě, z níž jej soud prvého stupně propustil spolu s obžalovanými V. L. a P. M. usnesením ze dne 31. 3. 1992, a to se zjevně pravdivým, byť kuriózním odůvodněním spočívajícím především v tom, že "vzhledem k personálnímu obsazení soudců zdejšího soudu, jakož i k vzhledem k počtu dosud nenařízených věcí, je soud toho názoru, že pobyt obviněných ve vazbě je nadále neúnosný". Prvé hlavní líčení v uvedené trestní věci bylo nalézacím soudem nařízeno na 20. 11. 1997, tedy více než 6 let po podání obžaloby; po řadě dalších hlavních líčení, v nichž věc nemohla být projednána (a to z rozličných důvodů nikoli však z důvodů, jež by tkvěly v přístupu stěžovatele), byla obžaloba věcně projednána až při hlavním líčení dne 11. 6. 2001; při tomto hlavním líčení byl stěžovatel nepřítomen, což však v souladu s trestním řádem, vzhledem k jeho předcházejícímu prohlášení, nebránilo soudu hlavní líčení provést. Při něm byly mj. i přečteny výpovědi stěžovatele z přípravného řízení, ve kterých, stručně řečeno, stěžovatel skutek hodnocený obžalobou jako trestný čin loupeže a trestný čin porušování domovní svobody zevrubně popsal a přiznal. Na závěr tohoto hlavního líčení uvedl stěžovatelův obhájce, že se ztotožňuje s návrhem státní zástupkyně, má za nepochybné, že jeho klient (stěžovatel) spáchal žalované jednání a nemá ani výhrady k právní kvalifikaci; obhájce připomenul, že od spáchání činu uplynula dlouhá doba, v níž klient vedl řádný život, takže navrhl uložení trestu při samé dolní hranici trestní sazby s odložením jeho výkonu na co nejkratší zkušební dobu. Rozsudek soudu prvého stupně byl vyhlášen až při hlavním líčení 10. 9. 2001; tohoto hlavního líčení zúčastnil se i stěžovatel osobně; jeho obhájce odkázal na předcházející závěrečnou řeč, kterou zopakoval, a stěžovatel sám jako obžalovaný prohlásil, že se k návrhu obhájce připojuje. Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvého stupně podal stěžovatel včasné odvolání, v němž poukázal na to, že se sice loupeže zúčastnil, avšak to jen proto, že se podvolil vyhrožování spoluobžalovaného L.; stěžovatel navrhl, aby odvolací soud zrušil výrok o vině a trestu ve vztahu k jeho osobě a obžaloby jej zprostil. Odvolání stěžovatele bylo zamítnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem vpředu citovaným.

Podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že neúměrně dlouhou dobou trestního řízení před obecnými soudy přivodily tyto soudy stav nesouladný s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, což dle stěžovatele mělo vést především krajský soud k tomu, aby stěžovatelovo stíhání zastavil podle již citovaného ustanovení trestního řádu.

Těmto vývodům stěžovatele však přisvědčit možno není.

Především nelze přehlédnout, že námitkou nepřípustnosti trestního stíhání pro nepřiměřenou jeho délku předkládá stěžovatel až v ústavní stížnosti, aniž by ji jakkoli uplatnil v řízení před obecnými soudy. To samo o sobě lze považovat za stěžovatelův chybný postup, neboť není přijatelné, aby se Ústavní soud novotami, jež mohly být namítány již v řízení nalézacím či odvolacím, poprvé vypořádával sám v řízení o podané ústavní stížnosti a tím vyloučil soustavu obecných soudů z posuzování námitky, jež mohla být právě před těmito soudy včas uplatněna. Nelze navíc přehlédnout, že měl-li stěžovatel (nově) za to, že trestní stíhání proti němu vedené pro nepřípustnost mělo být zastaveno, nemůže tuto námitku uplatňovat cestou ústavní stížnosti. Podle ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) bylo ve stěžovatelově věci proti rozsudku odvolacího soudu přípustné dovolání, jehož důvod by stěžovatel - soudě dle obsahu ústavní stížnosti opíral o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) trestního řádu. Není úkolem Ústavního soudu, aby jakkoli spekuloval o osudu případného stěžovatelova dovolání, a to ačkoliv by v této souvislosti bylo možno poukázat na celou řadu rozhodnutí nejen Nejvyššího ale i Ústavního soudu podobné případy řešící, neboť pro rozhodnutí o podané ústavní stížnosti je rozhodující právě to, že stěžovatel dovolání do rozsudku dovolacího soudu podat mohl, avšak že tak (jak je spisem nalézacího soudu doloženo) neučinil. Je vyloučeno, aby Ústavní soud nahrazoval činnost Nejvyššího soudu a při neexistenci podaného dovolání přezkoumával důvodnost či nedůvodnost té stěžovatelovy námitky, která v dovolání uplatněna býti mohla, a která se bez tohoto uplatnění objevuje až v ústavní stížnosti.

Ve vztahu k této námitce je proto nutno považovat ústavní stížnost za návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a navíc za návrh nepřípustný, neboť mu nepředcházelo podání přípustného, byť mimořádného opravného prostředku, což jest základní podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti z hlediska ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Kromě toho nelze ústavní stížnosti vyhovět již i proto, že jest návrhem, jehož petit výslovně nenavrhuje zrušení těch rozhodnutí, jímž je nesprávnost vytýkána. Naopak stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud, jakožto orgán poskytující mu satisfakci, bez kasace rozhodnutí obecných soudů akademickým výrokem vyslovil porušení jeho práva na spravedlivý proces. Takový postup však možný není. Zákon o Ústavním soudu, jímž je Ústavní soud vázán (čl. 88 odst. 2 Ústavy), podrobněji upravuje pravomoci Ústavního soudu založené - pokud jde o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práva a svobod čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - na možnosti Ústavního soudu protiústavní rozhodnutí rušit, anebo jde-li o takové zásahy, jež žádnými rozhodnutími nebyly završeny, zmíněným orgánům veřejné moci zakázat v dalším porušováním základních práv a svobod pokračovat, případně jim přikázat, aby, pokud je to možné, obnovily stav před porušením (viz ust. § 82 zákona o Ústavním soudu) Platí tedy, že Ústavní soud může vyslovit nález kasační nebo nález zakazovací (event. i přikazovací), nikoli však nález toliko konstatační.

Ústavní soud není ani oprávněn k tomu, aby poskytoval stěžovateli satisfakci, a tudíž vzhledem k obsahu stížnostního žádání nemůže Ústavní soud než vyslovit nedostatek své pravomoci o podaném návrhu rozhodnout, a to i když lze stěžovatelovi dát za pravdu v tom, že trestní řízení proti němu vedené vykazovalo deficit přiměřené délky a tím i deficit procesu spravedlivého.

O stěžovatelově návrhu proto nemohlo být rozhodnuto jinak, než jeho odmítnutím podle § 43 odst. 1 písm. d) a písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Při odmítnutí ústavní stížnosti nepřichází v úvahu, aby stěžovatelovi bylo rozhodnutím soudce zpravodaje přiznáno právo na zaplacení nákladů jeho zastoupení státem (§ 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

Brno dne 17. května 2004

JUDr. Miloslav Výborný, v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.