IV. ÚS 14/04
IV.ÚS 14/04 ze dne 17. 8. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV.ÚS 14/04

Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu

IV.ÚS 14/04

Ústavní soud rozhodl dne 17. srpna 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti 1) A. M. a 2) ing. P. M., obou zastoupených JUDr. M. V., za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a vedlejších účastníků a) S. K., b) J. K., c) M. H., d) R. H., e) L. M., f) P. P., g) V. P., h) J. V., i) A. V., j) ing. B. Z., zastoupeného JUDr. R. K., k) J. V., l) V. V., m) R. M., n) ing. J. M. a o) obce Pyšel, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2003, čj. 12 Co 674/2002-125, v náhradově nákladovém výroku, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností spojenou s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí se stěžovatelé domáhají zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Brně v jeho náhradově nákladovém výroku s tvrzením, že jím byla porušena jejich práva ústavně zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a základních svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a byl porušen čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR. V ústavní stížnosti uvádí, že Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 4. 12. 2001, čj. 5 C 510/2001-79, vyhověl žalobě žalobců [v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastníci a) - o)] a stěžovatelům jako žalovaným uložil uhradit jim náklady řízení ve výši 13 450,- Kč. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvního stupně v náhradově nákladovém výroku a v meritorním výroku ve vztahu k žalobcům a)-g), k), l) zrušil a řízení zastavil a ve zbytku potvrdil. Ohledně nákladů řízení pak nově rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni nahradit žalobcům na nákladech řízení před soudy obou stupňů celkem 161 747,30 Kč. Podle stěžovatelů odvolací soud pochybil, když rozhodnutí soudu prvního stupně v části týkající se náhrady nákladů řízení ohledně některých žalobců zrušil, neboť oddělil neoddělitelnou část prvoinstančního rozhodnutí, které bylo založeno na jediném předmětu řízení, a když rozhodnutí o nákladech řízení nalézacího soudu změnil, ačkoliv v této meritorní části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Za zásadní vadu však stěžovatelé považují to, že odvolací soud, přestože rozhodoval výlučně o odvolání stěžovatelů, rozsudek nalézacího soudu o náhradě nákladů řízení změnil výrazně v jejich neprospěch, a to bez přímé závislosti na meritorním rozhodnutí a v hrubém nepoměru k řízení a rozhodnutí. Tuto skutečnost stěžovatelé považují za projev nerovnosti obou stran a odnětí možnosti se proti takovému postupu bránit.

Krajský soud v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 17. 2. 2004 podepsaném předsedou senátu 12 Co navrhl odmítnutí ústavní stížnosti s tím, že výhrady stěžovatelů nejsou opodstatněné. Krajský soud odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí a s odkazem na příslušná ustanovení občanského soudního řádu připomněl, že při rozhodování o nákladech řízení soud není vázán návrhy účastníků a rozhoduje o nich i bez návrhu. Odvolací soud tak není vázán rozsahem odvolání a může ho překročit. Pro přezkum rozhodnutí nalézacího soudu ve výroku o nákladech řízení v odvolacím řízení to pak znamená, že není podstatné, který z účastníků odvolání podal a odvolací soud je nucen přezkoumat věcnou správnost dotčeného výroku i nad rámec přiznaných nákladů, přestože účastník, jemuž byla náhrada nákladů přiznána, správnost rozhodnutí o nákladech řízení nezpochybnil.

K námitce o porušení principu dvojinstančnosti řízení Krajský soud v Brně uvedl, že rozhodování o nákladech řízení má svůj specifický charakter a k uplatnění procesních principů v této souvislosti nemůže docházet důsledně tak, jako je tomu v případě rozhodnutí o samotném předmětu řízení. Příkladem může být situace, kdy odvolací soud zruší rozsudek nalézacího soudu a řízení ve věci zastaví, či když odvoláním napadené rozhodnutí změní. Ve všech takových případech dochází k opětovnému rozhodování o nákladech řízení, které je v konečném důsledku "jednostupňové", stejně jako i každé rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení.

K procesnímu řešení rozhodnutí o nákladech řízení za situace, kdy došlo v důsledku zpětvzetí žaloby některých žalobců ke zrušení prvostupňového rozhodnutí a zastavení řízení, Krajský soud v Brně uvedl, že ve vztahu k těm z žalobců, ohledně jejichž nároků rozhodoval meritorně, postupoval za použití (v praxi odvolacích soudů běžné) "zkratky" tak, že za přiměřeného použití ustanovení § 224 odst. 2 o. s. ř. rozhodl současně o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Podáním ze dne 23. 6. 2005 se postavení vedlejších účastníků vzdali ing. V. V. a J. V., podáním ze dne 8. 7. 2005 tak učinil i L. M. a podáním ze dne 11. 7. 2005 V. P. a P. P.

Vedlejší účastník ing. B. Z. ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 27. 7. 2005 uvedl, že dle jeho názoru rozhodl Krajský soud v Brně správně co do merita věci, tak i pokud jde o výrok o nákladech řízení. Odvolací soud vycházel z ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. v návaznosti na ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. a gramatickým výkladem a podle ustálených pravidle platí, že jestliže odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně změní, rozhodne i o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Nerozhoduje, zda odvolací soud mění rozhodnutí prvního stupně zcela nebo jen zčásti a vůbec nezáleží na tom, zda bylo podáno odvolání v daném případě i ze strany žalobců. Vedlejší účastník má za to, že soud druhého stupně byl ze zákona oprávněn rozhodnout i o nákladech řízení před soudem prvního stupně za stavu, kdy tento soud o nákladech řízení rozhodl nesprávně, a proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.

Ostatní vedlejší účastníci se k ústavní stížnosti nevyjádřili.

Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Třebíči, sp. zn. 5 C 510/2001, Ústavní soud zjistil, že žalobci se žalobou domáhali vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že na pozemcích blíže specifikovaných v žalobním návrhu nevázne věcné břemeno spočívající v povinnosti žalobců strpět užívání částí těchto pozemků v nezbytně nutném rozsahu chůzí, jízdou motorovými a nemotorovými vozidly, jež bylo zřízeno ve prospěch stěžovatelů smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 22. 9. 1999 a které bylo zapsáno do katastru nemovitostí. Touto smlouvou se Obec Pyšel jako tehdejší vlastník pozemků p. č. 608, 609 a 613 původního pozemkového katastru pro obec P. a k. ú. V. zavázala strpět užívání věcného břemene ve prospěch stěžovatelů. V prosinci 1999 a červnu 2000 došlo k rozdělení těchto pozemků na dílčí parcelní částice, které Obec Pyšel prodala žalobcům, v důsledku čehož byli i oni nuceni strpět zatížení věcným břemenem.

Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 4. 12. 2001, čj. 5 C 510/2001-79, po provedeném dokazování žalobě vyhověl (výrok I.) s odůvodněním, že smluvní ujednání o zřízení věcného břemene ze dne 22. 9. 1997 ("pro části předmětných pozemků v rozsahu nezbytně nutném") je zcela zjevně neurčité, že tato neurčitost nemůže být zhojena ani polohopisným plánem, ani výkladem a že smlouva je v této části neplatná podle ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku. Okresní soud v Třebíči rozhodl rovněž o povinnosti žalovaných nahradit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 16 450,- Kč (výrok II.), když právní zástupce všech patnácti žalobců požádal o úhradu nákladů právního zastoupení podle ustanovení § 5 písm. b) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou s mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), s tím, aby soud postupoval ve smyslu § 18 odst. 2 citované vyhlášky a odměnu zvýšil z důvodu obtížnosti věci pro velký počet účastníků na straně žalobců.

K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Brně zrušil rozsudek Okresního soudu v Třebíči ve výroku o věci samé v části o určení neexistence věcného břemene ve vztahu k pozemkům ve vlastnictví žalobců a) - g), k) a l), jakož i ve výroku o nákladech řízení ve vztahu k těmto žalobcům a řízení zastavil (výrok I.), neboť po podání odvolání vzali tito žalobci žalobu zpět (každý z nich ve vztahu k pozemku, který vlastní) s odůvodněním, že katastrální úřad provedl administrativně výmaz sporného věcného břemene váznoucího na těchto pozemcích. (Výmaz byl proveden podle "Prohlášení k zániku práva odpovídajícího věcnému břemeni mimo vymezený rozsah" ze dne 15. 2. 2003 podaného stěžovateli, kteří se zpětvzetím žaloby nevyslovili nesouhlas.) Ve vztahu k ostatním žalobcům Krajský soud v Brně rozhodnutí soudu prvého stupně jako správné potvrdil (výrok II.) a o nákladech řízení rozhodl tak, že stěžovatelé jsou povinni nahradit společně a nerozdílně na nákladech řízení před soudy obou stupňů žalobcům a) a b), c) a d), f) a g), k) a l) oprávněným společně a nerozdílně částku 15 636,10, žalobci e) částku 15 636,10 Kč, žalobcům h) a i), m) a n) oprávněným společně a nerozdílně částku 20 891,70 Kč, žalobci j) a o) částku 20 891,70 Kč (výrok III.).

Stěžovatelé podali proti meritorním výrokům rozsudku Krajského soudu v Brně dovolání. Usnesením ze dne 11. 5. 2004, čj. IV.ÚS 14/04-24, Ústavní soud přerušil řízení o ústavní stížnosti do doby rozhodnutí o dovolání, neboť výrok o náhradě nákladů je závislý na výroku II. napadeného rozhodnutí a v případě kasačního rozhodnutí dovolacího soudu by bylo o náhradě nákladů znovu rozhodováno. Týmž usnesením Ústavní soud zamítl návrh stěžovatelů na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně s odůvodněním, že stěžovatelé nedoložili (resp. ani netvrdili), že by výkon předmětného rozhodnutí pro ně znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká by při odložení vykonatelnosti vznikla jiným osobám. Podáním ze dne 17. 5. 2005 právní zástupce stěžovatelů předložil usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 4. 2005, čj. 22 Cdo 2534-174, kterým bylo dovolání odmítnuto pro nepřípustnost, a Ústavní soud pokračoval v řízení o ústavní stížnosti.

Po přezkoumání napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně, v rozsahu jak byl stěžovateli vymezen, z hlediska tvrzeného porušení jejich ústavně zaručených práv Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavně právní argumentace stěžovatelů se opírala o tři základní námitky. První z nich byla námitka, že odvolací soud změnil, resp. zvýšil náhradu nákladů řízení v jejich neprospěch, přestože byli jedinými odvolateli. K obecnému zákazu změny k horšímu (reformatio in peius) Ústavní soud v souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení již dříve judikoval, že tato zásada, která je obecně platnou zásadou v trestním řízení soudním, z procesní normy (občanského soudního řádu) nevyplývá a v takovém případě se neuplatní (srov. usnesení sp. zn. III.ÚS 230/04 ze dne 12. 8. 2004, nepublikováno, usnesení sp. zn. II.ÚS 310/99 ze dne 18. 4. 2001, nepublikováno, usnesení sp. zn. I.ÚS 380/04 ze dne 15. 9. 2004, nepublikováno). Od tohoto závěru Ústavní soud neměl důvod se odchýlit ani v projednávané věci.

Ke stěžovateli namítanému principu právní nemožnosti změny výroku rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení odvolacím soudem v neprospěch odvolatele, který jako jediný napadl rozsudek soudu prvního stupně ve sporném řízení, Ústavní soud prvotně poukazuje na to, že koncepce úpravy rozhodování o nákladech občanskoprávního řízení stojí na zásadě oficiality, kdy soud rozhoduje o nákladech řízení z úřední povinnosti, aniž by byl nucen vyčkávat na návrhy účastníků řízení, či jimi byl vázán (srov. § 151 o.s.ř.). Stěžovateli namítaný princip právní úprava nezakotvuje a bylo by možné jej vyvodit pouze v souvislosti s úvahou, do jaké míry zásada dispoziční ovlivňuje zásadu oficiality. V této souvislosti Ústavní soud již dříve vyložil (srov. nález sp. zn. III.ÚS 87/99, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 100), že zásada oficiality je ve vztahu k zásadě dispoziční výjimkou, jejíž opodstatněnost je dána důvody ochrany práv účastníků řízení nebo ochrany veřejného zájmu. V tomto nálezu Ústavní soud uvedl, že pokud soud druhého stupně bez návrhu účastníků změnil rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení, aniž by změnil odvoláním napadené rozhodnutí, učinil tak v rozporu s § 224 odst. 1, 2, o.s.ř., přičemž porušení o.s.ř., v důsledku něhož v rozporu s jednoduchým právem dochází k rozšíření aplikace zásady oficiality na úkor zásady dispoziční, je nutno považovat za porušení principů řádného procesu. V projednávaném případě dle názoru Ústavního soudu k takovému případu nedošlo. Stěžovatelé jednak napadli rozsudek Okresního soudu v Třebíči odvoláním, které směřovali "do všech výroků napadeného rozsudku" (srov. č.l. 81), a jednak se zpětvzetím žaloby devíti z patnácti žalobců v odvolacím řízení nevyslovili nesouhlas (č.l. 109, 119). Po zpětvzetí žaloby pak Krajský soud v Brně nemohl jinak, než že rozsudek Okresního soudu v Třebíči ve vztahu k příslušným devíti žalobcům zrušil, řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení. Lze tedy shrnout, že v důsledku odvolání stěžovatelů do rozsudku soudu prvního stupně se výrok o náhradě nákladů řízení nestal pravomocným a byl dle pravidel zásady legality změnitelný.

Rovněž druhou z uplatněných námitek směřující do porušení dvojinstančnosti řízení, považuje Ústavní soud za neschopnou přivodit jeho zásah. V tomto směru se ztotožňuje - v obecné rovině - s názorem Krajského soudu v Brně podaného v jeho vyjádření k ústavní stížnosti, že zásadu dvojinstančnosti řízení není možno vztahovat na všechna rozhodnutí obecných soudů, neboť občanský soudní řád připouští, aby odvolací soud za určitých podmínek rozhodl o náhradě nákladů před soudem prvého a druhého stupně sám (srov. např. ustanovení § 224 odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud v takovém případě rozhoduje o náhradě nákladů z úřední povinnosti.

Třetí z námitek stěžovatelé směřovali do legality rozhodnutí. V projednávané věci odvolací soud potvrdil rozhodnutí nalézacího soudu v meritu věci, avšak výrok o náhradě nákladů řízení změnil co do jeho výše. Tato změna náhradově nákladového výroku souvisela se změnou náhledu Krajského soudu v Brně na charakter projednávané věci. Soud prvního stupně, který žalobě vyhověl, vycházel z názoru, že šlo o řízení ve stejné věci, a proto při rozhodování o náhradě nákladů řízení určil výši odměny právního zástupce všech žalobců podle ustanovení § 5 písm. b) ve spojení s § 17 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb., tj. 1x 10 000,- Kč + 20 % zvýšení. Odvolací soud však měl za to, že v řízení byly uplatněny samostatné nároky, tedy že šlo o více věcí, a že pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba odměnu právního zástupce žalobců stanovit součtem všech jednotlivých sazeb [§ 17 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb.]. Tento právní závěr promítající se v rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů je rozhodnutím, které se by se mohlo jevit jako "překvapivé" v tom smyslu, že je účastníci řízení nemohli předvídat, a tudíž v jeho duchu argumentovat.

O tzv. překvapivá rozhodnutí jde podle judikatury Ústavního soudu vždy, kdy v důsledku změny právního náhledu odvolacího soudu je účastníku řízení odňata možnost skutkově i právně argumentovat, případně i předložit důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní, což ve svém důsledku představuje porušení základního práva plynoucího z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Podle Ústavního soudu je změna právního náhledu, jež ale změnu rozhodnutí soudu prvního stupně neopodstatňuje (§ 220 o. s. ř.), důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu (srov. III.ÚS 257/98, ÚS, sv. 13, č. 10 a další), zde je třeba mít na zřeteli, že tento závěr byl přijat vždy v případě, kdy šlo o překvapivé rozhodnutí v meritu věci. Co se týče rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, Ústavní soud judikoval, že i v této oblasti může jít o překvapivé rozhodnutí, pokud je nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu předvídat (srov. I.ÚS 220/04 z 15. 9. 2004, dostupný v elektronické verzi na www.judikatura.cz). V citovaném případě šlo o to, že soud prvního stupně při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel z toho, že bylo plněno ze směnečné pohledávky a žalovaného zavázal k náhradě nákladů řízení žalobci, zatímco soud druhého stupně k odvolání žalovaného do výroku o náhradě nákladů řízení dospěl k závěru, že žalovaný plnil na základě smlouvy o postoupení pohledávek a náhrada nákladů přísluší jemu.

V projednávaném případě však o překvapivý závěr týkající se skutkového stavu nešlo. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že ujednání o zřízení věcného břemene mezi původním vlastníkem pozemkových parcel (obcí Pyšel) a stěžovateli je neurčité a právní úkon je z tohoto důvodu neplatný. Rozdílný byl pouze názor na to, o jaký nárok v řízení šlo, zda žalobci uplatnili jeden (společný) nárok (jak se domníval Okresní soud v Třebíči - § 17 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) nebo zda šlo o spojení více nároků v jedné žalobě (jak rozhodl Krajský soud v Brně - § 17 odst. 1 citované vyhlášky). Ústavní soud má za to, že posouzení charakteru nároku či nároků co do jejich samostatnosti je plně v pravomoci obecného soudu, neboť jde o aplikaci a interpretaci normy podzákonného předpisu.

Ústavní soud dal ve své dosavadní rozhodovací praxi najevo, že mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, a meze svého přezkumu v případě aplikace a interpretace norem jednoduchého práva vymezil tak, že za pochybení, které má ústavně právní relevanci, považuje případy, kdy ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (např. III.ÚS 256/01, ÚS, sv. 25, č. 37), případy konkurence interpretačních alternativ, kdy nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, normy jednoduchého práva (např. III.ÚS 114/94, ÚS, sv. 3, č. 9) či případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem (např. I.ÚS 549/2000, ÚS, sv. 22, č. 63). K žádnému z takových případů však v projednávané věci nedošlo. Naopak, bylo by v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení, kdyby odvolací soud (při změněném náhledu na charakter projednávané věci) rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů soudem prvního stupně u devíti žalobců (u kterých došlo v průběhu odvolacího řízení k jeho zastavení) jinak než u zbylých šesti.

Ústavní soud proto uzavřel, že závěr Krajského soudu v Brně, byť pro stěžovatele krajně nepříznivý, je závěrem, který základní práva stěžovatelů nezasáhl, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti stěžovatelů podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 17. srpna 2005

Michaela Židlická předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.