IV. ÚS 1399/17
IV.ÚS 1399/17 ze dne 27. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele K. B., zastoupeného Mgr. Ivo Šotkem, advokátem se sídlem Ostružnická 6, Olomouc, směřující proti obžalobě Okresního státního zastupitelství Plzeň-město č. j. 1 ZT 520/2016-56 ze dne 14. února 2017, za účasti Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, jakožto účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 5. 2017, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho práva zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Proti stěžovateli je vedeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání zločinu padělání a pozměnění peněz dle ustanovení § 233 odst. 2 alinea 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), v jednočinném souběhu s přečinem podvodu dle ustanovení § 209 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Této trestné činnosti se stěžovatel podle orgánů činných v trestním řízení měl zjednodušeně řečeno dopustit tak, že nabízel třetím osobám směnu dvou padělaných bankovek v nominální hodnotě 500 euro, v úmyslu udat je jako pravé, a to přesto, že byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 34 T 157/2007, který nabyl právní moci dne 5. 2. 2009, za trestný čin podvodu dle ustanovení § 250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdy platném a účinném znění, k trestu odnětí svobody v délce trvání tří let, který vykonal dne 25. 1. 2013.

3. V rámci tohoto trestního stíhání podal na stěžovatele státní zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-město (dále jen "státní zástupce") v záhlaví specifikovanou obžalobu.

4. Stěžovatel s podáním obžaloby nesouhlasí, a proto ji napadl svou ústavní stížností. V ní rekapituluje obsah důkazů provedených v hlavním líčení, polemizuje s nimi a předkládá svůj názor, že tyto jednotlivě ani ve vzájemných souvislostech nevedou k závěru, že byl spáchán předmětný skutek či že jej spáchal stěžovatel. Dále Ústavnímu soudu sděluje, že podal podnět k výkonu dohledu ke Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni, a to mimo jiné proto, že v dané věci byl obviněn toliko stěžovatel, ačkoliv důvodné podezření ze spáchání trestného činu vyvstává i u jiných osob, které však policejní orgán neobvinil a zachází s nimi toliko jako se svědky. Dle stěžovatele tedy policejní orgán postupuje zakázaným způsobem, jímž některé podezřelé trestně stíhá a z jiných účelově "vyrábí" svědky.

5. Stěžovatel spatřuje vadný postup orgánů činných v trestním řízení i v tom, že byl v souvislosti se svou domnělou trestnou činností zadržen jako podezřelý již dne 4. 12. 2014, nicméně trestní stíhání vůči němu bylo zahájeno až v dubnu roku 2016, a to až poté, co obhájce stěžovatele v prosinci roku 2015 podal policejnímu orgánu žádost o sdělení stavu řízení a stížnost na postup policejního orgánu. Tyto průtahy jsou dle názoru stěžovatele zvláštní, neboť jiné osoby, s nimiž měl stěžovatel spolupracovat na své údajné trestné činnosti, byly již v mezidobí odsouzeny.

6. Stěžovatel má rovněž za to, že napadená obžaloba vychází z nesprávné právní kvalifikace, neboť ustanovení § 209 odst. 2 trestního zákoníku má v souladu se současnou judikaturou být vykládáno tak, že pro určení počátku běhu doby tří let je rozhodující datum právní moci předchozího odsouzení, nikoliv datum výkonu trestu.

7. Na základě všech těchto skutečností stěžovatel dospěl k závěru, že je nezákonně stíhán, a proto Ústavnímu soudu navrhl, aby napadenou obžalobu zrušil.
8. Ústavní soud je v řízeních o ústavních stížnostech vázán zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Tento zákon předepisuje soubor procesních předpokladů, jež musí být splněny, aby se Ústavní soud mohl zabývat ústavní stížností po věcné stránce. Jedním z těchto předpokladů je předchozí vyčerpání ostatních procesních prostředků nápravy, jež zakotvuje ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Procesními prostředky, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, se ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

9. Uvedená ustanovení zakotvují tzv. zásadu subsidiarity ústavní stížnosti a princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti soudů obecných. To znamená, že Ústavní soud není exkluzivním orgánem ochrany základních práv a svobod, ale v demokratickém a právním státě jsou za jejich strážce povolány všechny orgány veřejné moci. Ústavní soud tak může do jejich činnosti v mezích svých pravomocí zasáhnout pouze tehdy, jestliže své úloze ostatní orgány veřejné moci nedostojí. To ovšem nutně předpokládá poskytnutí prostoru těmto orgánům, aby se této úlohy zhostily samy. Ačkoliv za určitých okolností Ústavní soud může zasáhnout do probíhajícího trestního řízení ve stádiu přípravného řízení, je tato možnost vázána na splnění dvou kumulativních podmínek, a to že zásah do základních práv stěžovatele je projevem zjevné svévole orgánů činných v trestním řízení a zároveň že toto porušení není možno napravit v dalším průběhu trestního řízení [srov. k tomu např. nález sp. zn. III. ÚS 2520/14 ze dne 9. 10. 2014 (N 191/75 SbNU 155), § 31; usnesení sp. zn. III. ÚS 693/06 ze dne 7. 12. 2006 (U 14/43 SbNU 655), usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004 (U 4/32 SbNU 467), a mnohá další].

10. Tato východiska však nelze bez dalšího vztáhnout na podání obžaloby, neboť jejím podáním k později neodstranitelnému zásahu do základních práv či svobod stěžovatele dojít zásadně nemůže. Osoba, na niž byla podána obžaloba, má totiž již postavení obviněného a z něj vyplývající práva a povinnosti a její postavení se mění toliko tím, že se jí otevírá možnost uplatňovat svou obhajobu před nezávislým a nestranným soudem. Nemusí přitom ani dojít k zahájení hlavního líčení, neboť ať již z vlastního podnětu či z podnětu obviněného může soud rozhodnout pro obviněného příznivým způsobem v rámci předběžného projednání obžaloby či korespondujícím způsobem po doručení obžaloby samosoudci.

11. Tím se postavení osoby, na niž byla podána obžaloba, podstatně liší např. od osoby, jež zásah do svých základních práv či svobod spatřuje v zahájení trestního stíhání proti sobě, kdy taková osoba sice nabývá významná procesní práva, ale orgány činné v trestním řízení vůči ní získávají podstatně širší pravomoci (např. ji mohou vzít do vazby, zajistit její majetek pro účely uspokojení nároku poškozeného atd.) a přes ústavně zaručenou presumpci neviny nelze opomenout ani faktický stigmatizační efekt, jemuž může být zahájením trestního stíhání obviněný vystaven ve svém okolí. Tomu odpovídá i skutečnost, že zákonodárce připouští proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost, obžaloba je však rozhodnutím sui generis a nepřipadá proti ní v úvahu žádný opravný prostředek.

12. Těmto závěrům odpovídá i rozhodovací praxe Ústavního soudu, který ústavní stížnosti podané proti obžalobám odmítá pro nepřípustnost dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. K tomu srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 562/05 ze dne 26. 9. 2005, usnesení sp. zn. II. ÚS 505/05 ze dne 10. 10. 2005, usnesení sp. zn. IV. ÚS 574/05 ze dne 5. 12. 2005, usnesení sp. zn. III. ÚS 522/05 ze dne 9. 1. 2006, usnesení sp. zn. I. ÚS 88/14 ze dne 14. 1. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 179/14 ze dne 18. 3. 2014, či usnesení sp. zn. IV. ÚS 334/17 ze dne 9. 5. 2017. Od této rozhodovací praxe nemá v nynější věci Ústavní soud žádný důvod se odklonit.

13. Stěžovatel tedy dosud nevyčerpal všechny možnosti obrany svých práv v trestním řízení proti své osobě, a bude ještě mít možnost vznášet všechny své námitky proti obžalobě v dalším průběhu trestního řízení, a to ať již v hlavním líčení, v rámci předběžného projednání obžaloby, které je v nynější věci přípustné a jež ostatně stěžovatel může (či přinejmenším mohl) sám iniciovat, nebo eventuálně v opravných řízeních. Budoucí vývoj trestního řízení proti stěžovateli však nepřísluší Ústavnímu soudu předvídat.

14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl pro její nepřípustnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. června 2017

Jaroslav Fenyk v. r. soudce Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.