IV. ÚS 1392/13
IV.ÚS 1392/13 ze dne 23. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Boženy Fořtové, zastoupené JUDr. Jaroslavem Suchým, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Pardubicích, Smilova 366, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích č. j. 23 Co 481/2012-147 ze dne 21. února 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na odepření spravedlnosti a porušení jejího práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 18 C 131/2011 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Pardubicích rozsudkem č. j. 18 C 131/2011-105 ze dne 15. května 2012 uložil stěžovatelce zaplatit žalobcům Janě Růžičkové Suchánkové a Ladislavu Růžičkovi (dále jen "žalobci"), oprávněným společně a nerozdílně, částku 63.347,60 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl požadavek žalobců na zaplacení dalších 19.508,40 Kč s úrokem z prodlení (výrok II.), zastavil řízení co do částky 59.120,- Kč (výrok III.), uložil stěžovatelce nahradit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, náklady řízení ve výši 14.060,- Kč (výrok IV.) a žalobcům uložil zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 500,- Kč (výrok V.). K odvolání stěžovatelky proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně v části 44.791,60 Kč úrokem z prodlení (týkající se bezdůvodného obohacení za užívání bytu č. X v domě č. p. Y v ulici D. v P.) Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem č. j. 23 Co 481/2012 ze dne 21. února 2013 rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části výroku I. a ve výroku IV. o náhradě nákladů řízení potvrdil (s tím, že výrok I. rozsudku soudu prvního stupně v části, ve které bylo uloženo žalované zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, dalších 18.556,- Kč s úrokem z prodlení zůstal odvoláním nedotčen (výrok I.) a uložil stěžovatelce nahradit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, náklady odvolacího řízení ve výši 18.642,40 Kč (výrok II.).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že před Okresním soudem v Pardubicích (dále jen "okresní soud") probíhala soudní řízení ve dvou právních věcech, které se týkaly týchž účastníků a která vedla tatáž samosoudkyně. V první věci vedené pod sp. zn. 18 C 131/2011 se žalobci domáhali na stěžovatelce nároku na zaplacení částky 72.880,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení za užívání bytu č. X v domě č. p. Y v ulici D. v P. (dále též jen "předmětný byt") a dále za užívání bytu č. Z v ulici K. v P. (dále jen "projednávaná věc"), ve druhé právní věci vedené pod sp. zn. 18 C 103/2011 se pak žalobci domáhali na stěžovatelce vyklizení předmětného bytu (dále jen "řízení o vyklizení").

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") podle stěžovatelky napadeným rozsudkem rozhodl s poukazem na zásadu neúplné apelace, které spočívají v tom, že veškeré skutečnosti musí být uvedeny a důkazy označeny u soudu prvního stupně dříve, než vyhlásí rozhodnutí a k později uplatněným skutečnostem a důkazům lze v odvolacím řízení přihlédnout za podmínek uvedených v ust. § 205a o.s.ř. Krajský soud podle stěžovatelky poukazuje na to, že stěžovatelka svou odvolací argumentaci omezila na nedostatek aktivní legitimace obou vedlejších účastníků, když tvrdila, že uzavřela smlouvu o převodu členských práv a povinností se Zdeňkem Feltlem jako první. Okresní soud si sice podle ústavní stížnosti v projednávané věci připojil spis sp. zn. 18 C 103/2011, avšak přehlédl a nepřečetl vyjádření stěžovatelky ze dne 1. března 2012, v němž před okresním soudem uvedla, že si předmětný byt odkoupila od pana Feltla pro potřebu bytové nouze (dále též jen "předmětné tvrzení"), což okresní soud zaprotokoloval na č. l. 45.

Krajský soud se podle ústavní stížnosti předmětným tvrzením též nezabýval a uvedl, že předmětné tvrzení je tvrzením novým, které stěžovatelka měla uplatnit u soudu prvního stupně. Stěžovatelka má za to, že předmětné tvrzení, které uvedla v rámci řízení o vyklizení, mělo skutkový dopad i na projednávanou věc, neboť oba spory se týkaly stejných účastníků, stejného bytu a byly rozhodovány týmž soudem a samosoudcem a okresnímu soudu i žalobcům tedy bylo známo. V projednávané věci však obecné soudy tohoto tvrzení nedbaly. Stěžovatelka tvrdí, že se tak stalo za zřetelného porušení o.s.ř., a to takovým způsobem a v takovém rozsahu, že tím došlo současně též k porušení ústavní zásady stanoveného postupu a k opomenutí ústavní zásady ochrany práva a ústavně zaručeného práva na soudní ochranu.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a postup krajského soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení je záležitostí obecných soudů.

Podstatou projednávané věci je otázka, zda z hlediska ust. § 205a o.s.ř. a ust. § 118b a § 119a o.s.ř. skutečnost tvrzenou v jednom řízení lze považovat za skutečnost uplatněnou též v jiném řízení, kde však uplatněna nebyla, a přihlížet k ní, pokud obě řízení probíhají před týmž soudem (prvního stupně), jsou rozhodovány týmž samosoudcem a týkají se stejných účastníků a téhož předmětu (nikoli předmětu řízení), s nímž souvisí (z něhož "vycházejí") žalované nároky. Stěžovatelka se domnívá, že ano, krajský soud však takto v projednávané věci nepostupoval, resp. tuto skutečnost, uplatněnou v souvisejícím řízení (řízení o vyklizení) označil za skutečnost v projednávané věci novou, a proto k ní nepřihlížel.

Ústavní soud postup krajského soudu nepovažuje za protiústavní. Je sice pravdou, že obě řízení - řízení o vyklizení i projednávaná věc - se týkaly stejných účastníků, stejného bytu a byly rozhodovány týmž soudem a samosoudcem, nicméně tato řízení nebyla spojena do jednoho řízení, každé z nich mělo jiný předmět řízení, a proto je třeba je posuzovat jako řízení samostatná, a v každém z nich je tedy třeba tvrdit a prokazovat rozhodné skutečnosti zvlášť. Pokud stěžovatelka v jednom z těchto řízení (projednávané věci) nějakou rozhodnou skutečnost neuvedla, lze to přičítat pouze k její tíži.

Ústavní soud uzavírá, že tvrzené porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2013

Michaela Židlická v.r. Předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.