IV. ÚS 139/04
IV.ÚS 139/04 ze dne 1. 6. 2004


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV. ÚS 139/04




Ústavní soud rozhodl dne 1. června 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Jiřího Muchy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti L. P., zastoupeného JUDr. J. P., PhD., advokátem, AK, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 1. 2004, čj. 20 Cdo 2451/2003-183, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2003, čj. 37 Co 205/99-172, a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru na Sázavou ze dne 10. 2. 01999, čj. 7 C 561/92-88, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností stěžovatel brojí proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů, kterými Nejvyšší soud ČR odmítl podané dovolání a Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou a Krajský soud v Brně zamítly stěžovatelovu žalobu, kterou se domáhal vydání rozhodnutí o tom, že na něj přechází vlastnické právo k nemovitostem konkrétně označeným ve výrocích napadených rozhodnutí zapsaných v katastru nemovitostí ve prospěch žalovaného Jana Nejedlého. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy nesprávně zjistily skutkový stav věci co do všech okolností případu, z těchto nesprávných skutkových zjištění vyvodily nesprávné právní závěry, namítá, že procesní postup byl v příkrém rozporu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a interpretace obecných předpisů přesáhla demokratické právní prostředí, což ve svém souhrnu představuje porušení zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel především poukazuje na to, že podkladem pro rozhodnutí obecných soudů se stal znalecký posudek znalce J. Š., který ocenil předmětné nemovitosti (dům a pozemek v Újezdě) pro účely kupní smlouvy z roku 1974 částkou 4 516,- Kč, což byl v tehdejší době tendenční a ryze účelový úkon, neboť dle stěžovatele bylo dalšími znalci prokázáno, že hodnota předmětných nemovitostí byla mnohem vyšší. Stěžovatel trvá na údajích, které jsou uvedeny ve znaleckém posudku znalce ing. Z. A., podpořené dřívějším znaleckým zkoumáním ing. J. B., oponuje některým dalším důkazům, jako např. demoličnímu výměru či svědeckým výpovědím o využívání jednotlivých místností v domě. Závěrem uvádí, že rozhodnutí obecných soudů vnímá jako nespravedlivé, nemorální a ponižující, neboť nelze zapomenout na způsob a okolnosti, za kterých byl majetek jeho rodině odebrán a následně i částečně zdevastován, a má za to, že mu obecné soudy neposkytly náležitou právní ochranu. K rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR uvádí, že dovolací soud se v podstatě nevypořádal s tvrzeními uvedenými v dovolání a chybný postup soudu první a druhého stupně v části, ve které považoval dovolání za přípustné, podpořil, čímž stejně jako soudy nižších stupňů neposkytl stěžovateli ochranu právům ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ze všech těchto důvodů navrhuje, aby Ústavní soud nálezem napadená rozhodnutí soudů všech tří stupňů zrušil.

Ze spisu Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, sp. zn. 7 C 561/92, Ústavní soud ověřil, že stěžovatel se návrhem podaným podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), domáhal rozhodnutí soudu o tom, že na něj jako na oprávněnou osobu přechází vlastnické právo ke konkrétním nemovitostem, které jsou ve vlastnictví fyzických osob [D. N. (zemřelé v průběhu soudního řízení) a J. N.], s tvrzením, že je tyto osoby nabyly od státu za cenu, která v žádném případě neodrážela hodnotu nemovitostí v době prodeje, tedy v rozporu s tehdy platnými předpisy. Po provedeném dokazování Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou ústavní stížností napadeným rozsudkem návrh stěžovatele zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že okresní soud jednal se stěžovatelem jako s oprávněnou osobou ve smyslu § 4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě (syn původních vlastníků předmětných nemovitostí) a konstatoval, že pokud by nemovitosti byly ve vlastnictví státu, popřípadě jiné právnické osoby, byl by dán restituční titul podle § 6 odst. 1 písm. a) zákona o půdě a stěžovatel by měl nárok na jejich vydání. Předmětné nemovitosti však vlastní fyzické osoby a právo na vydání je omezeno tak, že rozhodnout o přechodu vlastnického práva lze pouze tehdy, když fyzická osoba nabyla nemovitost v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo za cenu nižší, než odpovídající tehdy platným cenovým předpisů, anebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele (§ 8 odst. 1 zákona o půdě). Okresní soud po provedeném dokazování vyložil, že naplnění zákonných podmínek neshledal a návrh zamítl.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně doplnil dokazování dalšími listinnými důkazy, fotografiemi a posudkem znalce ing. Z. A., a poté rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu stěžovatele zamítl. V odůvodnění rozsudku odvolací soud potvrdil správný závěr soudu prvního stupně, že nebylo prokázáno, případně ani tvrzeno (vůči pozemku) naplnění podmínek, za kterých by nynější vlastníci předmětných nemovitostí byli povinni je vydat. Dle odvolacího soudu se za situace, kdy stěžovatel argumentoval výší kupní ceny, soud prvního stupně správně soustředil na vyjasnění otázky, z čeho se sestávala obytná část zemědělské usedlosti, k jakým účelům mohly být místnosti užívány k datu ocenění v roce 1974 a v jaké výměře. Krajský soud v Brně shledal částečně důvodným tvrzení stěžovatele o tom, že postup předcházející stanovení ceny obytné části předmětné nemovitosti posudkem znalce Š. je poznamenán nesprávností, uvedl věc na pravou míru a po vyhodnocení ostatních důkazů provedených v odvolacím řízení uzavřel, že stěžovatel neprokázal naplnění zákonných podmínek pro vyhovění jeho návrhu. Odvolací soud uvedl, že byly dány důvody pro potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, nicméně s ohledem na upřesnění žaloby v jejím petitu v průběhu odvolacího řízení rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I. (tj. ve věci samé) změnil tak, aby zamítavý výrok korespondoval změněnému, resp. upřesněnému petitu žaloby. Odvolací soud rovněž změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení vůči České republice - Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou a vůči žalovanému tak, že povinnost stěžovatele k náhradě nákladů řízení nepřiznal.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR odmítl z důvodu opožděného podání. Dovolací soud vyložil, že řízení před soudem prvního stupně proběhlo a rozsudek byl vydán podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000, a proto bylo třeba podle tohoto znění o.s.ř. postupovat i v dovolacím řízení. Lhůta pro podání dovolání byla stanovena jeden měsíc od právní moci rozhodnutí dovolacího soudu a stěžovateli marně uplynula dnem 6. 10. 2003, neboť dovolání podal až dne 21. 10. 2003. Dovolací soud proto dovolání odmítl jako opožděně podané. V závěru odůvodnění navíc uvedl, že i kdyby bylo dovolání podáno včas, nebylo by možno je věcně projednat z důvodu jeho nepřípustnosti, neboť odvolací soud nerozhodl o právech a povinnostech účastníků ve věci samé jinak než soud prvního stupně, vady řízení nebyly namítány, odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku a stěžovatel návrh na připuštění dovolání neučinil.

Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů, zkoumá, zda jsou splněny formální náležitosti ústavní stížnosti a podmínky její přípustnosti. V projednávaném případě zjistil, že ústavní stížnost byla podána řádně zastoupeným a k návrhu oprávněným stěžovatelem; co se týče včasnosti podání, lhůta 60 dnů k podání ústavní stížnosti byla zachována jen u návrhu směřujícího proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, návrh směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou byl podán po lhůtě.

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (tj. ve znění účinném od 1. 4. 2004), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Podle odst. 4 citovaného ustanovení, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

V projednávaném případě bylo soudní řízení ukončeno rozsudkem Krajského soudu v Brně, který rozhodl ve věci tak, že sice změnil rozsudek soudu I. stupně ve věci samé, avšak po přezkoumání obsahu výroku měněného a změněného je evidentní, že práva a povinnosti účastníků oba soudy posoudily shodně. Fakticky tedy šlo o potvrzující výrok odvolacího soudu ve věci samé bez ohledu na to, jak byl formulován. V takovém případě občanský soudní řád dovolání jako nárokový mimořádný opravný prostředek nepřipouštěl (srov. § 238 odst. 1 o.s.ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.). Jak Ústavní soud zjistil z připojeného spisu Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, nebyly založeny ani zvláštní podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239 o.s.ř. v tehdy účinném znění, neboť otázky zásadního právního významu nebyly relevantním způsobem nastoleny (srov. § 239 odst. 1, 2). Za této situace tedy právní řád neposkytoval stěžovateli žádný další procesní prostředek k ochraně jeho práv a stěžovateli začala běžet lhůta k podání ústavní stížnosti dnem doručení rozsudku Krajského soudu v Brně. Stěžovatel neuvádí pravdu, pokud v ústavní stížnosti naznačuje, že Nejvyšší soud ČR shledal dovolání přípustné. Nic takového z usnesení Nejvyššího soudu ČR neplyne, naopak dovolací soud uvedl, že i kdyby dovolání bylo podáno včas, nebylo by možno je věcně projednat z důvodu nepřípustnosti (viz č.l. 183 verte, poslední odstavec). Dovolání tak nebylo odmítnuto z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu ČR (srov. § 239 odst. 2 o.s.ř. v tehdy účinném znění, "... dovolání je přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam"), neboť prostor pro tuto úvahu nebyl založen, když stěžovatel návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodal. Stěžovatel ovšem nebyl povinen navrhovat připuštění dovolání, a Ústavní soud proto vede k odmítnutí ústavní stížnosti ve vztahu k rozsudkům nalézacího a odvolacího soudu nikoli její nepřípustnost, ale její opožděnost.

Ústavní soud rovněž zkoumal podmínky včasnosti a přípustnosti ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu v době, kdy stěžovateli plynula lhůta k podání ústavní stížnost proti rozsudkům soudu prvního a druhého stupně. Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu ve znění účinném do 31. 3. 2004, bylo možno podat ústavní stížnost ve lhůtě do 60 dnů, která počínala dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1), a nebylo-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která byla předmětem ústavní stížnosti. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu v tomtéž znění byla ústavní stížnost považována za nepřípustnou, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval; za takový prostředek se nepovažoval návrh na povolení obnovy řízení. Podle Sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb., účinného od 3. 2. 2003, Ústavní soud interpretoval přípustnost a lhůtu k podání ústavní stížnosti v případě jejího souběhu s mimořádnými opravnými prostředky s výjimkou obnovy řízení tak, že v případě podání mimořádného opravného prostředku byla ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení (bod 1.), a že šedesátidennní lhůta k podání ústavní stížnosti počne běžet dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku s výjimkou obnovy řízení bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku s tím, že lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí (bod 2.).

Podle tehdejší relevantní právní úpravy stěžovatel mohl mít za to, že podá-li dovolání, bez ohledu na to, jak o něm bude rozhodnuto, bude lhůta považována za zachovanou i ve vztahu k předchozím rozsudkům Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou a Krajského soudu v Brně. Tak by se také stalo, pokud by stěžovatel podal dovolání včas a bylo-li by jeho dovolání přípustné. Stěžovatel však podal nepřípustné dovolání pozdě a v takovém případě nastává situace zcela stejná, jako kdyby dovolání nebylo podáno vůbec. Podle Ústavního soudu by jakýkoliv opačný výklad vedl k naprostému rozvratu právní jistoty, neboť by prodlužoval lhůtu k podání ústavní stížnosti - ad absurdum - na neurčito; každý by pak mohl kdykoliv po uplynutí lhůty k podání dovolání jeho opožděným podáním "otevřít" pro sebe lhůtu k podání ústavní stížnosti.

Jinými slovy, bod druhý uvedeného sdělení, jakož i ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu ve znění účinném po 1. 4. 2004, dopadal a dopadá toliko na případy, v nichž dovolací soud meritorně napadené rozhodnutí přezkoumává, nebo na případy, kdy dovolací soud dovolání bez meritorního přezkumu napadeného rozhodnutí odmítne jen proto, že neshledá důvod ke svému vlastnímu závěru o tom, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; v posléze uvedeném případě existuje totiž až do rozhodnutí dovolacího soudu nejistota, zda bude dovolání shledáno přípustným nebo zda naopak dojde k jeho odmítnutí právě a jen proto, že se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací neztotožní s přesvědčením dovolatele o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce; naopak žádná taková nejistota o výsledku dovolacího řízení z povahy věci není dána tam, kde k odmítnutí dovolání dochází z důvodu ať už jeho opožděného podání, nebo proto, že dovolání je výslovně zákonem považováno za nepřípustné. V posuzované věci bylo podáno jak nepřípustné, tak opožděné dovolání, takže důsledkem jeho podání nemohla být lhůta k podání ústavní stížnosti odvíjena až od rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání jako mimořádném opravném prostředku.

Ústavní soud uzavírá, že cestu k meritornímu ústavnímu přezkumu rozsudků Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou a Krajského soudu v Brně si stěžovatel uzavřel sám v důsledku vlastního chybného procesního postupu, který Ústavní soud spatřuje prvotně v tom, že v průběhu odvolacího řízení nenavrhl, aby odvolací soud připustil v případě potvrzení rozsudku soudu prvního stupně do svého rozhodnutí dovolání, a dále ve zmeškání lhůty k podání dovolání v důsledku chybného úsudku o aplikaci občanského soudního řádu (§ 240) ve znění zákona č. 30/2000 Sb., bez zohlednění jeho přechodných ustanovení (část dvanáctá, hlava I, bod 17). Ústavní soud nemůže proto nikterak hodnotit stěžovatelovo tvrzení, že mu obecné soudy neposkytly náležitou právní ochranu. Jisto však podle názoru Ústavního soudu jest, že především stěžovateli náležitou právní ochranu neposkytl jeho právní zástupce, který, ač advokát a tedy znalec práva, postupoval při hájení stěžovatelových zájmů laxně, a proto i v rozporu se svými povinnostmi.

Vzhledem k tomu, že rozsudek Krajského soudu v Brně byl stěžovateli doručen dne 3. 9. 2003, šedesátidenní lhůta pro podání ústavní stížnosti podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, uplynula v sobotu dne 1. 11. 2003 a posledním dnem, kdy mohl stěžovatel ústavní stížností včas napadnout rozsudky Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou a Krajského soudu v Brně, bylo pondělí dne 3. 11. 2003. Stěžovatel však podal ústavní stížnost až dne 8. 4. 2004, takže Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost směřující proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru na Sázavou ze dne 10. 2. 1999, čj. 7 C 561/92-88, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2003, čj. 37 Co 205/99-172, z důvodu jejího opožděného podání odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, když podmínky pro počítání lhůty podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu nebyly dány.

Co se týče usnesení Nejvyššího soudu ČR, Ústavní soud neshledal nic, co by odůvodňovalo jeho zásah. Jde o rozhodnutí, které je opřeno o bod 17 přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., kterým se změnil občanský soudní řád, a podle kterého bylo třeba posuzovat lhůtu k podání dovolání podle dosavadních předpisů, tj. podle § 240 občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001, tj. v délce jednoho měsíce. Nejvyšší soud ČR ověřil, že dovolání stěžovatele bylo podáno po lhůtě stanovené zákonem, a proto dovolání odmítl, přičemž přiléhavě a v souladu s procesními předpisy na věc aplikovatelnými vyložil i otázku nepřípustnosti dovolání. Aplikace i interpretace příslušného přechodného ustanovení je zcela v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR i soudu Ústavního a Ústavní soud na ní neshledal nic, co by odůvodňovalo jeho zásah. Ústavní soud proto ústavní stížnost v rozsahu směřujícím proti v záhlaví označenému usnesení Nejvyššího soudu ČR odmítl z důvodu neopodstatněnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 1. června 2004

JUDr. Miloslav Výborný předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.