IV. ÚS 138/04
IV.ÚS 138/04 ze dne 19. 5. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV.ÚS 138/04

Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu

IV. ÚS 138/04

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Pavla Holländera a Jana Musila o ústavní stížnosti J. B., zastoupené JUDr. K. M., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.11.2003, čj. 11 Tdo 1042/2003-402, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21.5.2003, čj. 61 To 189/2003-376 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27.11.2002, čj. 33 T 18/2002-357, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7.4.2004, se stěžovatelka dožadovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jejích základních práv daných čl. 4 odst. 1, čl. 6, čl. 7 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

I.

Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4 sp.zn. 33 T 18/2002; z něj zjistil, že tento soud rozsudkem ze dne 27.11.2002 uznal stěžovatelku (spolu s P. B.) vinou ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. Zákona, a to jako spolupachatele podle § 9 odst. 2 tr. zákona a odsoudil ji k trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle § 58 odst. 1 tr. zákona odložil výkon trestu podmíněně na zkušební dobu tří let. Zároveň rozhodl o povinnosti stěžovatelky (spolu s P. B. rukou společnou a nerozdílnou) zaplatit na náhradě škody poškozené B. V. částku 700.000,- Kč. Obžalovaní napadli rozsudek odvoláním, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 21.5.2003, čj. 61 To 189/2003-376, zamítl. Zamítnutí odůvodnil tím, že v řízení, které předcházelo napadenému rozsudku, nezjistil žádné podstatné vady. Obvodní soud v průběhu líčení dodržel všechna procesní ustanovení, včetně těch, která zabezpečují práva obžalovaných na obhajobu a na potřebné objasnění věci. V hlavním líčení byly provedeny všechny potřebné důkazy a obvodní soud při jejich hodnocení postupoval v souladu s ust. § 2 odst. 6 tr. řádu. Skutková zjištění jsou správná a úplná, v souladu s provedenými důkazy u hlavního líčení. K námitkám obžalovaných uvedeným v odvolání odvolací soud uvedl, že se jedná o opakování jejich obhajoby v průběhu celého dosavadního řízení, a s námitkami se již obvodní soud vypořádal. Obžalovaní se dopustili závažné úmyslné trestné činnosti, kdy podvodným jednáním získali na úkor druhých značnou částku. I když k trestné činnosti došlo před dlouhou dobou, nelze jejich jednání nijak zlehčovat. Obvodní soud přihlédl při ukládání trestu jak ke stupni společenské nebezpečnosti jejich jednání, tak k výši škody a obžalovaným (vzhledem k jejich bezúhonnosti) uložil trest na spodní hranici zákonné trestní sazby. Usnesení napadli oba obvinění dovoláním, ve kterém namítali, že soudy nesprávně právně posoudily skutek. Dále namítali, že trestní řízení proti nim trvalo vzhledem k povaze věci nepřiměřeně dlouho, když bylo zahájeno v roce 1994 a skončilo v roce 2003. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 11.11.2003, čj. 11 Tdo 1042/2003-402, dovolání odmítl. Shledal, že dovolání obviněných je zčásti zjevně neopodstatněné a zčásti podáno z jiných než zákonem stanovených důvodů. Podle Nejvyššího soudu rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu v předmětné věci spočívá na správném právním posouzení skutku, při dodržení hledisek plynoucích jak z příslušných ustanovení tr. zákona, tak i z konstantní judikatury. Nalézací i odvolací soud ve svých rozhodnutích plně dostály požadavkům plynoucím z ust. § 125 odst. 1 tr. řádu. Na základě skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů byly v činu obviněných správně shledány zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona. Pokud jde o namítanou nepřiměřenou délku řízení, konstatoval Nejvyšší soud, že v tomto případě jde o uplatnění jiných než zákonných důvodů dovolání.

II.

Všechna uvedená rozhodnutí obecných soudů napadla stěžovatelka včas ústavní stížností. V ní namítala, že postupem soudů došlo k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Jednání, za které byla odsouzena, stěžovatelka údajně nespáchala, soud neměl pro svůj rozsudek podle ní jediný důkaz. Zároveň mělo postupem orgánů činných v trestním řízení nepřímo dojít k porušení čl. 4 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka uvedla, že v dané věci nešlo o nijak komplikovanou záležitost, přesto trestní stíhání trvalo více než 8 let a stěžovatelka byla po celou dobu vystavena stressu a napětí, jakým způsobem bude celá věc vyřízena. Uložení trestu (byť je jeho výkon podmíněně odložen) se tak jeví jako odporující ústavně zaručeným právům a občanským svobodám. Obvodní soud pro Prahu 4, ve vyjádření doručeném Ústavnímu soudu dne 7.6.2004, uvedl, že hlavní líčení bylo několikrát z důvodu pracovní neschopnosti odročeno. Dne 20.5.2002 bylo řízení v neveřejném zasedání usnesením sp.zn. 33 T 18/2002 zastaveno. Ke stížnosti státního zástupce pro Prahu 4 bylo napadené usnesení Městským soudem v Praze zrušeno a soudu I. stupně bylo uloženo, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Následně byl dne 27.11.2002 vynesen rozsudek. Ve vztahu k délce přípravného řízení, poukázal obvodní soud na shora zmiňované usnesení o zastavení řízení. Pokud jde o vinu stěžovatelky, odkázal obvodní soud na odůvodnění napadeného rozsudku.

III.

Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným. Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR); nemůže proto na sebe brát právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána. Takové porušení však v napadených rozhodnutích nebylo zjištěno, naopak z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů a jen opakuje argumenty, kterými se zabýval odvolací soud i Nejvyšší soud a s nimiž se soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. Ústavní soud porušení čl. 36 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR neshledal, neboť stěžovatelčinu věc příslušné soudy zákonem předepsaným způsobem projednaly. V hlavním líčení byly provedeny všechny důkazy, o které soudy svá rozhodnutí později opřely, přičemž rozhodnutí všech soudů byla přesvědčivě odůvodněna. Obsah práva na spravedlivý proces nelze totiž vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru. Stejně tak nebylo shledáno, že by stěžovatelce, jako účastníci řízení, nebyla poskytnuta v řízení před soudem rovná práva (čl. 37 odst. 3 Listiny) či byla vůči ní uplatněna státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny. Jak bylo zjištěno, nalézací, odvolací i dovolací soud v řízení postupovaly (s výhradou dále uvedenou) v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti. Je ovšem třeba poukázat na to, že usnesení Nejvyššího soudu, kterým odmítl dovolání stěžovatelky, je rozporné. Důvod dovolání spatřovala stěžovatelka v nesprávném právním posouzení skutku [§ 265b odst. 1 písmeno g) tr.řádu] a v nepřiměřeně dlouhé době trestního stíhání. Nejvyšší soud ve výroku napadeného usnesení uvedl, že se dovolání ve vztahu ke stěžovatelce odmítá podle 265i odst. 1 písmeno b) tr. řádu, tedy proto, že bylo podáno z jiných důvodů než je uveden v § 265b tr.řádu, ale v odůvodnění uvedl, že dovolání je z části zjevně neopodstatněné a z části podáno z jiných než zákonem stanovených důvodů. Nejvyšší soud měl v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, proč takto dovolací přezkum omezil a předem ještě zvážit, zdali takové omezení z pohledu ústavněprávního obstojí, zejména když vzdor námitkám odvolatelů o nepřiměřené délce řízení a jejich požadavku na zastavení řízení podle § 11 odst. 1 písmeno j) tr. řádu nebyli tito vyzváni k odstranění vady podaného dovolání spočívající v pouhé absenci citace ust. § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu postupem podle § 265h odst. 1 tr. řádu a zejména když Nejvyšší soud sám neshledával dovolání stěžovatelky zjevně neopodstatněným, nýbrž podaným z jiného než zákonného dovolacího důvodu. Nejvyššímu soudu lze přitom také vytknout, že tento svůj závěr ústící do výroku odmítajícího dovolání stěžovatelky podle § 265i odst. 1 písmeno b) v podstatě vůbec neodůvodnil, a to ačkoliv oba dovolatelé (nikoliv pouze ústavní stěžovatelka), byť ne expressis verbis, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písmeno e) uplatnili. Již v tom je možno spatřovat porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Na druhé straně ovšem nelze pominout skutečnost, podle názoru Ústavního soudu relevantní, že v dané věci rozhodnutí o vině a trestu stěžovatelky z ústavně právního pohledu obstojí na základě dalších nezpochybněných důkazů, když v souvislosti s jejich hodnocením se úvahy a závěry obecných soudů pohybují zcela v ústavních mezích. Pokud jde o námitky stěžovatelky, že v řízení docházelo ke značným průtahům, v souzeném případě skutečně trvalo trestní řízení téměř 9 let, což by bylo možno hodnotit jako zásah do základního práva stěžovatelky na to, aby její věc byla projednána bez zbytečných průtahů [čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")]. Ústavní soud se otázkou průtahů v řízení před orgány činnými v trestním řízení zabýval, především v souvislosti s činností obecných soudů, již v řadě svých rozhodnutí (viz např. nálezy sp.zn. II. ÚS 445/98, sp.zn. II. ÚS 342/99, sp. zn. II. ÚS 71/99 a další) a dospěl k závěru, že průtahy v řízení představují tzv. jiný zásah do základních práv zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Citovaná ustanovení totiž garantují právo každého, aby jeho věc byla vyřízena bez zbytečných průtahů (resp. v přiměřené lhůtě), přičemž těmto ustanovením přirozeně odporuje, jestliže v konkrétním případě u orgánů činných v trestním řízení dochází k nedůvodným prodlevám. Nutno uvést, že uvedené právní názory jsou konformní rovněž s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva při interpretaci a aplikaci Úmluvy. V této souvislosti však poukazuje Ústavní soud na ustálenou judikaturu, podle které porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy o (viz např. nepublikovaná usnesení II. ÚS 32/03, IV. ÚS 8/03 a dále usnesení IV. ÚS 487/03, publ. in Sbírka n. a usn. sv. 31, usnesení č. 26, Praha, C.H.Beck 2004 a též nález II. ÚS 7/03 publ. in www.usoud). Ústavnímu soudu je rovněž znám nález sp.zn. I. ÚS 554/04, ve kterém zaujal stanovisko, že průtahy v trestním řízení jsou zásahem do práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, který může mít za následek zrušení napadeného rozhodnutí, není-li trest odnětí svobody proporcionální s délkou řízení. Zároveň však konstatuje, že v tomto posuzovaném případě paradoxně vyzněly průtahy v řízení ve prospěch stěžovatelky. Jedním z důsledků nepřiměřeně zdlouhavého řízení totiž bylo to, že počínaje 1.1.2002 muselo být jednání stěžovatelky kvalifikováno jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 tr. zákona (s trestní sazbou odnětí svobody na dvě léta až osm let, dovolujících i podmíněné odložení výkonu trestu) a nikoliv dle původní kvalifikace ustanovení § 250 odst. 1, 4 tr. zákona (s trestní sazbou odnětí svobody na pět až dvanáct let); průtahy v řízení byly proto pro stěžovatelku co do trestních následků jejího jednání příznivé. Ústavní soud nemá jiných pravomocí než daných čl. 87 Ústavy. V rámci rozhodování o ústavní stížnosti dle zákona o Ústavním soudu je smyslem a funkcí ústavní stížnosti náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, § 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Zásah do základních práv stěžovatelky spočívající v pomalé činnosti orgánů činných v trestním řízení je však možné napravit jen po dobu, pokud zásah trvá. Ústavní soud proto musel přihlédnout k tomu, že ve věci již bylo soudem rozhodnuto.

Ze spisu také nevyplývá, že by stěžovatelka nebo její právní zástupce jakkoliv proti nepřiměřené délce zejména přípravného řízení v rámci tohoto řízení vznášeli námitky. Námitka směřující k nepřiměřené délce řízení byla vznesena až v odůvodnění odvolání proti rozsudku soudu I. stupně s poukazem na blíže neurčené ustanovení Listiny a posléze v dovolání proti usnesení odvolacího soudu.

IV.

Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.11.2003, čj. 11 Tdo 1042/2003-402, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21.5.2003, čj. 61 To 189/2003-376 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27.11.2002, čj. 33 T 18/2002-357 nebylo zasaženo do základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána a proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný návrh, odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. května 2005

Miloslav Výborný, v.r. zastupující předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.