IV. ÚS 1377/17
IV.ÚS 1377/17 ze dne 30. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti O. Č., zastoupeného Mgr. Barborou Svobodovou, advokátkou se sídlem Nádražní 21, Žďár nad Sázavou, proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 30. 11. 2016 č. j. P 280/2016-54 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2017 č. j. 49 Co 6/2017-76, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 32 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými bylo předběžným opatřením matce nezletilých dětí nařízeno umožnit styk stěžovatele s nezletilými dcerami, a dále byl zamítnut jeho návrh na předběžné opatření, kterým by starší nezletilá dcera byla odevzdána do jeho péče.

Stěžovatel s právními závěry soudů, podle nichž nebyly dány důvody pro vyhovění návrhu na odevzdání nezletilé dcery do jeho péče, nesouhlasí. Zejména namítá, že soudy vycházely pouze z tvrzení matky a nezjistily názor nezletilé. Soudy rovněž nezohlednily, že matka se s dětmi bez jeho souhlasu odstěhovala, vytrhla je z jejich výchovného prostředí a výrazně omezila jejich kontakty s otcem.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Z dosavadní judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že podstatu přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních může tvořit jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, neboť zkoumání vlastních podmínek pro vydání či zrušení předběžného opatření, které závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, přísluší výhradně civilnímu soudu. Ústavní soud tedy závěry soudů z pozice jakési další odvolací instance věcně nepřezkoumává. Předběžná opatření navíc zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť při jejich vydávání se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků, ale jde o opatření mající jen dočasný dosah. Účel předběžného opatření tedy spočívá v zatímní úpravě práv a povinností, což nevylučuje, že ochrana práv účastníka řízení bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta (srov. např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 488/99, IV. ÚS 115/2000, III. ÚS 394/01, I. ÚS 1094/16).

Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že k přezkumu soudních rozhodnutí o tzv. statusových věcech (tedy včetně věcí rodinných) přistupuje velmi rezervovaně. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy velmi zúžen (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 3675/14).

Ústavní soud posoudil věc ve výše vymezeném rozsahu a konstatuje, že napadená rozhodnutí měla zákonný podklad, byla vydána příslušným orgánem, netrpěla svévolí ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, nedošlo ani k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Podstatu ústavní stížnosti představuje pouze polemika s důvody, které oba soudy vedly k nevyhovění návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření, zejména nesouhlas s jejich postupem a rozsahem dokazování. Takové námitky však nejsou způsobilé zpochybnit ústavní konformitu napadených usnesení.

Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že soudy se při rozhodování o návrzích na nařízení předběžných opatření - s ohledem na limitní lhůty pro rozhodnutí - nemohou vypořádat se všemi skutkovými tvrzeními účastníků ve stejném rozsahu a stejně důsledně, jako při rozhodování ve věci samé. Při rozhodování o návrhu na nařízení předběžného opatření, kdy soud může rozhodnout bez jednání, provedeného dokazování i slyšení účastníků se tedy zaměřuje na to, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření, a zda situace vyžaduje okamžité předběžné řešení, nikoliv na meritum věci, které je předmětem řízení.

V tomto smyslu považuje Ústavní soud odůvodnění napadených rozhodnutí za dostatečná. Odvolací soud se konkrétně vypořádal s námitkami stěžovatele. Zdůraznil, že obě nezletilé děti byly pravomocným rozhodnutím soudu svěřeny do výchovy matky a v době rozhodování soudu I. stupně nic nenasvědčovalo tomu, že je třeba poměry nezletilé dcery zatímně (odlišně) upravit, tedy že by matka nebyla schopna péči o nezletilé a jejich výchovu řádně zajistit. Přihlédl i k tomu, že rozdělení sester, když k takovému postupu nejsou dány závažné důvody, by nebylo vhodné, neboť by tím mohlo dojít k narušení jejich vzájemných vztahů, jež se ohledem zejména na nízký věk mladší nezletilé dcery vytváří a formují.

Ústavní soud závěrem považuje za vhodné podotknout, že je v zájmu nezletilých dětí, aby se rodiče pokusili narovnat své neshody mimosoudními prostředky. Složité mezilidské vztahy nelze řešit prostřednictvím soudů. Ústavní soud s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", ale jeho úkol může spočívat toliko v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv účastníků řízení.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2017

JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.