IV. ÚS 1368/17
IV.ÚS 1368/17 ze dne 11. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti advokáta Mgr. Zdeňka Pokorného, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co 490/2016-66 ze dne 15. 2. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, rozsudkem nalézacího soudu bylo rozhodnuto (výrok I.), že žalovaná (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) je povinna zaplatit stěžovateli (v řízení před obecnými soudy v postavení žalobce) částku 15 000 Kč s příslušenstvím jako náhradu nemajetkové újmy. Soud dále (výrok II.) zamítl návrh, aby žalovaná byla povinna zaplatit stěžovateli částku 14 640 Kč s příslušenstvím. K nemajetkové újmě mělo dojít nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 84 Nc 36/2009, v němž byl stěžovatel (činný jako advokát) ustanoven opatrovníkem účastníka řízení neznámého pobytu. K uvedeným průtahům došlo tak, že v rozsudku ze dne 28. 1. 2011, kterým bylo řízení skončeno, soud opomněl rozhodnout o odměně stěžovatele. S ohledem na toto opomenutí došlo k rozhodnutí o odměně (ve výši 1 800 Kč) až dne 22. 1. 2014 poté, co stěžovatel podal dne 20. 12. 2013 stížnost k předsedovi soudu.

Proti prvostupňovému rozsudku podali odvolání stěžovatel i žalovaná. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud zohlednil judikaturu Nejvyššího soudu i Evropského soudu pro lidská práva a uzavřel, že význam řízení pro stěžovatele byl natolik nízký, že se jako dostačující jeví konstatování porušení práva, přičemž v tomto rozsahu byl nárok stěžovatele uspokojen výsledkem předběžného projednání.

Stěžovatel následně podal ústavní stížnost. V ní namítá, že odvolací soud chybně zúžil zákonem předvídanou možnost domáhat se odškodnění za nesprávný úřední postup tak, že odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se údajně poskytuje jen za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného. Jak ale stěžovatel uvádí, povinnost odškodnit újmu se nevztahuje toliko na odškodnění nejistoty spojené s právním postavením poškozeného, nýbrž se předpokládá i jiný následek. Právě tyto jiné následky údajně v žalobě dostatečně konkretizoval.

V ústavní stížnosti je poukazováno i na to, že se odvolací soud snažil zpochybnit možnost aplikace zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), tvrzením, že občanský soudní řád nepřepokládá žádné řízení o stanovení odměny.

Odvolacímu soudu je taktéž vyčítáno, že posuzování sporu zúžil toliko na částku, která byla stěžovateli v posuzovaném řízení přiznána jako odměna a náhrada hotových výdajů. Nadto stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že řízení o jeho odměně mělo spíše obchodněprávní, a nikoli pracovněprávní charakter. Odvolací soud v tomto směru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, který ovšem své úvahy nijak neodůvodnil. Stěžovatel má za to, že v případě "výkonu advokáta na základě jeho ustanovení účastníkovi soudem se tento výkon limitně blíží závislé práci, jak je tomu v pracovním poměru".

Vadnost napadeného rozhodnutí spočívá údajně i v nesprávném a neodůvodněném odklonu od konstantní judikatury nejen soudu dovolacího, ale i Evropského soudu pro lidská práva. Podle této judikatury totiž pouhé konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě může být dostatečnou satisfakcí jen ve výjimečných případech, o který zde údajně nešlo. Jak stěžovatel uvádí, v žádném případě nelze uzavřít, že by průtahy v posuzovaném řízení ve vazbě na význam jeho předmětu nemohly nikterak negativně zasáhnout stěžovatelovu psychickou sféru.

Konečně, stěžovatel namítá i to, že odvolací soud se nevypořádal s námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Institut zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb. je koncipován jako účinný prostředek, kterým zákonodárce vytvořil prostor pro následnou kompenzaci negativních důsledků způsobených průtahy soudního a správního řízení, nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím. Složitost vymezeného předmětu kompenzace se přitom promítá i do způsobu určení, jakou formou a případně v jaké výši bude poškozenému poskytnuta. Ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb. v tomto směru nedává k dispozici žádný jednoduchý vzorec, resp. žádnou exaktní metodu, nýbrž vymezuje určitá kritéria, jež musí být při úvaze příslušných orgánů o výši zadostiučinění zohledněna (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3016/11 ze dne 31. 5. 2012).

S ohledem na znění citovaného ustanovení Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 vymezil tři kroky, z nichž se rozhodování o přiznání zadostiučinění z povahy věci sestává. Prvním je zodpovězení otázky, zda bylo vydáno nezákonné rozhodnutí nebo zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Bylo-li tomu tak, je třeba ve druhém kroku posoudit, zda v jeho důsledku vznikla určité osobě nemateriální újma. Zde Ústavní soud připomíná závěry své judikatury, dle níž se ve vztahu ke vzniku nemajetkové újmy v případě nepřiměřeně dlouhého soudního řízení uplatní domněnka, že nepřiměřená délka řízení takovouto újmu stěžovateli působí, aniž by v tomto směru musel poškozený předkládat jakékoliv důkazy (srov. nález sp. zn. II. ÚS 862/10 ze dne 19. 5. 2010). Existence této domněnky je v podstatě dovozována z jiného předpokladu, a to, že účastník uplatňuje v řízení svá práva v dobré víře ve správnost svých tvrzení, přičemž bezdůvodné oddalování rozhodnutí pro něj znamená přetrvávání nejistoty plynoucí ze samotné možnosti, že o jeho nároku bude rozhodnuto jinak. Opomenout však nelze ani důsledky této nejistoty pro budoucí jednání účastníka neboli celkové plánování jeho záležitostí, případně i ve vztahu k jeho zdraví a osobnímu nebo rodinnému životu, jež v závislosti na předmětu řízení a souvisejících okolnostech mohou vzniknout. Ústavní soud zároveň považuje uvedenou domněnku vzniku nemajetkové újmy za plně odpovídající smyslu ústavních záruk spravedlivého procesu. Jinými slovy, její aplikace představuje ústavně konformní výklad ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., neboť umožňuje účinnou ochranu základního práva účastníků řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě, byť ji uvedené ustanovení výslovně nestanoví (viz též nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012). Uvedené pojetí je kompatibilní nejen se závěry Evropského soudu pro lidská práva, jež vyslovil ve vztahu k otázkám kompenzace nemajetkové újmy způsobené průtahy v řízení podle právních předpisů členských států, nýbrž i jeho vlastním přístupem při rozhodování o spravedlivém zadostiučinění podle čl. 41 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v případech, kdy konstatuje porušení práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Jsou-li splněny tyto dva uvedené předpoklady, musí být rozhodnuto o formě zadostiučinění a jeho výši v případě, že se za nejadekvátnější formu zadostiučinění jeví přiznání finanční náhrady nemajetkové újmy. Kritéria pro určení výše zadostiučinění zakotvuje ustanovení § 31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., je však namístě podotknout, že jejich posouzení je primárně otázkou aplikace "podústavního" práva, k němuž je povolán v prvé řadě příslušný správní úřad, jenž při uplatnění nároku na zadostiučinění jedná za stát, a následně obecné soudy při rozhodování o žalobě proti státu, nebyl-li žadatel spokojen s přiznanou částkou. Jejich rozhodnutí však musí dostát ústavněprávním požadavkům. Zejména musí nezbytně akcentovat požadavek ochrany základních práv účastníků řízení, přičemž výklad všech základních práv musí být prováděn v hranicích vymezených lidskou důstojností, kterou je zapotřebí respektovat a chránit (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1191/08 ze dne 14. 4. 2009 či sp. zn. I. ÚS 823/11 ze dne 6. 3. 2012). Stejně tak je nezbytné, aby rozhodnutí soudu o přiznání zadostiučinění v určité výši bylo s ohledem na požadavek vyloučení svévole přezkoumatelné, a tedy aby v něm byla dostatečným způsobem vyložena kritéria, jakými se při jejím určení soud řídil. Za relevantní kritérium přezkumu, na jehož základě může Ústavní soud zasáhnout do hodnocení obecných soudů, lze nakonec považovat i to, zda zadostiučinění přiznané v určité výši je vzhledem ke konkrétním okolnostem případu vůbec způsobilé plnit svou kompenzační funkci. Jinými slovy, zda příslušné závěry o její výši nelze považovat za "extrémní" v tom smyslu, že se zcela vymykají smyslu a účelu dané právní úpravy.

Pokud pak jde o konkrétní částku, která by měla být v těchto případech poškozeným vyplácena, tak Ústavní soud již opakovaně aproboval hodnocení Nejvyššího soudu, jenž ji pro první dva roky a dále pro každý následující rok řízení vymezil rozmezím 15 000 až 20 000 Kč. Tím Nejvyšší soud zohlednil i relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, přičemž ale Ústavní soud připomíná, že v řadě judikátů ve věcech stížností proti České republice uvedený soud přiznal zadostiučinění v podstatně menší výši, přičemž šlo o věci s významným předmětem řízení či s dlouhou délkou řízení (k tomu blíže kupř. nález sp. zn. III. ÚS 1320/10 ze dne 9. 12. 2010). Zároveň ale Ústavní soud ve své judikatuře konstatoval (např. nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012), že akceptování uvedeného rozmezí samozřejmě neznamená jeho neměnnost, neboť určení konkrétní částky musí vycházet z individuálního posouzení každého případu a stanovení adekvátního zadostiučinění v závislosti na něm, a to eventuálně i mimo toto rozmezí, ať už se bude jednat o snížení nebo zvýšení předmětné částky.

Takto Ústavní soud rovněž aproboval, že výjimečně bude přicházet v úvahu, aby v případě, že účastníku řízení vznikla v důsledku nepřiměřené délky řízení toliko nepatrná újma, např. vzhledem k významu předmětu řízení pro poškozeného, postačovalo jako zadostiučinění pouhé konstatování porušení základního práva (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 29/11 ze dne 23. 3. 2011 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 3863/13 ze dne 25. 3. 2014). Obdobně ostatně postupuje i Evropský soud pro lidská práva (srov. např. rozsudek ze dne 22. 2. 2001 ve věci Szeloch proti Polsku, č. 33076/96). I zde přitom platí, že z hlediska přezkumu prováděného Ústavním soudem je relevantní, zda přiznaná forma zadostiučinění je vzhledem ke konkrétním okolnostem případu způsobilá plnit jak svou kompenzační funkci z hlediska právní pozice stěžovatele, jeho osobních a majetkových poměrů, pověsti atd., tak preventivní funkci v podobě provádění potřebných opatření na straně veřejné moci. Jinými slovy, z pohledu Ústavního soudu je podstatné, zda se v konkrétním případě přiznaná forma satisfakce zcela nevymyká smyslu a účelu dané právní úpravy (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1320/10 ze dne 9. 12. 2010). Taková diskrepance by totiž mohla založit rozpor s ústavně zaručeným základním právem účastníka ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Obzvláště v těchto případech je proto povinností obecných soudů, aby učiněný závěr dostatečným způsobem odůvodnily ve svých rozhodnutích a uvedly, na základě jakých skutečností dospěly k této nejnižší formě zadostiučinění (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1536/11 ze dne 21. 9. 2011).

V posuzované věci odvolací soud řádně vysvětlil, z jakého důvodu považoval konstatování porušení práva při předběžném projednání stěžovatelova nároku za dostatečné, přičemž Ústavní soud tento závěr v žádném případě nepovažuje za "extrémní" ve výše nastíněném významu. Průtahy se týkaly rozhodnutí o stěžovatelově odměně ve výši 1 800 Kč, tedy v částce, která zjevně pro stěžovatele neměla větší význam, což dokládá i skutečnost, že jakékoli kroky v tomto směru začal podnikat až skoro po třech letech. Správně pak odvolací soud zohlednil, že na stěžovatelovu stížnost bylo reagováno okamžitě - dne 20. 1. 2014 stěžovatel odpověděl na reakci předsedy soudu na stížnost a dne 22. 1. 2014 bylo o odměně rozhodnuto.

Stěžovatel v ústavní stížnosti poznamenává, že průtahy v daném řízení měly i jiné následky než pouze nejistotu, která se u průtahů presumuje. Konkrétně však v tomto směru nic neuvádí, neboť pouze konstatuje, že tyto následky popsal v žalobě. Ústavní soud připomíná, že dle § 34 zákona o Ústavním soudu musí návrh na zahájení řízení obsahovat mimo jiné pravdivé vylíčení všech rozhodujících skutečností, což samozřejmě nelze suplovat odkazem na podání v řízení před obecnými soudy. Pakliže tedy stěžovatel tvrdil, že odvolací soud nezohlednil některé z následků, které průtahy v řízení způsobily, bylo jeho povinností uvést, konkrétně ke kterým následkům mělo dojít a které nebyly zohledněny. Uvedené vyplývá i z toho, že je to stěžovatel, který tvrdí, že konstatování porušení práva je v daném případě nedostatečné, v důsledku čehož odvolací soud údajně porušil jeho ústavně zaručená práva. Pokud nedostatečnost takové formy kompenzace spatřuje stěžovatel v následcích, které průtahy způsobily, je pro úspěch ústavní stížnosti nezbytné, aby tyto následky v ústavní stížnosti uvedl, neboť ze skutkového stavu, jak je popsán stěžovatelem a odvolacím soudem, žádné jiné následky dovodit nelze. Ústavní soud tedy nemůže dojít k jinému závěru, než že konstatování porušení práva bylo v daném případě z hlediska ochrany ústavně zaručených práv dostačující.

Na uvedeném nic nemění stěžovatelova polemika s názorem odvolacího soudu stran charakteru "sporu" o stěžovatelově odměně, jelikož ani případný pracovněprávní charakter by za konkrétních okolností dané věci nezměnil nic na bagatelním významu pro stěžovatele (srov. mutatis mutandis rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 1. 2007 ve věci Zavřel proti České republice, č. 14044/05, v němž ačkoli šlo o věc týkající se péče o nezletilé - tedy věc s obvykle větším významem pro účastníky - uvedený soud zohlednil spíše menší význam věci pro stěžovatele s ohledem na konkrétní okolnosti).

Pakliže stěžovatel konstatuje, že forma kompenzace v podobě konstatování porušení práva připadá do úvahy jen výjimečně, nic to nemění na tom, že právě ve stěžovatelově věci jsou dány důvody pro tento opravdu spíše výjimečný postup. Stěžovatel poznamenává, že Evropský soud pro lidská práva jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích, to je ovšem dáno i tím, že jen zcela výjimečně projednává věci obdobného významu, jaký lze přiřadit věci, která je předmětem této ústavní stížnosti.

Pokud jde o tvrzenou snahu odvolacího soudu zpochybnit možnost aplikace zákona č. 82/1998 Sb. na posuzovanou věc, je potřeba zdůraznit, co připouští i sám stěžovatel, a sice že předmětná poznámka odvolacího soudu neměla na jeho rozhodnutí žádný vliv. Nadto odvolací soud nezpochybňoval možnost aplikace uvedeného zákona, nýbrž pouze doslovnou aplikaci některých kritérií v zákoně uvedených, a to s ohledem na specifičnost sporu. Na takovém postupu Ústavní soud neshledává nic protiústavního.

Porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv pak Ústavní soud nespatřuje ani v údajném nevypořádání se odvolacího soudu s námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud prvostupňové rozhodnutí změnil, ve věci nově rozhodl a toto nové rozhodnutí sám odůvodnil (a to dostatečně). Právu na spravedlivý proces stěžovatele tím byla poskytnuta dostatečná ochrana.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. července 2017

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.