IV. ÚS 1350/17
IV.ÚS 1350/17 ze dne 11. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Ing. Antonína Šimůnka, zastoupeného Mgr. Vlastimilem Tauberem, advokátem se sídlem Ústí nad Labem, Mírové náměstí č. 207/34, proti výroku IV. a V. rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 7. 11. 2014 č. j. 4 C 95/2010-400, výroku III. a IV. rozsudku Krajského soud v Brně ze dne 15. 6. 2016 č. j. 28 Co 19/2015-440 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2017 č. j. 32 Cdo 5255/2016-479, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí v uvedeném rozsahu, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se domáhal zaplacení částky ve výši 195 528 Kč jako nároku na vrácení ceny díla. Okresní soud v Hodoníně rozhodl tak, že žalovaná PRAŽÁK s. r. o. je povinna zaplatit stěžovateli částku 40 528 Kč s příslušenstvím (výrok I.); zastavil řízení ohledně specifikovaného příslušenství (výrok II.); a zamítl žalobu v části, v níž se stěžovatel domáhal zaplacení částky 155 000 Kč s příslušenstvím (výrok III.). V napadených výrocích IV. a V. okresní soud rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení žalované ve výši 72 427 Kč a České republice - Okresnímu soudu v Hodoníně náhradu nákladů řízení ve výši 21 408 Kč. Ve výroku VI. pak rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit náhradu nákladů řízení České republice - Okresnímu soudu v Hodoníně ve výši 2 691 Kč.

Proti nákladovým výrokům IV. a V. rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání; žalovaná podala odvolání proti výrokům I. a IV. Krajský soud v Brně o odvolání stěžovatele a žalované rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. co do částky 35 528 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I.), v části výroku I. co do částky 5 000 Kč s příslušenstvím změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl (výrok II.) Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovateli uložil povinnost nahradit náklady řízení před soudem prvního stupně žalované ve výši 79 544,70 Kč (výrok III.) a povinnost nahradit České republice náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 22 180,50 Kč (výrok IV.); žalované uložil povinnosti nahradit České republice náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 1 918,50 Kč a povinnost nahradit stěžovateli náklady odvolacího řízení ve výši 330,30 Kč.

Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž Krajský soud v Brně rozhodl o jeho povinnosti nahradit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 79 544,70 Kč a dále mu uložil povinnost nahradit České republice náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 22 180,50 Kč, dovolání. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl a uložil mu povinnost zaplatit žalované náklady dovolacího řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s rozhodnutím dovolacího soudu o odmítnutí dovolání pro bagatelnost. Namítá, že zákonodárce nevyloučil výroky o náhradě nákladů řízení z pravidel pro prolomení hranice bagatelnosti. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Odmítnutím dovolání pouze proto, že ve výroku o nákladech řízení není formálně projeven spotřebitelský vztah, mohlo podle stěžovatele dojít k porušení ústavního práva na soudní ochranu.

Stěžovatel dále namítá, že rozhodnutí soudů postrádají přezkoumatelná konkrétní zjištění o okolnostech, zda (ne)došlo ke splnění podmínek § 150 o. s. ř. Tvrdí, že v důsledku absence řádného odůvodnění napadených rozhodnutí mohlo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Stěžovatel také polemizuje s postupem soudů při aplikaci § 142 odst. 3 o. s. ř. Uvádí, že v petitu uvedl určitou výši částky k zaplacení, když skutečná výše plnění vyplynula až z posudku znalce, jehož závěry nemohl předvídat. Podle stěžovatele byla hypotéza ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. naplněna a dispozicí normy je, že soud účastníkovi přizná plnou náhradu nákladů řízení. Stěžovatel má za to, že právní závěr soudů je v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními a dovolání bylo tedy odmítnuto z důvodu, který nebyl naplněn.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto ho odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud zdůrazňuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení Ústavní soud ve své judikatuře přistupuje nanejvýš zdrženlivě a konstantně zastává stanovisko, že je zásadně doménou ostatních soudů (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, III. ÚS 106/11, I. ÚS 195/13, IV. ÚS 98/14, IV. ÚS 3380/14 a další). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících toto řízení (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2984/09). K takovému excesu však v daném případě nedošlo.

Krajský soud, stejně jako soud prvního stupně, v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně podrobně objasnil postup podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když stěžovatel byl v řízení před soudem prvního stupně v převažující míře procesně neúspěšný. Soudy obou stupňů také srozumitelně vysvětlily, proč při rozhodování o náhradě nákladů řízení neaplikovaly § 142 odst. 3 o. s. ř. Soud prvního stupně mj. konstatoval, že stěžovateli muselo být od počátku zřejmé, že nemůže být zcela úspěšný ve věci, resp. že jeho nárok, jak jej v žalobě uplatnil a v průběhu řízení nijak neomezil, nemůže být zcela po právu. Stěžovatel tak pouze v důsledku svého procesního postoje byl ve věci ve větší míře neúspěšný. Krajský soud také rozvedl důvody, proč neshledal podmínky pro aplikaci § 150 o. s. ř.

Námitky stěžovatele, které se týkají usnesení dovolacího soudu, jímž tento soud odmítl jeho dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost, jsou ve své podstatě pouhou polemikou se závěry dovolacího soudu a jako takové nemají samy o sobě žádnou ústavněprávní relevanci.

Nejvyšší soud své rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání odůvodnil tím, že ve smyslu § 238 odst. 2 písm. d) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2 o. s. ř.; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Jestliže se stěžovatel domnívá, že jím podané dovolání, kterým byl napaden výrok o nákladech odvolacího řízení ve výši 22 180 Kč, bylo přípustné, nelze s tímto tvrzením souhlasit. Peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení nelze totiž pro účely posouzení přípustnosti dovolání pokládat za plnění ze vztahu ze spotřebitelských smluv, ani když je tento výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jehož meritorní výrok se týká spotřebitelské smlouvy (shodně viz usnesení Ústavního soudu IV. ÚS 2882/13 či III. ÚS 3381/14).

Pokud jde o důvody odmítnutí dovolání stěžovatele ve zbývající části, tj. proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu ukládajícího stěžovateli nahradit náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 79 544,70 Kč, dovolací soud se podrobně, s odkazem na relevantní judikaturu, vyjádřil k námitce stěžovatele ohledně aplikace § 142 odst. 3 o. s. ř. Uvedl, že stěžovatel se v dané věci nemůže dovolávat toho, že výše bezdůvodného obohacení byla závislá na znaleckém posudku, když takovou výši plnění, která by byla závislá na znaleckém posudku, žalobou neuplatnil.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ani stěžovatelem napadené usnesení dovolacího soudu neporušilo ústavně zaručená práva stěžovatele, neboť jeho odůvodnění odpovídajícím způsobem reflektuje jak obsah dovolání, tak i jím uplatněný dovolací důvod. Vzhledem k uvedenému nejsou relevantní četné odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu týkající se obecných principů spravedlivého řízení.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. července 2017

JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.