IV. ÚS 134/12
IV.ÚS 134/12 ze dne 9. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické ve věci stěžovatele L. M., právně zastoupeného advokátem JUDr. Václavem Faltýnem, nám. Míru 143, Domažlice, proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 13. 6. 2011 sp. zn. 2 T 175/2010, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 10. 2011 sp. zn. 6 To 411/2011 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012 sp. zn. 6 Tdo 84/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 13. 1. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný přípisem ze dne 1. 6. 2012, prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II. Stěžovatel byl obecnými soudy uznán vinným tím, že jako jednatel obchodní společnosti HUP weldings, s. r. o., si ponechal finanční částku ve výši 207.700,- Kč bez souhlasu a vědomí prodávajícího, která byla určena na úhradu kupní ceny za výrobek Format Walze pr. 1236, včetně přepravní palety obchodní společnosti Strojírny Olšovec, s. r. o., s níž uzavřel stěžovatel kupní smlouvu, v jejímž dodatku bylo stanoveno, že kupující nabývá vlastnické právo k předmětu plnění teprve úplným zaplacením kupní ceny. Stěžovatel odebraný výrobek prodal další obchodní společnosti a finanční prostředky bez souhlasu a vědomí poškozené společnosti použil.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že mezi smluvními stranami nebyla výhrada vlastnictví sjednána platně. Součástí kupní smlouvy nebyla žádná příloha, jíž by byla výhrada vlastnictví sjednána a stěžovatel se tak žádné zpronevěry nedopustil. Soudy obou stupňů se námitkami stěžovatele stran platnosti kupní smlouvy, resp. její přílohy, nezabývaly a svá rozhodnutí ve vztahu k těmto námitkám neodůvodnily, resp. zcela se jim vyhnuly či opomenuly. Odvolací soud zcela opominul listinné důkazy předložené stěžovatelem odvolacímu soudu při veřejném zasedání a založené ve spisu na č.l. 197 a 198, jimiž stěžovatel prokazoval částečnou úhradu ceny tvářecí linky, a to konkrétně částky 25.000,- Kč. Jedná se tedy o opomenuté důkazy. Dále pak stěžovatel poukazuje na skutečnost, že jeho jednání zcela chybí subjektivní stránka trestného činu, tj. jakékoliv úmyslné zavinění. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy také neúspěšně navrhoval doplnit dokazování v tom smyslu, že za zboží bylo zaplaceno směnkou. V závěru stěžovatel uvádí, že obecné soudy nectily zásadu in dubio pro reo.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.

Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel svým jednání naplnil skutkovou podstatu trestného činu, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Z výše uvedeného plyne, že veškeré námitky stěžovatele, týkající se platnosti, resp. neplatnosti ujednání mezi obchodní společností HUP weldings, s. r. o., a obchodní společností STROJÍRNY OLŠOVEC, s. r. o., spadají do uvážení obecných soudů, které ovšem své závěry musí odůvodnit, což se dle náhledu Ústavního soudu také stalo - byť stěžovatel se skutkovými a právními závěry obecných soudů nesouhlasí.

Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.

Stěžovateli lze dát částečně za pravdu v tom smyslu, že se krajský soud nevypořádal se skutkovou okolností spočívající v částečné úhradě tvářecí linky v průběhu odvolacího řízení, nicméně dle náhledu Ústavního soudu nelze mít toto pochybení za natolik zásadní, že by nezohlednění uvedeného postupu stěžovatele mohlo znamenat zásah do jeho ústavně zaručených práv. Důvodem je pak především ta skutečnost, že pokud chtěl stěžovatel splacením části způsobené škody dosáhnout mírnějšího trestu s přihlédnutím k polehčující okolnosti, měl tak učinit již v řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud v obdobných případech nemůže přistoupit ke kasaci prvostupňových rozsudků, neboť splacení škody nebylo a ani nemohlo být zahrnuto do skutkových zjištění nalézacího soudu a úpravou výše trestu v rámci odvolacího řízení by krajský soud jen vybízel ostatní pachatele trestných činů k tomu, aby ve své věci vyčkávali na rozhodnutí soudu prvního stupně a teprve podle toho, zda je výrok soudu pro ně akceptovatelný či nikoli, snažili se dosáhnout snížení trestu v rámci odvolacího řízení částečnou náhradou škody. Stejně tak uvádí-li stěžovatel, že za odebrané zboží "zaplatil" směnkou, nutno uvést, že směnka je toliko zajišťovací právní institut.

Namítá-li stěžovatel, že v řízení před obecnými soudy nebyla respektována zásada in dubio pro reo, nelze s ním souhlasit, neboť tato má prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V předmětném případě však neměl soud po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o skutkovém stavu věci a své úvahy o tomto svém názoru zahrnul do odůvodnění rozhodnutí. Podmínky pro uplatnění výše citované zásady tak v předmětném případě nebyly dány, neboť z hlediska soudu byla skutková zjištění postavena najisto.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. července 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.