IV. ÚS 1336/17
IV.ÚS 1336/17 ze dne 2. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Ing. Ivany Vyhnánkové, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2, Karlovo nám. 28, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 10. 2015 č. j. 19 C 87/2012-108, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2016 č. j. 58 Co 477/2015-130 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017 č. j. 30 Cdo 4221/2016-146, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatelka navrhla zrušení výroku II. v záhlaví uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 a výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze v části, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé co do částky 60 419,- Kč s příslušenstvím. Rovněž navrhla zrušení usnesení Nejvyššího soudu shora uvedeného. Podle stěžovatelky napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se v řízení domáhala zaplacení přiměřeného zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 78/2008. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 8. 11. 2012 č. j. 19 C 87/2012-50 uložil žalované České republice-Ministerstvu spravedlnosti povinnost zaplatit stěžovatelce částku 25 000,- Kč s příslušenstvím a zamítl žalobu v části, jíž se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 125 000,- Kč s příslušenstvím. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. 5. 2013 č. j. 58 Co 159/2013-74 změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku věci samé tak, že uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce částku 16 250,- Kč, jinak co do částky 108 750,- Kč s příslušenstvím rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. 5. 2015 č. j. 30 Cdo 3203/2013-90 zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí z důvodu námitky stěžovatelky, že do výše přiznaného zadostiučinění se nijak nepromítla skutečnost, že předmětné směnečné řízení bylo tzv. zkrácené řízení a zavázal soudy nižších stupňů, aby se zabývaly okolností, že jde o řízení svou povahou specifické, což se může promítnout do výše přiznaného zadostiučinění.

V následujícím řízení soud prvního stupně výrokem I. rozsudku ze dne 13. 10. 2015 č. j. 19 C 87/2012-108 uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce částku 43 917,- Kč s příslušenstvím a v napadeném výroku II. zamítl žalobu v části, v níž se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 106 083,- Kč s příslušenstvím. Odvolací soud napadeným rozsudkem ve výroku I. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce částku 45 664,- Kč s příslušenstvím, jinak v tomto výroku co do částky 60 419,- Kč s příslušenstvím rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 2. 2017 č. j. 30 Cdo 4221/2016-146 dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.

Stěžovatelka především namítá, že soud prvního stupně i soud odvolací pochybily při stanovení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, neboť nepřihlédly k tomu, zda s ohledem na kritéria obsažená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") nejsou dány důvody pro procentuální modifikaci základní částky zadostiučinění, resp. pro navýšení základní částky zadostiučinění. Tento postup je podle stěžovatelky v rozporu jak s judikaturou Ústavního soudu, tak i Nejvyššího soudu. Namítá dále, že dovolací soud se její uvedenou námitkou odmítl zabývat. Stěžovatelka uvádí své argumenty svědčící pro závěr, že v projednávaném případě byly dány důvody pro zvýšení základní částky zadostiučinění o přiměřená procenta s odkazem na jednotlivá kritéria a rozepisuje důvody, pro něž by měla být základní částka navýšena.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).

Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatelky se závěry soudů o aplikaci kritérií podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., resp. se závěrem soudů, že v posuzovaném řízení nebyly dány důvody pro navýšení základní částky zadostiučinění. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné dokazování, na jehož základě byl řádně zjištěn skutkový stav. Soudy obou stupňů při dalším rozhodování zohlednily závěry vyplývající ze zrušujícího rozhodnutí dovolacího soudu v původním řízení, a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily.

Ústavní soud ani na postupu Nejvyššího soudu - z pohledu ústavněprávního - neshledal žádné pochybení. Jeho rozhodnutí je jasné, srozumitelné a nelze dát za pravdu stěžovatelce, že se dovolací soud její námitkou nezabýval. Naopak dostatečně objasnil, proč námitky stěžovatelky vztahující se k aplikaci jednotlivých kritérií podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., nemohou založit přípustnost dovolání. Ostatně, Ústavní soud se v rámci přezkumu zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Odkazy stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu nejsou případné, neboť se týkají skutkově i právně odlišných věcí.

Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení vytýkaných základních práv. Závěrem lze jen doplnit, že věc dvakrát prošla řízením před obecnými soudy všech stupňů, včetně Nejvyššího soudu, takže stěžovatelka měla obsáhlý prostor k předložení a projednání svých námitek. Jak soud odvolací, tak i Nejvyšší soud se s jejími argumenty dostatečně vypořádaly a v detailech stačí odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. srpna 2017

JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.