IV. ÚS 1333/09
IV.ÚS 1333/09 ze dne 26. 10. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 26. října 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti K. H., zastoupeného JUDr. Janem Havlem, advokátem, AK Přemyslova 457, 278 01 Kralupy nad Vltavou, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2009 č. j. 10 To 92/2009-160 a rozsudku Okresního soudu Praha východ ze dne 7. 1. 2009 č. j. 32 T 261/2008-142 spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti tohoto rozsudku takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v jeho trestní věci s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Dále stěžovatel žádá odložení vykonatelnosti rozsudku Okresního soudu Praha východ ze dne 7. 1. 2009 č. j. 32 T 261/2008-142.

Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Okresního soudu pro Prahu východ sp. zn. 32 T 261/2008 zjistil Ústavní soud, že rozsudkem tamního soudu ze dne 7. 1. 2009 č. j. 32 T 261/2008-142 byl stěžovatel shledán vinným trestnými činy ohrožení pod vlivem návykové látky dle ustanovení § 201 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona, řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění dle ustanovení § 180d trestního zákona a maření výkonu úředního rozhodnutí dle ustanovení § 171 odst. 1 písm. c) trestního zákona, kterých se dopustil tím, že po požití většího množství alkoholických nápojů řídil osobní automobil, přičemž nedbal potřebné opatrnosti a zapříčinil střet s protijedoucím vozidlem řízeným H. H., jež byla při nehodě zraněna; stěžovatel tak jednal, přestože mu byl dříve uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, v důsledku čehož pozbyl řidičské oprávnění. Stěžovateli byl uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení na dobu dvou let. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 10. 3. 2009 č. j. 10 To 92/2009-160 stěžovatelovo odvolání jako nedůvodné zamítl.

Stěžovatel obecným soudům vytýká, že neprovedly jím navržený důkaz výslechem L. H., který dle tvrzení stěžovatele v inkriminované době řídil jeho osobní automobil. Soudy tak měly učinit v situaci, kdy jediným přímým svědkem dopravní nehody byla poškozená a její tvrzení o tom, že osobní automobil řídil stěžovatel, je v rozporu s tvrzením stěžovatele, jenž výslechem tohoto svědka zamýšlel prokázat svou obhajobu. Žádost o odklad vykonatelnosti rozsudku okresního soudu stěžovatel odůvodňuje skutečností, že jsou na něm výživou závislé jeho dvě nezletilé děti, družka a její syn, přičemž nástupem do výkonu trestu odnětí svobody by přišel o práci, v důsledku čehož by byly tyto osoby vážně ohroženy na výživě, a také by se mu zhroutil rodinný život, takže okamžitým výkonem trestu by stěžovateli vznikla újma, která není srovnatelná s újmou vzniklou státu odložením vykonatelnosti rozhodnutí; k tomu stěžovatel přikládá prohlášení shora uvedených osob.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a řádně zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Těžiště ústavní stížnosti spočívá v kritice obecných soudů za to, že neprovedly důkaz výslechem L. H. K tomu Ústavní soud konstatuje, že jedním aspektů práva na spravedlivý proces je, že v soudním řízení je nutno umožnit účastníku řízení tvrdit rozhodné skutečnosti a k jejich prokázání navrhnout provedení relevantních důkazů. Tomuto právu účastníka řízení pak odpovídá povinnost obecného soudu o návrhu rozhodnout a v případě jeho zamítnutí poté v rozhodnutí ve věci samé odůvodnit, proč soud k provedení navržených důkazů nepřistoupil; okrajovou a obecnou zmínku v odůvodnění rozhodnutí neodpovídající závažnosti věci nelze považovat za řádné odůvodnění v intencích zásady spravedlivého procesu (srov. nález II. ÚS 262/04, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález III. ÚS 569/03, Sb.n.u., sv. 33, s. 339).

Odvolací soud stěžovatelem navrhovaný důkaz neprovedl a vysvětlil, že hodnocení ostatních důkazů, z nichž soud prvního stupně učinil závěr o vině stěžovatele, je objektivní a logické, v důsledku čehož nebylo třeba provádět navržený důkaz (srov. str. 2 3 napadeného usnesení). Totéž pak platí pro rozhodnutí okresního soudu, který na základě rozboru ostatních provedených důkazů dospěl k přesvědčení, že tyto poskytují dostatečný a velmi přesvědčivý podklad pro skutkový závěr, jenž stěžovatel napadá (srov. str. 4 5 napadeného rozsudku). Lze tedy shrnout, že obecné soudy neprovedení navrženého důkazu opřely o posledně jmenovaný důvod nadbytečnost, přičemž se neomezily na toto strohé konstatování, nýbrž současně vysvětlily, jaké skutečnosti, důkazy a úvahy je vedly k tomuto závěru. Postup obecných soudů tedy zcela reflektuje výše vyložené podmínky, za nichž je zamítnutí důkazního návrhu nutno považovat za ústavně konformní, pročež Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.

Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. října 2009

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.